Report z festivalu Story 2017 od ahZ

Týden po poslechu vzpomínkového rozhovoru na Radiu 1 se vracím nedělním vlakem z Hranic na Moravě. Vůz je silně klimatizován, displej hodin ukazuje poledne. Za okny peče červnové slunce, v řadě za mnou tráví nudu dvě děcka pravidelnými údery a kopy do mé sedačky, pán naproti má nohy v délce Pomejeho lajny a záhyby dámy vpravo bohužel dlouho nepoznaly ani to fáčko, kterýho byla tehdá v devadesátkách všude kvanta. Komfort vypadá poněkud jinak. Přesto mi nic z toho nebrání se usmívat.

Záznam rozhovoru Jany Kománkové s Michalem Nanoru a Danem Kafkou, důležitými mediálními postavami české taneční scény, jsem vyslechl zhruba před měsícem. Diskuze byla hodnotící i hodnotná a z pozice ekonomicky zajištěných mozků vpravdě zábavná. A zároveň nekonfliktní. Zajímavý moment však nastal, když Michal N. s lehkým, avšak i bez obrazu znatelným úšklebkem vznesl řečnickou na téma "píše/čte ještě dneska někdo reporty z akcí?". Načež se toho Jana K., známá taktéž svým dlouholetým psaným projevem do řady plátků, poctivě chytla a plodná diskuze byla na světě (poslechněte si zde). Tím ovšem zasadila semínko pochybnosti i do mé hlavy...

Sedím ve vlaku, civím z okna zcela obklopen diskomfortem a je mi to úplně šumák. Proč vlastně píšu reporty? Abych zabil čas? Abych se dostal na mejdan zadara? "Jé, ptáček!" Abych absentujícím zprostředkoval track IDs? Měl mezi clubberama jméno? A mezi reportéry respekt? "Jů, boží muka!" Si vydělal na nedělní oběd? Se procvičil v češtině? Abych předal pocit?

Můj domácí server Techno.cz už dobré dva roky shání nové zapálené členy do svých řad. Určitě jste na ten článeček narazili. Troufám si tvrdit, že už jste ho zase z hlav vytěsnili, jak často se v zorném poli čtenáře našeho webu objevoval. Není divu. Já skoro taky. Možná už lidi opravdu reporty nečtou a ani je nechtějí psát, možná že jim stačí série fotek.

"S globálním nástupem angažovaného rocku v polovině šedesátých let vznikl také hudební žurnalismus, který byl důležitým nástrojem při vytváření identity této subkultury. Teprve když se o rocku začalo seriózně přemýšlet a psát, mohlo se z opovrhovaného bastardího dítěte "vzbouřených hormonů" stát něco důležitějšího." (Karel Veselý, Hudba Ohně, 2010)

A proč by clubbeři reporty vlastně četli? Protože chtějí track IDs? "Jů, slušně opravenej hadrák!" Protože se na párty chtějí objevit alespoň pomocí imaginace? Potřebují zabít čas? Potřebují změnit směr myšlenek v hlavě? Chtějí diskutovat? Fotit? Chtějí se prostě bavit? Být na fotkách? Protože chtějí lajkovat? "Né díky, jenom vodu prosím..." Nebo protože prahnou po všudypřítomnosti?

Tady a teď, ve chvíli, kdy ťukám tato písmena, nevím... Trocha pravdy bude ve všem. Nicméně, co stoprocentně vím, je, že report z mejdanu, o kterým jste se doteď stále nedozvěděli zhola nic, píšu, protože musím. Protože to ze mě leze samo. Musím sdílet ten jedinečný pocit, jenž mi umožnil přežít diskomfortní cestu vlakem z Hranic a jako bílý stín mne doprovází ještě hluboko do týdne následujícího.

Zjitři smysly, otevři svou mysl, vnímej a příliš nesrovnávej.

Až pojedeš na příští Story.

Radim se blíží s drinkem ve vratném kelímku a září spokojeností. "Dobrý, co?" zubí se, a i když je skoro tma, záblesk v jeho oku podobný tomu u padoucha vlka ze seriálu Willy Fog a Cesta kolem světa za 80 dnů, nelze přehlédnout. Oba víme, že to dobrý je. A Radim už pěkně dlouho. Jednodenní elektronický festival Story pořádá v Hranicích už počtvrté a sám patří mezi produkční perfekcionisty. Ono není divu, když vezmeme v úvahu jeho pravidelné návštěvy nejen na polských festivalech Unsound či Tauron, u nás stále tolik nedoceněných dostaveníček té nejaktuálnější elektroniky v prezentaci věru nadpozemské. Vzpomínám na loňské společně strávené dny na chorvatském Dimensions, kde o odsvěceném kostele Sv. Barbory v areálu vojenského prostoru města, kde chtěl tuhle parádu (po dvou předchozích v nedalekém kravíně, pozn. aut.) uskutečnit, neúnavně básnil po celou dobu pobytu. Tehdy nám to už chvilkama lezlo krkem - "jasně Radime, už jsi nám to říkal asi tisíckrát..." Jeho epikurejský zápal byl však na místě a teď po vlastním zážitku se tak trochu stydím.

Ambientní plocha zeslabuje, obecenstvo zasněně poslouchá.

Hlas č.1, z levé zadní části publika, silně, ale s ohledem: "Hledám svoji ženu... Péťo?"

Hlas č.2, z pravé přední části publika, ženským hlasem: "Tady!"

Obecenstvo se uchichtne, ambientní plocha zesiluje.

Kazetový strop, který je asi deset metrů přímo v nadhlavníku, je jedinečný. O něco dál vpředu kostela už oblou klenbu zdobí fresky. Oltář zmizel nahrazen obdélníkovým plátnem na výšku a schodiště k němu vedoucí, rozpůlené podestou vedví, je šalamounsky využito jako dvojí pódium pro umělce. Jedno výš než druhé.

Právě hraje FIS, druhý muzikant v řadě (vystoupení českého objevu dné jsme prošvihli), a jedinečnost se ze stropu rozlévá po celém kostele. Zapomeň na to, co jsi kdy v Česku slyšel a viděl, zapomeň na sobotní klubový či festivalový obyčej ve smyslu, že duní pravidelný beat, který kopíruje kyv všech hlav. Hlukové a zvukové koláže testují aparaturu Meyer Sound až do nejzazších frekvenčních zákoutí. Právě se rochňáme v nepravidelnosti a překvapeních. Rudá a bílá světla trhaně sekají prostor v hodně ostrých úhlech. Je to industrial, ale dává smysl. Počkej, zdá se mi to, nebo? Je to smích, co leze z repráků? Hodně zprasený různými modulacemi, ale fakt, že jo. Klaunův odporný smích z hororu, hnaný z nejhlubších basových frekvencí do těch nejvyšších, pěkně pomalu, pomalounku, ale hned zas rychleji a rychleji.

Mám rád lidi, jako je Radim. Cítíš z nich, že jsou na tvé vlně, vnímají tě, zatímco část pozornosti je neustále v jejich hlavě, kde jim lítá to svoje. Koncept večera počítal se zhruba patnáctiminutovými pauzami mezi vystupujícími a nikomu to nepřišlo divné. Naopak. Šlo o osvěžení, na které jsme kvůli (nebo díky, pozn. aut.) víkendům strávených v útrobách klubů pod taktovkou kontinuálně navazujících DJs už zcela zapomněli. Těch patnáct minut jsme jednoduše vyplnili družnými a nadšenými hovory, nákupy piv a jiného pití, smíchem, pusinkama a odpočinkem. V duchu titulu akce šlo de facto o sérii koncertů s DJem na závěr, dramaturgicky poskládaných z nuly na sto, tady ovšem ne na osmi vteřinách, nýbrž osmi hodinách.

Aisha Devi je divoženka se silným hlasem a smyslem pro drama a melancholii. Za doprovodu hodně "houboidní projekce" od Lunchmeat crew spustila regulérní zpívanou mši, hodně smutnou mši. Synťáky plnily prostor, kámen se ustrnul a my jsme čuměli. Někdo to nevydýchal, ale v následných diskuzích se "nehejtovalo", spíš se řikaly věci tak, jak jsou. Stejně tak leckomu nemuselo sednout vystoupení jamajské trojky Equinoxx, jež dle mnohých povyšuje dancehall na novou úroveň. V každém případě dodali kostelu energii a do minimalu a glitche hozeným dubovým feelingem rozhoupali věřící. Nefalšované taneční dusání se rozjelo až s vystoupením Xosar o půl třetí ráno. A opět, jako s patnáctiminutovkama mezi vystoupeními, to nikomu nepřišlo divné.

No ještě aby, když jsme to konečně mohli rozbalit jak šachovnici na B.Boy battle. Ten zvuk! Ku*va, ten zvuk je tak moc boží, že to snad není možný! Svatá Barbora v tom jede s náma, až se jí okna třepou. Ale naštěstí ne tak, aby to rušilo. Kinosedačky, šikovně rozmístěné podél stěn, během první půlky večera s povděkem využívané, nyní zejí prázdnotou. Zábavný acid a sem tam electro od Xosar vystřídá Atom a hypnotické dunění, tentokrát čistokrevného techna, nás chytá za pačesy. Už si ani nepamatuju v jaké fázi všeobecného nadšení a radosti Atoma vystřídala Dash, a lehkým klišé bude, když si zopakujeme, že byla prostě skvělá. Je příjemné vidět, jak si obecenstvo po celý večer plně užívá hudbu. Žádný les rukou s mobily, coby kamerami, spíš zasněně se kymácející postavy se zavřenýma očima.

Vlak nám domů jel až kolem osmý, takže jsme ve stejné partě, jako jsme se zkraje večera potkali, strávili téměř tři hodiny na hradbách staré části města ve společnosti dlouhých měkkých stínů ranního slunka a zlaťáků v plastu. Atmosféra byla pyramidální, od smíchu nás bolela břicha, a jenom se potvrdilo, že jsme se stali svědky něčeho unikátního. Jestli ještě někdo čte reporty, nevím, ale pokud se u nás budou konat akce, jako je Story, je třeba o nich informovat, už jenom proto, aby bylo jasný, že jsme "Votvírákovej národ" jen do určité míry...

ahZ

foto: Lenka