Report z festivalu Svojšice 2013 od Čéši

Byl pátek, červnový začátek víkendu a republika se již několik dní zmítala ve vlně veder. V takové vlně, že i velbloudi posílali žádost do ZOO o výměnný pobyt s tučňáky. A v takovém vedru pro nás DC Promo team, pod vedením DJe Džejára, stavěl festival Svojšice. Stavěl ho již potřinácté a jen jednou jedinkrát vynechal. Já ale v podvečer tohoto dne již držel v ruce opět krásně barevný lístek, svůj již devátý v pořadí, a vydával se s pražskou skvadrou, letos pro změnu vozem, na místo konání - do Svojšic. Cesta utekla poměrně rychle, počasí nám přálo, a konečně se z úmorného vedra stal příjemný letní den. Na parkovišti před osmou hodinou stálo slabých několik desítek aut, lidé kempovali, bavili se, a já doufal, že kolony jsou teprve za námi...



Vstupili jsme do nádherného amfiteátru svojšického údolí a po přivítání a obdržení důležitých PR letáků, jsme pomalu nechali naše nohy plout po zemi všemi směry. Někdo šel rovnou k baru, někdo si šel sednout a já si šel projít festivalové zázemí a poohlédnout se za svými přáteli a kamarády, kteří tu již byli v časovem předstihu přede mnou. Všude vládla příjemná rodinná atmosféra, hlavní stage duněla, stany se otřásaly v základech a lidí pomalu přibývalo, bohužel slovo pomalu vydrželo po celou noc...

Areál se letos ještě o něco více "scvrknul" a celkově to působilo mnohem komornějším dojmem než v letech minulých. Jak prohlásil kdosi se mnou: "je to tu jak na nějakém parádním hudebním táboře s kámošema" a já jen přikyvoval hlavou. :) Když už se čas posunul a začal pomalu ukrajovat tu nejkratší noc v roce, hrál již na hlavním pódiu pan Marc Romboy. Tento pohodový chlapík z Německa se s tím už od samého začátku vůbec nepáral a tak jako loni vynikající Joris Voorn i on letos nasadil laťku, co se do basové hutnosti i zvukové síly týče, velmi vysoko. Marc rozpaloval již několik stovek tancujících clubberů a bylo vidět, že většina, ne-li skoro všichni co sem přijeli, opravdu velmi dobře věděla, proč tu je a dávala to hlasitě najevo...

Kolem desáté hodiny na pódium již nastoupila malá, štíhlá a tak charismatická paní - manželka velkého Adama Beyera - Ida Engberg. Její plavé vlasy a jiskra v očích naprosto dokonale podtrhovaly její švédský původ. Ovšem to, co předvedla během svého času, který měla k tomu určený, to předčilo všechna moje očekávání. Po poslechu jejích setů jsem měl mírné obavy, zda-li to nebude ve Svojšicích vlažné, či na tuto hodinu pro tancechtivé nedostačující, ale omyl. Ida do nás naprosto chladně, a přitom tak žhavě, pumpovala jeden track lepší než druhý. S přesností mixovala a ještě si dokázala užívat celou tu atmosféru před ní. Ano, během jejího hraní to vpředu opravdu vařilo a této dámě by dozajista každý muž doma vaření odpustil. Ona nemusí - stačí, když hraje. Ida dokázala, že ženy za pultem opravdu neznamenají vždy jen pozlátko krásy, ale i uměleckého počinu. Já byl nadšený a po jejím setu jsem se šel trošku projít dál a nadýchat se vzduchu...

Tou dobou byl již areál příjemně zvlhlý letním deštěm, který během jejího setu nastal a trval necelou půlhodinku. Koukal jsem, s kým jsem se ještě nepozdravil, coural sem a tam a mezitím již na hlavním podiu nějakou tu minutu diktoval své live vystoupení pan Dosem. Tohle bylo též velmi příjemné, ale chvílemi jsem raději odbíhal na pokec s přáteli a nebo se jen tak vyvětrat mimo zastřešený prostor. Také jsem nedokázal být ani celou dobu v první řadě, jak u mě bývá zvykem a to i přes neabsenci ucpávek. Zvuk byl tentokrát opravdu nastaven asi na mnohem větší návštěvnost, jelikož to basovalo a dunělo opravdu příliš a v prvních řadách to bylo chvílemi až bolestivé. Každopádně masáž zevnitř je také někdy potřeba, bohužel povídat si, to snad jedině formou znakové řeči a nebo jen odezírat ze rtů, což je u některých lidí velký problém i za střízliva...

A bylo to tu! Ta chvíle, na kterou jsem já tak dlouho čekal a od které jsem vlastně očekával nejvíc. Můj velký oblíbenec Gary Beck! Tenhle sympatický Anglán rozpoutal doslova hudební peklo. Peklo beatů, které přesně vystihují podstatu Svojšic. Techno festival! Gary diktoval nejen svoji tvorbu, která ho tak specificky odhalí, ale i jiné, totálně zdrcující remixy. Je to fakt velmi talentovaný DJ a jsem hrozně rád, že jsem ho měl možnost slyšet už poněkolikáté a zdůrazním, opět ve vynikající formě, což potvrdilo podání jeho setu. Na hlavním pódiu to vřelo, tančilo se a pískalo. Ida mě okouzlila tím, jak hrála i tím, jak vypadá, ale Gary prostě tuto noc zvítězil na plné čáře. Díky chlapíku, byl to Libanon!

Jen na malinkatou chviličku, která trvala snad ani ne čtvrthodinku, jsem si odskočil na Radost FX stage, kde své umění prezentoval DJ Rodriguez Jr. live. Za pomocí kláves, mixáku, laptopu a jiných udělátek dokázal vykouzlit v tomto stanu naprsoto neskutečnou atmosféru. Atmosféru tančících lidí s rukama nad hlavou, usmívajících se, jak kdyby dělali reklamu na Odol, a tak krásně se bavících... Bylo to parádní, ale jak konstatoval můj kamarád: "chápu tě, ty máš prostě radši to tvrdší podání..."

Při setu Chrise Liebinga jsem spíš odpočíval - nohy mě již bolely a Chris zahrál tak normálně hezky... Šlapavé techno, které nikoho nemohlo naštvat, ale pro nadšení tu již byly vyčerpány jiné kapacity. Každopádně reakce lidí na něj byly, a to jen ty kladné, a to se počítá! Šel jsem tedy projít opět areál a po ne příliš zdravé "snídani" v podobě smažáku v tureckém chlebu jsem si dal promasírovat trávicí soustavu slovenskými bratmi Bossem a Tokym. Klukům to šlapalo solidně, ale nevím z jakého důvodu, párkrát jim to moc nesedlo a jednou jim dokonce i úplně vypadnul zvuk. Chalani tam asi niečo babrali až dobabrali. Jejich sekačka byla v tomto stanu tak trošku zásahem do úplně jiných vod a já si říkal, jak na ně Subgate asi bude navazovat...

Jak je u tohoto pražského floutka známo, umí si poradit s mnoha výzvami... A tak začal opravdu ve velmi svižném tempu a takové ho udržel až do konce. To už jsem ale postával opět na hlavním pódiu a vychutnával si první a pro mě poslední tracky od pana Adriana Houra, který přiletěl až z daleké Argentiny. Během hraní mu dívky na pódiu zpestřily set tancem na stole a on se tomu vůbec nebránil - prostě ranní show, jak má být...


Já již ale naháněl svou skupinku pomalu do auta a vyrazil směr Praha. Krátkou chvíli jsme debatovali nad tím, co vlastně ti lidé chtějí, proč nechodí na takové mejdany a v podstatě, i když padlo mnoho slov, nepřišli jsme na jádro pudla. Už asi clubeři opravdu nejsou. Nebo jsou jich jen stovky. Svojšice jsou opravdu v podstatě jediný techno festival v takovém měřítku a to, co přečkaly, to jiní již dávno vzdali. Svůj vytříbený hudební vkus prostě mají daný a mainstream to bohužel nepřitáhne. Lidé tu ani vkus vlastně nemají... Stačí jim, pokud slyší něco po stopadesáté dokola z rádia nebo pokud je to nejlépe vše zdarma. Ono, kdyby se vše řešilo tak trochu jinak, než jen lamentováním od stolu, možná by to někam vedlo. Takto všem, kteří dočetli až sem, děkuji z celého srdce, doufám, že jste si mejdan užili a pokud ne, snad příští rok znovu. No a těm, kteří si raději koupí kilo točeňáku místo kvalitní šunky přeji, ať jednou zažijí opravdovou příchuť kvality. Krásné léto všem a prožijte ho s úsměvem. Tancem k lepším zítřkům! :)

čéša

foto: CoreFoto

Autor se zřekl svého honoráře za tento článek ve prospěch Klubu nemocných cystickou fibrózou, o.s. Přispět můžete i vy - více informací zde.