Czechtek fenomén - očima Eeteeho

Czechtek fenomén!? – jako otázku si tyto dvě slova nepokládám. Otazník škrtám, zahazuji a s naprostým přesvědčením a klidem v srdci potvrzuji – Czechtek je fenomén a dokázal mi to mnohokrát během 24 hodin, strávených na centrální louce. Pocity se mísí, přesný názor na věc není znám a ani se po něm nepídím. Několik dojmů bezprostředně po akci jsem se pokusil sepsat. Užívejte!!!

Desítky soundsystémů, stánků a scén, stovky aut, tisíce lidí… a mnohem víc. To vše bez dlouhodobě připravované reklamní kampaně, informačních toků, tiskových materiálů a strategické internetové kampaně. Na jeden jev bych rád upozornil: Kdysi jsem zaslechl, že televizní reklama je pro promotéry elektronických tanečních akcí naprosto finančně neúnosná. Snad pouze lidé ze šlehačkových polí na ni dosáhnou… A co na to Czechtek?

Ještě není ani "oficiálně" zahájen a už o něm mluví téměř 2 minuty v hlavních vysílacích časech snad na všech českých TV. Reklama jako placená forma stimulace zde není možná tím nejvhodnějším termínem, ale stejně. Žádné jiné technoparty není věnována taková pozornost a následná publicita jako právě největšímu českému free teknivalu. Široká veřejnost pak při vyřčení pojmu techno okamžitě asociuje právě Czechtek – špínu, hluk, drogy, úplně se bojím napsat slovo "násilí" existuje vubec ještě něco takového?

Ano, i když v minimální míře. Nemůžeme ale mluvit o nějakých hromadných deliktech, v žádném případě. Každý sice zodpovídá sám za sebe, ale mimoto také za své okolí, které svým chováním ovlivňuje… Viděl jsem jednu jedinou rvačku a to mimo hlavní dění na parkovišti. Rozhádaný majitel svého vozu porazil na zem svého známého. Nevím proč se prali, ale ty dva se znali. Výjimka, která potvrzuje pravidlo. Šel jsem dál.

Raději to vezmu od začátku:

Po menším bloudění na Plzeňsku tvoříme jeden z mnoha článků několikakilometrového hada. Auto za autem projíždí po polní cestě. Slunce pomalu zapadá a já sleduji s foťákem v ruce dění kolem, respektive před a za naším vozidlem. Vyjíždíme na horizont – poslední kopec stojící v cestě, pod ním se už otevírá pohled na jednu z těch větších luk, co jsem kdy viděl. Je to jenom parkoviště.

Prostor mezi parkovací loukou a rušným teknivalovým městem zaplňuje vzrostlý les. I tím je možné projet a zaparkovat na další travině, nebo vjet přímo do centra dění a nechat svůj vůz prakticky kdekoliv. Ani pravidla pro parkování fakticky neexistují. Zvláštní je, že všichni je dodržují. Volný průběh si sám tvoří pravidla, bez toho, abychom jenom tupě naslouchali a poslouchali cizí příkazy.

Jsem uvnitř, stačí pět minut a ztratil jsem všechny přátele, se kterými jsem přijel. Procházím se po areálu sleduji život kolem. Brzy se setmí. Nikoho raději nehledám, nejde to. Na Czechteku nenajdete nikoho, koho hledáte, zato poznáváte spousty nových osob, o kterých ještě ani nevíte, že je znát chcete.

Již v pátek těsně po setmění jsem potkával spousty cizinců. Mluvil jsem s dvěma Rakušankama, vypadaly spokojeně. Nepatřily přímo k nějakému soundsystému. Přijely se podívat za zábavou, za lidmi. Chovaly se vstřícně, nebránily se krátkému rozhovoru. I já jsem chtěl být vstřícný a v momentě, kdy bych vytáhl diktafon, asi by té vstřícnosti už moc nezbylo. Po pár hodinách strávených na Czechtekku mi bylo jasné, že to takhle bude lepší a přirozenější.

Pokračuji dál, sleduji stěny postavené z nejrůznějších reprobeden značky DIY (rozuměj: Do It Yourself). U jejich zvuku mě zaráží snad jen ten fakt, že na mé uši působí lépe, než kde jaký komerční těžce zaplacený zvuk na jiných akcích, kde se vybírá vstupné. Chvíli jsem strávil poslechem z někdějších dob oblíbené desky od pánů Glena Wilsona a Mikea Humphriese na labelu Punish. Kdo slyšel ví, kdo neslyšel nechá být. Já vím ještě o něco více. Poslouchal jsem tuhle perverzní skladbu uprostřed zastřešeného trávníku, kde do mě tuhle skladbu pumpoval zvuk ze 4 stran. O tomto zážitku vím jen jediné – je jedinečný, další stejný už nebude. Takových se tu odehrává spousty, každý má ty své. Je jich více, než by člověk dokázal spočítat. Czechtekk fenomén!!

Jen maličkost… Mnohem více přišlo s rozbřeskem. Noc utekla rychle, netrvala dlouho, ale den utíkal neskutečně pomalu. Asi šest ráno konečně potkávám dávno ztraceného T-rexe. Prohodím jen pár slov, je mi jasné, že se naše cesty a role opět rozejdou.

Ráno se celý festivalový kolorit mění. Objevují se následky po bouřlivé noci. Lidé jsou stále hodně roztroušení, sem tam proběhne pes, tu a tam někdo leží spící v trávě. Nebo spíše v tom co z trávy zbylo. Po první noci mi té louky bylo dost líto. Ani už si nedokážu představit, jak ta louka vypadala před freetekkovým obležením. Ano jistě, příroda to zvládne. Za rok nikdo nepozná, že se tam kdy něco dělo. Naštěstí se z toho dostane, to už se asi nedá říct o nádherné přírodě, která asi byla všude tam, kde teď více než milion z vás žije… Praha, Ostrava, a další a další… beton, dlažba, silnice, auta – pořád a neustále. Jiné to ještě dlouho nebude. Ta louka u Boněnova má vlastně obrovské štěstí.

Již od 7:00 ráno se začíná poměrně razantně oteplovat. Chodím už jenom v tričku a i to po chvíli visí za pasem. Slunce dává hodně zabrat, přesto si s chutí snad hodinu házím frisbee. Vysušen od slunce a unaven z pohybu si koupím 1,5 litru dobré vody, a prosím, pěkně vychlazené. Stála mě 20 korun. Měli tu vodu i za 30, ale i za 15 Kč. Oproti "obvyklým" super festivalovým cenám…. fakt směšný. Respekt lidem, kteří dovezou potraviny ne pro sebe, ale ve prospěch druhých a tržbou tak akorát poplatí své náklady.

Docela jsem se sám divil, kolik lidí jsem během rána a dopoledne viděl u aut, jak se snaží alespoň o minimální hygienu, čistí si zuby, vaří si jídlo. Nedaleký rybníček se pomalu plní lidmi. Koupání a slunce, léto a prázdniny…

Lidé se rozpínají do širokého okolí. Vše ale probíhá v poklidu a z pozice člověka, který téměř neopustil areál jsem nezaznamenal jediný problém. Nevím přesně co se dělo na příjezdových cestách, nebo 2 kilometry vzdáleném Boněnově. Tuto službu vám stejně přineslo zpravodajství mých kolegů z českých TV.

Během celého dne nad hlavní loukou neustále kroužila letadla, vrtulník, paraglide a rogalo. Manévry létajících strojů mi připadly jako kdyby nějaký vynalézavý podnikatel začal pořádat vyhlídkové lety nad Czechtekem. Letiště poblíž nejspíše žilo rušným životem.

Pojem "čas" ztrácí smysl. Záleží jenom jak vysoko je slunce a kdy se zase setmí. Den se ale šine neskutečně pomalou rychlostí. Stále chodím a rozhlížím se. Prohodím pár slov s členy jednoho z anglických soundsystémů, potkávám Italy, Francouze. Nezapomínám ani na svůj rodný Pelhřimov a navštěvuji pěkně udělanou stage Shamanic SS. Asi nejkrásnější podium postavili lidé z psytranceového systému na nejvyšším bodě letošní louky. Tři projekční plátna vytvářely výbornou atmosféru. Člověk jenom žasne, že tohle všechno někdo vyrobí na koleně v garáži a pak s tím jezdí v kamionu po Evropě.

Czechtekk fenomén!!! Tohle a mnohem víc. Stále se opakuji, ale nemohu jinak. Teknival není událost, která lze shrnout několika větami do čtyř odstavců. Jeden freetekk podobných rozměrů = 1 kniha, román, pohádka, balada… nevím, snad úplně něco jiného. A nejlepší snad nic. Proč o tom všem psát, proč stále nafukovat již přeplněnou bublinu? Proč nenechat všemu volný průběh? Proč se ptát proč? Ani nevím proč pořád ještě chodím, když mám na každém prstě na noze puchýř. Možná proto, že chodím rád a baví mě to. Kdybych nechodil, skoro bych nežil. Oni také dělají věci co mají rádi, kde se dobře cítí a pohybují, kde mohou být alespoň dočasně s lidmi, kteří dokáží sdílet podobné pocity. Není to protest, ani únik… Czechtekk fenomén!!!

Foto: T-Rex