Report z Trancefusion - Old School Edition od Čéši

Přijel jsem do SaSaZu asi ve čtvrt na jedenáct. Chystal jsem se, že se pokusím stihnout již samý začátek, ale znáte to, plány občas nevychází dle představ. Odložil jsem si svršky do šatny a šel vstříc tmavému parketu klubu SaSaZu... Vypravil jsem se na tento mejdan zcela sám, ani jsem nepředpokládal, že bych tu potkal příliš známých, ale nakonec jsem se tomu zcela nevyhnul.


Prvním hrajícím byl domácí DJ Orbith. Na krásně nasvíceném pódiu, které dekorovaly ve vzduchu zavěšené vinyly a dávaly tomuto večeru opravdu old school pozlátko, pouštěl nám tracky spíše lehce znějící a dle mého tak akorát k času pro něj připravenému. Orbith měl nelehkou situaci... Prázdný klub připravit pozvolně na hlavní hvězdy, tudíž nehrál až příliš staré věci, které by nás mohly rozparádit, ono nebylo prozatím ani moc pro koho. Setkal jsem se s milou taneční parťačkou, povídali jsme si, pozorovali a smáli se. Koukali jsme, jak se pomaličku a polehoučku klub začíná plnit a potvrzuje tradici, že v Praze opravdu nebude nikdy plno před jedenáctou hodinou...

Jedenáctá hodina odbila a na stage se postavila první zahraniční hvězda. Veterán, který tu v minulosti zanechal opravdu velmi silné věci - ty, které zná opravdu snad každý. Takové, které hrávali snad všichni a pokaždé, když takový track zazněl, každému se na tváři rozzářil úsměv. Tím DJem byl pan Tomcraft. Spustil opravdu neskutečnou taneční nálož, vůbec nečekal a diktoval si dle svého uvážení a vážení, bylo to neskutečné! Masivní zvuk klubu SaSaZu vibroval vším, co nebylo pevně upevněno, vibroval s námi a utvrzoval každého příchozího v tom, že tato noc bude pro naše nohy opravdu náročná. Tomcraft byl skvělý, jeho rytmy občas upalující rychlostí nad 140 BPM nedávaly nikomu šanci vydechnout. Bylo přislíbeno, že DJs zahrají v rytmu old school, a to se podařilo. Nejen, že zahrál i svou neskutečnou pecku "Loneliness", ale celý jeho set zněl tak, jak to kdysi zažili ti, co chodí tančit již dlouho. Trvdě, krásně a tak dobře! Každý track měl co říct, nebylo zde ani jedno hluché místo a já si říkal: "vydrží to celou noc?!"

O tom mě záhy přesvědčil další v pořadí. Po delší pauze opět za pultem Kai Tracid! Chlapík, který dával tolik německému trance prostředí již před více jak třinácti lety... Jeho jméno spojující výrazy "trance" a "acid" již dávno všem ukázalo, kudy jeho cesty povedou. Po vystoupení na podzimní Trancefusion v Průmyslovém paláci, kde jsem ho odepsal krátkou větou a vůbec si ho nevyslechl, dostal jsem šanci poznat, zač je toho tento znovuzrozený Kai. Klub SaSaZu s rukama nad hlavou a velkým potleskem vítal Kaie a on začal. Jeho dunivá basa tlačila před sebou dav plný energie. Dav, který hučel a tvořil tak nabitou atmosféru, že kdyby si lidé vytáhli z blikátek PRE baterie, stejně by jim zářila do okolí všemi barvami...



Kai hrál spoustu svých věcí v nejrůznějších remixech, například "Too Many Times" či tak profláknutou a krásnou věc od Binary Finary – "1998". Ovšem čím Kai rozbil celé SaSazu, a to mu vše oplácelo stále zvednutými pažemi, to byl energií nabitý track "Trance and Acid" a v tuhle chvíli narvaný klub jednotně volal: "esid, esid, esid..." Tak moc jste tančili a smáli se, protože vám nezbývalo nic jiného. Já bych nemohl být nikdy DJ, díky bohu, protože potřebuji pohyb a dav, který tu nyní byl, hýbal se jak jeden. Přesně tak jako kdysi... Krásní lidé plní pohody a jednoty. Posledním mnou poznaným trackem byl opět jeho vlastní remix skladby "Life Is Too Short"... Ano, byl krátký a proto bylo nutné si ho v rychlosti užít, nechť máme na co vzpomínat a o čem vyprávět!


Během noci jsem se procházel mezi lidmi a vnímal jsem, jak moc pozitivní energie tu dnes byla. Opravdu mi bylo záhadou, proč to takto nebylo třeba i ten minulý týden. Nevím, možná clubbeři potřebují známé prostředí, možná tradiční mejdan a neradi experimentují. Klub je pro ně osvědčenou alternativou a jméno "Trancefusion" již něco v podvědomí znamená. Každopádně tajemný klíč byl pro tuto noc objeven a odemknul párty měsíce. Zajímavostí bylo i úplně jiné pojetí vizuální stránky gogo. Již nebylo nutné koukat se přímo na polonahé tanečnice a tanečníky, ale mohli jste je vnímat více artově, skrze plátno, jakožto stínové tančení. Bylo to vizuálně velmi zajímavé a velmi hezké.

V pořadí třetím zahraničním DJem byl poněkud zakulacenější DJ M.I.K.E. aka Push. Nevím sice, v čem přesně spočívalo to jeho "live", či "semi live", ale jeho vystoupení vůbec nevybočovalo z řady, z řady perfektní! Hrál pro nás a držel všechny na place a stále s rukama nad hlavou. Počkejte si na fotky a sami uvidíte. Klub SaSaZu tohle asi dlouho nezažil a vlastně ani já ne. Prvním trackem byl jeho vlastní a tak silný "Universal Nation" a v podobném tempu se držel po celou noc. Zavalitější sympaťák v modré mikině, vypadající jako šmoula, se rozhodně nenechal zahanbit... Asi vám přijde, jak moc jsem pozitivní při psaní tohoto reportu a jak nešetřím superlativy, jenomže kdyby jste viděli a hlavně slyšeli tu atmosféru, když máte za sebou tisíc lidí ječících a skákajících ve stejném rytmu... Když nikde nikdo nikomu nevadí, když se na sebe lidí smějí a toto si přesně pamatujete z dřívějška, nejde to jinak! Nejde, protože ten pocit takový prostě je, krásný! M.I.K.E. zařadil i pozvolnější a nádech umožňující vokálové věci, jakými byl například track od Motorcycle – "As The Rush Comes" a tady se projevilo i to, jak to ti lidé znají a tak rádi podpoří DJe a hecují ho svým křikem...

Odpočíval jsem chvíli na balkóně, pozoroval stále plný parket a dav, který mi ani na chvíli nedal pocit, že by měl dost. Nastoupil blonďatý pán Johan Gielen. Jeho intro bylo, no jak to říct, "kulervoucí" a už mi docházela slovní zásoba na popis jeho setu, který jsem mohl slyšet více jak z poloviny... Stále jsem tančil, stále mi hudba nedávala šanci odejít, ale už jsem musel - únava se dostaví vždy, když zastavím a čeká mě ještě dlouhá cesta domů. Gielen mě zarazil hlavně jednou věcí - nejen, že dokonale zahrál starší věci v pojetí, které to dosti přeneslo do současnosti, ale také jsem si všiml, že během minuty dokázal prostřídat až tři tracky. Remix Roberta Milese mne opravdu pohladil na duši...

Já ale již opravdu musel odejít - nejraději bych zůstal do vypnutí zvuku a rozsvícení klubu, ale nemohl jsem, musel se rozloučit. Odešel jsem plný endorfinů, odcházel s pálivou bolestí v lýtkách a hlavně odcházel strašně spokojený. Tato noc mě přesvědčila o tom, že to tu zase až tak marné nebude, jen najít tu správnou kombinaci a dokázat lidem, že stojí za to chodit a tančit na takovéto akce. Mně to dodalo tolik elánu, že z toho budu těžit až do dalšího víkendu. Miluji ten pocit tak krásně odtačené noci... Proto choďte tančit, choďte se bavit, na klubovky, na halovky, ale nenechte padnout ty, jež to dělají pro nás. Poctivě a srdcem...


Děkuji týmu Decadance a děkuji vám všem - je to i vaše zásluha, byli jste skvělí!

čéša

foto: CoreFoto