Report z festivalu Rock for Church(ill) od Shary

Ty nás mimochodem opustily už při příjezdu. Ačkoliv během cesty přes půlku republiky se na nás smálo slunce, nad festivalem se připravovalo černé zlo. To se brzy rozpoutalo. Není většího adrenalinu, než jezdit tmou neznámým krajem uprostřed největšího lijáku a hledat rozmočené, roztrhané směrovky. Naštěstí multifunkční samoobsluha, kterou jsme ve Vroutku potkali, nabízela kromě místních alkoholiků i pláštěnky, takže se nám trochu ulevilo. Taky jsme nikdy tak rychle a kolektivně nepostavili stan. Když jsme zabodli poslední kolík, přestalo pršet.

Vyrazili jsme k areálu, kde nás hned odchytli neúnavní aktivisté, kteří nám, lidem neznalým poměrů, skoro násilím vnucovali názor, že Arktida přece musí být přírodní rezervací... Občas by někteří z nich měli být míň green a víc peace. Ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat a už nás do dění příjemně vtáhnul taneční stan Growshop DJ Stage, kde svoje skills předváděli Bifidus Aktif s Akirou. Takhle dvojka obsáhla celou škálu zlomených beatů a servírovala je oblíbeným nekompromisním způsobem. Jenom těžko se odcházelo. Ale na hlavním pódiu se připravoval Horace Andy, v Evropě známý především jako hostující zpěvák skupiny Massive Attack. Zatímco bylo znát, že na jeho rozechvělém hlasu se po čtyřicetileté kariéře už dost podepsal čas, na vitalitě mu neubral. Celé vystoupení dokázal Horace doprovodit rozverným vrtěním a neutuchajícím úsměvem. Dobrý vkus předvedl při výběru kapely, přivezl si s sebou výborné muzikanty z Dub Ashanti band. Chvilkami se zdálo, že trombonista současně hraje i zpívá a že klávesy ovládá několikaruké stvoření...

Pak nás až do rána čekala jenom samá radost. Suki v tanečním stanu servíroval pěkné kousky, obzvlášť vypečený byl jeho dubstep. Ačkoli jsem byla do té doby skoro přesvědčená, že většinové české publikum dubstep opustilo, Rock for Churchill mi přidal zase trochu iluzí. Obrovským lákadlem nejen pro mě byla novozélandská formace Shapeshifter, která uzavírala páteční program na hlavním pódiu. Samozřejmě jsem se na ně doma pečlivě připravila a těšila se na ně ještě víc. Názory lidí, kteří už je na živo slyšeli, ve mně však na festivalu vyvolaly rozporuplné pocity. Vesměs převažovalo negativní hodnocení. Jejich vystoupení na RfCh ale do puntíku naplnilo moje očekávání. V jejich performanci byla přesně ta velká dávka euforie, která sálá ze studiových tracků. Tu hodně podpořil dominantní zpěvák P Digsss s úžasným hlasem, ostrou vizáží, ale s poněkud omezenou invencí, která mohla být leckomu na obtíž. Z jejich setu ale vystupovala živá, hmatatelná energie. Vymačkali ji doslova z každého tónu svého heavy soul drum and bassu (ten název jejich hudbu opravdu vystihuje). Stejně tak jako z muziky vyčerpali síly i ze mě, a tak jsem se musela odebrat do stanu pro nové.

V sobotu odpoledne mě do areálu přilákala zvědavost, jak si vedou Skyline... Když jsem přišla a po pětisté slyšela klišé Ninja nebo kouzelnou Ladies, do které se bohužel Marce ještě nepodařilo citově položit, zvědavost mě přešla. Příjemně mě potěšil Nu C, ve Vroutku totiž s kapelou odehrál svůj poslední koncert. Hudební apetit mi pak napravil Ucee, kterého na pódiu doprovodili kolegové z Flavour bandu. Pod pódiem se rozlila uvolněná taneční atmosféra melodického reggae s nádechem dancehallu, přikrášlená měkkým hlasem Uceeho. Kvalita začala gradovat s příchodem Dub Pistols (i když nastal o 2 hodiny později, než bylo plánováno). Povedlo se jim přilákat a roztančit téměř celý festival. Nadšeni byli nejen posluchači, ale i kapela, která se prý v zákulisí nechala slyšet, že na RfCh bylo opravdu jedinečné publikum. Leader kapely Barry Ashworth si vystoupení viditelně užíval, když s blaženým úsměvem obdarovával první řady fanoušků vodkou.

The Freestylers pak v tanečním běsnění pokračovali a svou téměř tříhodinovou show dovedli festival k vrcholu. Jak napsala sama zpěvačka Valerie M. na svém FB profilu, celá čtveřice to dohromady rozjela a ukázala, že oni fungují opravdu jako Freestylers Soundsystem, ne každý sám za sebe. Na pódiu se postupně začali objevovat i části Dub Pistols, až byla nakonec stage plná bavících se muzikantů. Celý dav pod pódiem byl vyhecovaný neúnavným MC Sirrealem a vokalistkou Valerií M., kteří se báječně doplňovali. I když mi vždy po nějaké době začnou "užvanění MCs" neskutečně vadit, teď jsem vydržela pořád s rukama nad hlavou. Fanoušci kapelu dokonce ani nenechali odejít, vyřízení DJové Aston a Matt už ráznými pohyby ukazovali, jak jsou na tom se silami, nicméně se nenechali dlouho přemlouvat a přidali ještě dobrých 20 minut. Ty byly pro obě strany tou nejsladší tečkou na závěr, víc už prostě přijít nemohlo...

shary

foto: blaster + cray