Report z Conference s projektem Tosca od julisaka

O zajetém, a troufám si tvrdit i velice výjimečném, konceptu párty Conference slyšel už jistojistě každý milovník elektronické hudby. Spolupráce Radia 1 a agentury Barometr trvá už celých třináct let a tento rok jsme se dočkali už třetí klubovky, opět tradičně v prostoru Lucerna Music Baru. Po legendárních The Orb, kteří naši krajinu navštívili v lednu, a jazz-house party Tortured Soul byla laťka v závratných výšinách. Pořadatelé ale nic neponechali náhodě a Tosce na pomoc přizvali český intergalaktický projekt Android Asteroid. Oslava 22. narozenin Radia 1 tedy mohla odstartovat...



Pokud slyšíte tenhle název poprvé, stejně jako já pár dní před samotnou akcí, zbystřete smysly. Už před koncertem jsem se v hospodě Lucerna dozvěděla na Androidy jen samou chválu od šťastlivců, kteří stihli jejich sobotní koncert v žižkovském Paláci Akropolis. Kapela tam pokřtila své debutové album, čímž zpečetila první rok své existence a otevřela si tak cestu pro doufejme hvězdnou dráhu. Ale teď zpátky do Lucerny. Po příchodu do sálu jsem zjistila, že na pódiu stojí poměrně početná skupinka muzikantů a že mi všechny obličeje nejsou zcela cizí. Poznala jsem Honzu Pospíšila ze skupiny Navigators a jak si později potvrdila, za bicími seděl Tomáš Konůpka, z jichž rozpadlých Southpaw. I on momentálně působí v Navigators. Jenže jeden projekt byl klukům málo a tak se rozhodli, že si jako bokovku založí ještě poněkud nezaškatulkovatelný band Android Asteroid.

A dobře udělali. Hned po několika skladbách mi bylo jasné, že tenhle projekt přináší na českou hudební scénu svěží vítr a že jde konečně o hudbu, na kterou bych se nestyděla vzít ani svoje prarodiče. Už pouhá přítomnost harfy na pódiu napovídala, že rozhodně nejde o žádné amatéry, ale o vzdělané muzikanty, kteří přesně vědí, co dělají. Jen škoda, že je české publikum poněkud ostýchavé a udržovalo si zhruba metrový odstup od pódia během celého vystoupení. Androidi by si rozhodně zasloužili větší podporu a roztančený sál. Sledujte je a nenechte si je ujít třeba na nějakém tuzemském letním festivale. Jsem si jistá, že vás jejich energie naprosto strhne...

Jakmile se začalo připravovat pódium pro rakouskou formaci Tosca, pokládala jsem si otázku, zda mě toho večera může něco potěšit ještě víc, než předchozí akt. V mých očích měli pánové Richard Dorfmeister a Rupert Huber nelehký úkol. Připouštěla jsem si možnost, že noc tentokrát skončí ve prospěch Čech a Rakousko pojede domů se sklopenýma ušima. Ano, uvědomovala jsem si, co znamená jméno Dorfmeister na poli elektronické hudby. Vědomí a prožitek jsou ale dvě zcela odlišné věci.

Krátce po desáté hodině už bylo na pódiu vše připraveno. Dominantou byla dvě nádherná křídla zastavěná všemožnými elektronickými hračičkami. Poněkud netradiční pohled. Rozjezd byl velmi pomalý a zdálo by se až nehodící se do jinak celkem divokého Lucerna Music Baru. Dalo se tak soudit i ze zmatených tváří těch, kteří si přišli spíše zatančit a pobavit se, než přemýšlet nad tóny, kterým v té chvíli asi rozuměl jen málokdo. Po uloudaném intru se na pódiu postupně začali objevovat tři vokalisté, jejichž hlasy jsou slyšet i na novém albu Toscy – "Odeon". A právě o tenhle počin v pondělí šlo. Nutno zmínit, že i když byla trojice zpěváků značným oživením, ve velmi pomalém tempu se nesla v podstatě celá první polovina koncertu. Přistihla jsem se, že dole v davu si takovou muziku nejsem schopná užít a tak jsem se šla na chvíli zaposlouchat na balkon. A to bylo ono! Melancholie Toscy totiž nejlépe vynikne tam, kde si ji můžete nerušeně vychutnat, a tak jsem nasávala a docela se i smířila s tím, že živější věci si pánové do Prahy nejspíš nepřivezli.

A očividně jsem nebyla sama. Část návštěvníků zřejmě pomalý rozjezd unavil natolik, že se po několika desítkách minut rozhodla vyzvednout bundy z šatny a zabouchnout za Toscou dveře. Jak neuvážené rozhodnutí! Na to, co se dělo na pódiu v druhé polovině koncertu, ani slova nestačí! Jasně, že v té chvíli už jsem byla zase zaklíněná v davu a užívala jsem si pozitivní energii proudící z pódia i ze všech spolutanečníků okolo. Tahle krásná nálada vydržela až do konce a když se krátce po půlnoci páni muzikanti odporoučeli za bouřlivého potlesku z pódia, uvědomila jsem si, že jsem dostala přesně to, co jsem chtěla. Rozpor mezi melancholií a energií, mezi smutkem a radostí, mezi dnem a nocí, tak to je právě to, co mě na Tosce baví a co ve mně naživo vyvolalo hotový ohňostroj emocí.

Závěr? Řekla bych, že v pondělí se na pódiu LMB utkali dva rovnocenní soupeři a oba skórovali stejnou měrou. Každý po svém a s tím nejlepším přesvědčením. Ráda bych ještě poděkovala pánům zvukařům za příjemnou hladinu decibelů, která netrhala ušní bubínky, jak tomu bývá při mnoha pražských koncertech. A samozřejmě díky všem, co přišli a vytvořili jedinečnou atmosféru pro nás pro všechny. Sejdeme se na další Conferenci!

text + foto: julisak