Report z Portishead

Jako první na programu ale byla čistě dívčí čtyřčlená skupina Savages, která začátkem května vydala své debutové album. Nutno říci, že deska Silence Yourself se dočkala velmi dobrých hodnocení od renomovaných hudebních magazínů, jakým je třeba Pitchfork, a tak se dalo očekávat, že jejich představení bude velmi kvalitní. Na rovinu však přiznávám, že jejich hudba, která inklinuje k post-punku, není úplně můj šálek kávy, ale našlo se i pár skladeb, u kterých jsem si dokonce podupávala nohou. Tak třeba skladba Shut Up mě docela přesvědčila, stejně jako o něco umírněnější Waiting For a Sign. Ačkoli byl pro mě čas strávený s touto kapelou spojený čistě s čekáním na Portishead, od místního osazenstva se dočkala docela slušných ovací.

A pak nastalo netrpělivé čekání na to, až se na scéně objeví ta dlouho očekávaná trojice... Patnáct minut po deváté jsme se konečně dočkali a za velkého aplausu se nám dostalo prvních tónů skladby Silence. Na LED obrazovce svítilo obrovské „P“, které známe z obalu alba zvaného „Third“, na němž právě „Silence“ najdeme. Pokračovali i další skladbou právě z této poslední desky, a to Nylon Smile, ale zabrousili i na svou debutovou desku, kdy nám dopřáli ponurou a opravdu mysteriózní Mysterons. Nicméně jednou z nejlepších pro mě ten večer byla The Rip. Ačkoliv její začátek, v němž vyniká hluboký hlas Beth, působí tak, jako by nás měla opět zahltit vlna nostalgie a melancholie, The Rip se naopak dokáže změnit v rytmickou a poměrně svižnou věc. V Tipsport Aréně ji doprovázela zajímavá animovaná projekce, ale občas bylo zkrátka lepší zavřít oči a vnímat jen to, co doléhá ke sluchovému ústrojí.

Byla nám nabídnuta i ta pravá trip-hopová jízda prolnutá skladbami z desky Dummy, a tak jsme se mohli pozvolna zavlnit u Sour Times a Glory Box, nebo se zasnít u Wandering Star, která v Areně dostala „unplugged“ podobu. Soudě dle ohlasu, u publika by uspěla na výbornou, stejně jako tklivá Magic Doors a energická Machine Gun. Projekce, která ji doprovázela nás vzala na prohlídku industriálního prostoru, na jehož konci jsme mohli vidět dveře. Dveře, které nám na videu nikdo neotevřel, zato jako by nám bylo naznačeno, že se za nimi skrývá spousta barev, které na nás pozvolna blikaly... Melodický závěr už ale patřil jen červené, která zalila celé pódium. To totiž na obrovské LEDce zrovna vycházelo slunce, které jakoby s sebou přinášelo nový den a lepší zítřky. Nebo alespoň takové pocity ve mně vyvolávala kombinace těchto zvukových a vizuálních efektů.

Čas na hodinkách ale neúprosně utíkal a publikum se mělo dočkat už jen Chase the Tear, Cowboys a Threads. Pak už kapela zmizela ze scény, a tak nastalo dlouhé a vytrvalé rámusení osazenstva Areny, protože přecejen stále nezazněl ten jejich nejznámější  a nejpovedenější kousek. Nutno říci, že naše snaha byla náležitě odměněna a když se rozeznělo několik tónů Roads, prostorem se rozlehl krásný zvuk, který mimojiné kombinoval i potlesk a pískot. Byla to prostě radost slyšet tuhle silnou skladbu naživo a ještě za takového aplausu. Více se o tom snad ani nedá říci, Roads se dá jen prožít. :) Nicméně, čekala jsem ještě na svou druhou velmi oblíbenou a zároveň těžce depresivní Undenied, jenže ta se do koncertního playlistu bohužel neprobojovala... Na rozloučenou jsme tedy dostali o něco rozvernější We Carry On, v jejímž závěru Beth seběhla pod pódium a s těmi šťastlivci, kteří obsadili první řady pod jevištěm si podávala ruce. Části této scenérie jsme také mohli sledovat na plátně, protože po celou dobu koncertu snímaly jeviště kamery, a tak některé ze záběrů byly rovnou promítány na LED obrazovce.

Projekci rozhodně hodnotím kladně, stejně jako hudební stránku celé akce. Slyšet Portishead naživo by měl rozhodně každý fanoušek elektronické a hlavně trip-hopové muziky. Je to vážně něco nezapomenutelného! Jedinou vadou na kráse tohoto koncertu bylo jen tamní ozvučení, které nebylo úplně ideální. Posluchač si chce koncert samozřejmě užít a ne hledat chyby, ale třeba u poslední skladby už zkrátka bylo slyšet, že jsou místní reprobedny jaksi unavené a přísunu zvuku už nestačí... Ale jinak patří obrovské poděkování pořadatelům z Charm Music, že nám konečně Portishead do České Republiky přivezli!