Report z koncertu Orbital od Myclicka

Vyprodáno? To až zítra na Parov Stelar Band...

Přiznávám – jsem čím dál pohodlnější a dostat mě na víceméně rockový fesťák s víceméně jedním tučným a zářícím jménem na plakátu, je pro promotéra čím dál víc náročnější. Tak jsem v tom červenci odolal... A dobře udělal! Záběry zachycující apokalypsu nad jedním hudebním letištěm na východě Čech byly opravdu hrůzostrašné, natož si to prožít na vlastní kůži... V tom nezvykle teplém listopadovém pondělí jako by se snad chtěla matička příroda za své činy omluvit – tohle rozhodně nebyl ten typický sychravý podzim! V těch půl osmé večer však zájem fanoušků velikosti interpreta ani v nejmenším neodpovídal. Před vchodem do toho krásného sálu jen pár postávajících, nudící se ochranka a po šmelinářích s lupeny ani památky. Kartička “Vyprodáno“, kterou za svou dlouhou historii pořádající agentura D Smack U už tolikrát na dveře nejrůznějších klubů vyvěsila, mohla tentokrát zůstat v žižkovské kanceláři...



Kdepak stylový Chris... To Joska jim předskočí!

Druhé patro tohoto kulturního svatostánku muselo být uzavřeno, aby se prostor opticky zmenšil, k ochozům o patro níže se trousili návštěvníci jen velmi sporadicky, o lákavě vypadající chlebíčky zatím nebyl žádný zájem a také na parket se zatím skoro nikomu nechtělo... Přestože pouze jeden člověk v této republice používá při hraní obdobné svítící brýle a tak by se jeho účast zde nabízela, privilegium předskočit slavným bratrům nakonec dostal ten, který je možná i historicky poprvé na frekvenci 91,9 MHz tehdy před těmi dvaceti lety pustil - Josef Sedloň! Kontrolní otázka pro tento den zní: "Co byste před legendárním duem pouštěli vy?" On byl již tradičně při výběru citlivý – stačilo se rozhlédnout i po tom prořídlém sále a bylo jasné, že se nějaké to vzpomínání a klidně od Orbital bude hodit, ale proč by se měl na druhou stranu pořád jen vracet?!



Když je DJ sám sobě i zvukařem...

A tak tu zazněla ta tolik kouzelná a sexy "Speechless" od kooperace Carla Craiga s Francouzem Agoria, jejíž délku dlouhatánský propagátor dobré muziky využil k tomu, aby si ji osobně u zvukaře uprostřed parketu zesílil, následoval Maceo Plex, který odhalil svůj hudební "Sex Appeal", prostor si vysloužil i Nikola Gala z katalogu domácí značky Beef Records s peckou "Got To Pray". A stejně jako Orbital na letošním albu Wonky koketují se všemi těmi novými, a doufejme, že nejen módními škatulkami, také on ten rozjetý vlak teď náhle strhnul do území, kterému vládne pevnou rukou basa. Škoda jen, že zde její síla nemohla ani náhodou vyniknout. Vážně ji zdejší aparát neumí dešifrovat, nebo má Josef v roli předskokana z nepsaného zákona handicap, aby příliš nezazářil? To už brzy poznáme... V závěru DJ setu si předskokan ani tentokrát neodpustil svou oblíbenou "Beautiful Burnout" od Underworld v remixu Mark Knighta a ještě sem vložil i notoricky známou "This Is Not The End" od Gui Boratta, která teď měla i jiný význam – ano, tohle byl teprve začátek!



Phil, nebo Paul?

Bylo tři čtvrtě na devět, parket se jakýmsi zázrakem zaplnil do posledního místečka, všechny sedačky na ochozech byly také obsazené (ruku na srdce – vážně se dá na Orbital sedět?), dlouhánovi poslušně dohrálo poslední vybrané cédéčko a sál potemněl... Je ten s tou baterkou na onom vyvýšeném pódiu Phil, a nebo je to jeho brar Paul? Ani jeden, ani druhý - napadlo vás záhy - na to měl muž nahoře až příliš bujnou kštici. To jen jejich technik ještě naposledy zkontroloval hračky, s nimiž si ti velcí kluci tak rádi hrají... A tak jsme to měli zas o něco napínavější. Teprve za dalších deset minut se tam vzadu ozvala ta známá zacyklená smyčka: "Time Becomes", kterou jsme si tehdy z jejich legendárního hnědého alba tolikrát a tolikrát užívali a to klidně i ze zmuchlané a mockrát přehrané kazety. A pak následovaly mocné basy, které nás málem všechny porazily jako kostičky z domina. Bude to v pohodě, Josef byl jen klasicky ošizen...



Improvizace? Kdepak, tady už je všechno do puntíku dotažené...

A stejně jako se tam z dálky pomalu přibližovaly čtyři komíhající se paprsky světel, stejně tak sílil pokřik lidí na parketu. Skoro půl roku si na ně museli počkat, když už je měli tehdy takřka na dosah... Zatímco si uši postupně zvykaly na ten nečekaný nápor toho melodického hluku, oči teď těkaly po všech volných plochách kolem nich, na něž byla chrstnuta pestrobarevná projekce, aby byl zážitek umocněn ještě víc. S každou odehranou minutou bylo znát, jak je tohle vystoupení vypiplané do posledního detailu, a že nějaká improvizace třeba se zopakováním konkrétního motivu nepřipadá vůbec v úvahu – tady VJ nemohl rozehrát svou fantazii, tak jak to známe třeba při doprovodu dýdžejů v klubu Roxy. Každý ten pohyblivý obrázek měl své konkrétní místo a vkusně korespondoval s tím, co se na nás právě teď hrnulo z baterie reproduktorů...



"Hej, mistře basu!"

A na slovo "hrnout" je kladen důraz! Ano, zejména basy byly poměrně nečitelné – spíše jednolitá hmota připomínající radlici buldozeru, než jen podnět ke zvedání vašich nohou, aniž byste si to původně přáli. S intenzitou celkového zvuku jsem byl spokojen – lehce pod hranicí tolik vhodné k ohluchnutí a tak akorát na to, aby si po dlouhé době zaposkakoval i váš ohryzek v krku – to se to pak vnímá, to se to pak prožívá... A stačilo se rozhlédnout po už slušně nahuštěném parketu, že o prožitcích a vzpomínání je to tu dnes především. Ano, přibyla nám nějaká ta kila a vrásky, ubyly vlasy, ale na to sladké poprvé, rozuměj první styk s elektronickou muzikou, u něhož ti Orbital museli nutně asistovat, na to se prostě zapomenout nedá... Jenže tohle nebyl žádný retro set s obsahem už tolikrát přemletým. Oba vsadili na vděčnou kombinaci old school vs. nu school, a tak tu zcela bez problémů mohly o naši pozornost soutěžit jak věci z těch sladkých devadesátek, tak ty s ročníkem 2012 pocházející z alba Wonky.



Z Belfastu rovnou do Prahy. S Belfastem...

Jenom tak se tu s přehledem do letošní "Stringy Acid" (mé nejoblíbenější z nového alba) mohl náhle objevit už tolikrát slyšený motiv hypnotické a nestárnoucí "Chime", pak automaticky následoval jekot těch, kteří ho bezpečně poznali a potom někdo v opojení zvedl ruku do vzduchu, ti největší snílci prostě jen zavřeli oči a další se ve svém kolébání začali více naklánět do stran a třást hlavou jako metaloví fanoušci. Tou jednoznačně nejtvrdší záležitostí v setlistu populárního dua byla přitom dle očekávání už v originále hutná a syrová "Satan". Tohle však byla verze úplně nová, kde se na ono inkriminované rychle samplované slůvko vůbec nedostalo, zato politici všech zemí dostali v projekci jasný vzkaz – chyběl snad už jen ten zdvižený prostředníček! Také "Belfast", ten nekonečný, atmosférický, smutný i zamilovaný opus v jednom, který se ostatní tvorbě Orbital tolik vymyká, zde nemohl chybět, a také on doznal značných změn. Tahle verze nebyla pravda tolik působivá, ale divoký rej, který teď na parketu panoval, alespoň nepřerušila.



I Belinda Carlisle a Jon Bon Jovi se hodí do krámu!

Bratři své hostující vokalisty v zákulisí uschovány pro pozdější použití dle očekávání neměli, a tak si tu Lady Leshurr tu "svou" "Wonky" střihla z harddisku a nejinak tomu bylo i v případě Kirsty Hawkshaw, která by navíc "svou" Halcyon musela zpívat pozpátku. :) Tohle však nebyl jenom "Halcyon + On + On" – tohle byl mash-up s hlasy Belindy Carlisle a Jon Bon Joviho, kterými oba pánové kdysi prošpikovali svou slavnou věc jen tak z legrace a teď už se pro ně stal tenhle úlet povinností... Proč vlastně ne? Stále funguje, stále lidi baví. Zvukař v průběhu vystoupení optimální zvuk stále hledal, silná světla v té tmě spolehlivě oslňovala a tak není divu, že se u jejich videí objevuje varování pro epileptiky – stroboskopy se tedy vážně činily! Po zhruba osmdesáti minutách opravdu nadupané show, když doznívaly poslední dlouhé tóny, vzal jeden z bratrů do ruky mikrofon a poděkoval za atmosféru, kterou se nám staříkům a stařenkám podařil zde v tomto netradičním párty čase vytvořit. To jenom díky ní jsme se o přídavek nemuseli bát a tak jsme po pár minutách mohli pokračovat dál.

Sejdeme se zde i v šedesáti?

Oni v kroucení a mačkaní čudlíků, my zase v divokých tanečních kreacích – na parketě to totiž už konečně trochu prořídlo! Přeci jen nám bylo čím dál více jasnější, že je teď budeme zase pár let postrádat. Bohužel... Opět osobní děkovačka a odchod a? A přeci! I napodruhé se vrátili a ještě stále měli co říct a stále kam sáhnout. A zatímco se teď v projekci dotáčely věrné kopretiny, všechna ta masa třicátníků a čtyřicátníků se začala pár minut před jedenáctou hrnout ven. Pondělní rave párty přeci jen končí o něco dříve, protože my všichni máme pak v průběhu úterý spoustu práce, povinností a starostí... Tenkrát před těmi dvaceti lety to bylo všechno tak nějak víc o pohodě, přestože muzika byla tolik divoká a každý nás měl akorát za blázny a feťáky. A také té energie jsme měli tak nějak víc. Pozvání na after party do klubu Atelier před branou Lucerny pak bylo opravdu úsměvné. Teď už jen slovy klasika: "Děkuji, bylo to krásné!" Tenkrát i teď.

myclick

foto: David Karas a Blaster