Report ze sobotní akce Be Twenty One od čéši

Na sobotní večer jsem se těšil celý den. Ten krásný podzimní den, kdy člověk může chodit po barevném spadaném listí, které tak krásně voní, mít slunce nad hlavou a může dokonale nabírat energii na to, co je srdci tak blízké. Je prostě skvělé vracet se na místo, kde jsem v podstatě clubbersky vyrůstal a vracet se někam, kde to všechno bylo pro mě poprvé a já tam začínal. Je to už více jak třináct let a stále, i tento večer, mne mrazilo v žaludku. Takové to vnitřní těšení se, jako když jdete poprvé či po dlouhé době na rande nebo když víte, že se stane asi něco hezkého...

Před Roxy však dnes už nebyla žádná fronta, u šatny se netvořil žádný mumraj a u baru postávalo prozatím jen pár lidí. Na tanečním parketu bylo také prázdno jak ve školní jídelně, když se podávaly špagety... Bylo půl dvanácté a já měl v tento moment trochu obavy, aby z tohoto večera nakonec nebyla ostuda. Naštěstí se opět vyplnilo to, co je v Praze standardem a já už bych si na to sakra mohl zvyknout. Lidé zaplnili klub až někdy kolem půl jedné a v tu chvíli se konečně mohla rozproudit sobotní noc naplno...

V tento okamžik, již nějakých třicet minut, stál za mixem pan Funk D´Void, vlastním jménem Lars Sandberg, a předváděl nám, co znamená perfektní taneční elektronická hudba skotského původu. Já od "Funka" znám především jeho hitovku "Diabla", která bourala parkety už před více jak dvanácti lety, kdy vznikla, ale neměl jsem odvahu si o ni říci. A hlavně se to nedělá - DJ není jukebox, takže jsem se vydal jen nahoru na pódium za DJs, abych si v klidu a nerušeně mohl tančit, co mi síly stačily. Funk D´Void to rozjel opravdu ve velmi svižném tempu a hrál spoustu mně neznámých, ovšem tak dobrých tracků! Nebyl jediný moment, kdy by mě snad napadlo, že bych měl přestat tančit, jen to publikum se tak nějak vlažně vlnilo a přitom mohlo přidat trochu více obrátek na tak šlapavé techno, které Funk D´Void hrál.



Jeho set mi utekl jako voda a malý Frantík, který za jeho zády bedlivě sledoval každý pohyb, mohl pomalu nastoupit na věc. Malý velký muž - Sébastien Léger. Ten se v košili a kšiltovce Adidas potuloval na pódiu po celou dobu hraní a vnímal tak atmosféru v klubu. Sébastien je u nás velmi oblíbený, hrál tu nejen na velkých indoor akcích, ale i na open airech i v malých klubech, jakým je například YES! Sébastien byl dokonce i u toho, když se na Creamfields, konaných v Břeclavi, přiřítila obrovská bouře, která odfoukla celou hlavní stage a ta se musela vypnout. Chlapík i přes to stále rád předvádí svůj um pro naše clubbery a ti mu mohou dát zase na oplátku najevo, že je tu vždy vítán...



Sébastien po "Funkovi" začal dosti táhlými tracky s dlouhými přechody a občasná monotónnost mě trošku vyvedla z taneční míry... Po nějaké době se to však opět rozjelo tak, že jsem stále za ním tančil a se mnou už i spousta mých známých. Bavili jsme se, ruce měli nad hlavou a úsměvy nešetřili. Tak je to nejlepší - přijít, zatančit si a nechat zábavu plynout. Po chvíli jsem se podíval na hodinky a ani jsem se nenadál, protančil jsem se v čase o hodinu zpět. Ze tří hodin byly dvě a únava si říkala své. Nedalo se nic dělat - čas byl neúprosný, i když jsme ho měli vlastně o něco víc. Tělo to poznalo a já se tedy pomalu vydal směr domov. Počkal jsem na první track Chrise Sadlera, rozloučil se se všemi, které jsem tam měl možnost potkat, a spokojený jsem usedl za volant svého vozu...

Co říci závěrem? Klasiku, která nikdy neomrzí. V Roxy bude vedro, i kdyby nás tam bylo jen pět. Nová podlaha vypadá jak kuželkářská dráha, ale naštěstí neklouže. Hodně lidí tančilo s rukou v kapse a já netušil, jestli si hlídají mobil nebo si dělají dobře, ale občas by to vážně chtělo více emocí. Já přeji Roxy hlavně hodně dalších skvělých mejdanů a plný parket. Krásný podzim všem a bavte se!

čéša

foto: julisak