Hudební recenze: Spirit Catcher - Partners In Crime

Ano, po svém debutu Night Vision dvě chutné pralinky konvertovaly z britského vydavatelství 2020 Vision právě do Němec a po třech letech duo sestavilo další nadýchané album plné kompromisů. Jenom tak teď mohou před nastaveným zrcadlem vaší koupelny, pod stroboskopickými paprsky i rotující disko koulí, střídavě natáčet svou drsnou ošlehanou tvář, kterou pan majitel zajisté ocení a zároveň z té hladce oholené, jako ta dětská prdýlka, tak zlehka stírat s přivřenýma očima a zasněným výrazem poslední zbytky voňavé pěny. A přesto se dalo očekávat, že mu sem to disco s odkazem sedmdesátek a osmdesátek prostě propašují. Tolik mu tehdy propadli, tolik jim tehdy učarovalo a stále je (naštěstí) odkud brát a hlavně klávesák Thom je výborným imitátorem s poličkami plnými výtečných syntetických hraček! Právě ty se jedna po druhé teď ke slovu dostávají už v úvodní One Way Express a tím příjemným teplým zvukem velmi zvolna předou do rytmu. Konečně!

Jean a Thomas práci na albu rozhodně nepodceňovali a s remixováním druhých tentokrát šetřili – přesně, po tomhle starodávném soundu se člověku už tolik stýskalo. Krátké úhozy, pověstné moogovské silné basy, které převálcují vše, co se jim postaví do cesty, už jsou zase tu. A oproti tomu se tam vysoko, jako to pírko, tak elegantně a bezstarostně vznáší mňoukavé neméně silné, ale rozhodně ne podbízivé, melodie, u nichž si tolik přejete, aby hned tak neskončily a dál vás tenhle hudební vějíř mohl ovívat. Tempo toho skvostu? Strašně, strašně pomalé – konečně zklidnění v té záplavě uspěchaných rychlokvašek všude okolo nás. U téhle pecky si na rok výroby po čase nevzpomenete - ta zní staře už teď. A nikomu to nevadí! Poťouchlí a hraví jsou i v následujících Threesome a Special Dimension. Ta jako by byla načrtnuta ze zlatého pera Quincyho Jonese – jasná Human Nature, které před osmnácti lety život vdechnul Michael Jackson. Vždyť oni tu naučili vokodéry být tak skvěle ležérní a sexy a jsou parádními vypravěči i zvukovými inženýry zároveň. Opět ta laboratorní čistota, v níž nenajdete křížem stéblo přeložené a o poznání mnohem více hybné a hypnotické Sedoně náležitě připraví vstupní bránu... Ano, materiál tohoto alba je z větší části mixovaný do sebe a můžeme jen s otevřenou pusou obdivovat, jak profesionálně dokáží tito hudební kejklíři balancovat mezi dvěma zdánlivě nesourodými světy, aniž by spadli z toho tenkého lana na zem a odřeli si pusu...

Lidskými hlasy koření, to když zrovna mají pocit, že se posluchač v těch nadýchaných pasážích začíná ztrácet a díky autorům tak získávají další originální nástroje k dobru. To je příklad i kolovrátkové Frequent Traveller, která by bez téhle vokální linky byla jen výtečnou pomůckou pro brainwashing – teď máte uši dokořán a každé to kraťoučké slůvko se snažíte uchopit. Neumlátí vás však jen argumenty – zahrát tak následující romantickou vsuvku Little Game té, o níž tak zoufale dlouho usilujete, takhle někdy z rána na opravdové klavírní křídlo pod jejím okénkem, to si pište, že její srdce konečně získáte... Emoce teď stříkají na všechny strany a škoda jen, že pouhé dvě minuty. Nádherná balada, nádherný zamilovaný kousek. Je snad i tohle signál k dalšímu směřování labelu Systematic? :) Nechybí samozřejmě ani našláplý singl No Way Out s množstvím efektů, z nichž se vám zatočí hlava, který navzdory tomu závratnému tempu i jedovatým zvukům, zůstal také tak uvzdychaně sexy. Více energetických bomb už od nich do posledních vteřin této desky nedostaneme. Už budou jen něžní, melancholičtí a hlavně – velmi muzikantští... Co na tom, že ústřední motiv jinými galaxiemi vonící Jupiter Jam není jejich, co na tom, že bychom ho našli třeba už v 10 Jay Street od projektu Downtown Brooklyn Inc? Zužitkovali ho naprosto skvěle a jak se sami svěřili už v názvu tohoto alba – jsou to přeci jen kriminálníci. Nebo si vážně jen chtěli omluvit to šméčko spáchané na Marca Romboye? :) Já jim moc rád odpouštím u posledních tónů Under Elvis, v níž vzdali hold dalšímu z hudebních velikánů, kteří nás předčasně opustili a jen lituji, že ani v dnešní době toho do formátu CD nelze napěchovat více. To čekání na třetí dlouhohrající desku bude totiž nekonečné... :(

Hodnocení: 100%
myclick

"Giorgio Moroder na steroidech". Tak svou muziku s úsměvem popisují Spirit Catcher. A mají k tomu docela dobrý důvod. Nejdříve, kdo je Giorgio Moroder? Italský producent, popově-syntezátorově-disco-komerční mág, který se díky vlastní tvorbě v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století stal jedním ze zdrojů inspirace pro mladé elektronické producenty let následujících (podílel se na albech Davida Bowieho, Sparks, Donny Summer, ELO; a vzpomínáte si na Take My Breath Away z filmu Top Gun? Určitě ano). A kdo jsou Spirit Catcher? Dva mladí belgičtí producenti Jean Vanesse a Thomas Sohet milující vše z oněch zmíněných let, hlavně tedy hudbu, a především jazz. Ne, nemám pro vás překvapení ve smyslu "Moroder spojil síly s Jeanem a Thomasem, aby natočili album". Kdepak. Nicméně na albu Partners In Crime najdete nemálo momentů, kdy si Moroderovu tvorbu připomenete – často na vás (spíše zakódovaně) vybafne v čele se suitou vrstevníků, následovníků, ne zrovna mladíků. Ale nelekejte se. Užívejte si. Jean a Thomas se znají docela dlouho, a nedovolili by pustit do vlastní hudební tvorby motivy průměrné, nezajímavé nebo snad nudné. Možná i proto nazvali své nové album "partneři v zločinu", takzvaně "kumpáni". Což samozřejmě neznamená, že by se potulovali ulicemi nočních měst a tropili neplechu; kradli, znásilňovali a podobně. Prostě sedí ve studiu, potutelně se usmívají, čtou si myšlenky a vyzývají na souboj své vzory.

Spirit Catcher nahráli desku, která rozhodně není na první poslech. A možná ani na druhý. Záleží jednoduše na tom, zda-li jste ochotni akceptovat jejich lásku k sedmdesátým a osmdesátým létům, kterou dávají na odiv v každém tónu. Jean a Thomas vytvořili neuvěřitelně jemnou, přesto různorodou směs mnoha vlivů a stylů, syntezátorů, funky beatů. V každé minutě vám bude v hlavě znít známá, povědomá melodie, motiv, linka, "jo, tohle jsem miloval!", ale z nějakého důvodu si budete připadat i trochu zmateně, protože "tohle přeci znám!", ale nevzpomenete si (Threesome). Spirit Catcher jednou nohou stojí v pomalých vodách nu-jazzu, druhou nohou zase našlapují do tech-house music nejvyšší kvality. Ve skladbě Human Factor mi připomínají Way Out West, kteří se na posledním albu dokázali, hlavně díky použití starých syntezátorů, neuvěřitelně ponořit do světa o několik desetiletí zpátky. Track Special Dimension je "něco jako" pocta house music z první poloviny osmdesátých let; pomalé tempo, zkreslený vokál, opakující se motiv - hned se mi vybaví Jamie Principle i Frankie Knuckles. Ale najdete zde například i "současnou" věc nazvanou No Way Out, electro house s lehce naznačenými trance motivy, která navazuje na směr Laidback Luke a aktuální zvuk Underworld.

"Retrem" je dnes ve světě taneční muziky ovlivněn kde kdo, takže paradoxně i to, co může znít jako skladba 30 let stará, (to zní divně, že - vždyť elektronická scéna už stojí na nohou pěknou řádku let...) je v dnešní době také nesmírně moderní a IN. Takže lze v suchém dresu napsat, že Spirit Catcher prostě zní moderně, osmdesátkově. Koneckonců i název jejich projektu souvisí se zmíněnou dobou: říkají si Spirit Catcher podle stejnojmenné ocelové sochy vytvořené v roce 1986, dnes stojící v Ontariu, v Kanadě. Ale to je jenom taková perlička na závěr. Holt, ty osmdesátky...

Hodnocení: 80 %
Jaroslav Zapletal

interpret/album: Spirit Catcher/Partners In Crime
label: Systematic
URL: http://www.myspace.com/spiritcatcher1, http://www.systematic-recordings.com/
styl: nu disco, pop, deep house, tech-house

Spirit Catcher full live se představí opět v Praze a to 26.11. 2010 v rámci noci Believe v klubu Kostel!