Report z Electronic Beats od julisaka

Timing především!

Rozhodnutí vyrazit do Archy až na desátou hodinu, kdy měla na scénu podle line-upu nastoupit švédská interpretka Karin Park, se ukázalo být trefou do černého. Během několika málo minut jsme už s růžovou páskou na ruce sestupovali do útrob pro mne zatím neprobádaného prostoru. Než jsme si do šatny uložili přebytečné svršky a nechali si do zálohovaného kelímku natočit Heinekena, Archou se rozezněly tóny hitovky "Restless" z Karenina posledního alba. Timing na jedničku!


Sourozenci Parkovi.

Karin ničím nepřekvapila, ale v zásadě ani neurazila. Velkým poutačem pozornosti byl pro mě Karenin bratr David, ale to je možná tím, že mám slabost pro bubeníky. No a styling samotné Karin v mini kraťáskách a těžkých botách a avantgardním futuristickém topu byl skvělým protikladem křehce působící Lany a také většiny dámského osazenstva, které toho večera rozhodně nic neponechalo náhodě. Květiny ve vlasech, různorodé sukýnky a šatičky, pestrobarevné punčochy, černé linky i výstřední boty – oči se měly na čem pást a ten, kdo se vyžívá ve vizuálních vjemech, si rozhodně přišel na své. Bylo jasné, že si sourozenci Parkovi své posluchače našli a přestože sál nebyl při jejich vystoupení zdaleka naplněn, atmosféra kolem napovídala, že se ze strany pořadatele jednalo o skvělou volbu.

Jak jsem se tašky nedočkala...

V průběhu koncertu jsem se vydala prozkoumat, co dalšího se dá na festivalu objevit. Kuřárna na schodech, balkon pouze bez pití. Obojí moudrá a pochopitelná opatření. Příjemným překvapením bylo, že se kromě dámského záchoda téměř nikde netvořily fronty. Když je ale volno na pánském a vy se nacházíte v mužském doprovodu, máte po problému. A pak že ty chlapy nepotřebujeme... Kromě různorodých reklamních předmětů jste si jako památku mohli odnést fotku z automatu, anebo třeba plátěnou tašku s volitelným potiskem. "Tak tu chceme, holky, no ne?" A už jsme stály v krátké frontě a těšily se, že si domů odneseme velice praktickou památku. Švédský mistr tiskař se ale rozhodl, že i on potřebuje zaslouženou pauzu, a protože: "Rychle, Lana už začala!", odnesly jsme si místo tašky jen protáhlé obličeje...

Blue Jeans v modrých šatech

Rovnou přiznávám, že jsem kvůli neovladatelné touze po tašce začátek koncertu prošvihla. No jo, chamtivost se nevyplácí... Brzy jsem si ale uvědomila, že i přes počáteční obavy z Lanina živého projevu, se můj sobotní lov po hudebních zážitcích vyplatil na sto procent. Osobitost, s jakou dokázala vyšvihnout každou jednotlivou skladbu, byla až k neuvěření, a právě ona nedokonalost a drobné nedostatky v intonaci byly tím, co vyvolává emoce a zajistí neopakovatelný a nezapomenutelný zážitek. Nutno však podotknout, že ať už je hvězdnost i melancholický projev Lany jakkoliv zajímavý a kouzelný, na pódiu by se žádná sláva nekonala, nebýt supportu fantastické kapely, kde stojí za zmínku především výkon skvěle sladěného smyčcového kvarteta. Nuda tedy neměla šanci! Koncert mě vtáhl naplno a nedovolil ani na chvíli opustit sál. Po závěrečné skladbě "National Anthem" už se přídavek ani přes značné a vytrvalé naléhání publika nekonal. Těžko říct, jestli kvůli hvězdným manýrům dlouhovlasé Američanky, nebo z důvodů natěsnaného programu festivalu, který měl končit už o druhé hodině ranní...

Mladí, výteční a konečně i taneční

Lana tedy překvapila i potěšila, ale letošní díl Electronic Beats rozhodně nebyl jen o ní. Alespoň ne pro malou část lidí, která se po jejím koncertě rozhodla zůstat a užít si závěrečný akt večera – pro mě velkou neznámou – Roosevelt. Tenhle mladý německý producent, vlastním jménem Marius Lauber, předvedl spolu se svým parťákem slušnou dávku promyšlené elektronické hudby. On sám ovládal syntezátory a notebook, zatímco jeho kolega ho doprovázel na baskytaru a pomáhal mu se zpěvem. Přesně to, co jsme potřebovali, abychom si po prosněném večeru zahřáli krev v žilách, ošoupali boty, které si zatím moc neužily, a vyrazili dál do víru velkoměsta...

julisak

foto: MHD