Report ze Sázavafestu od Obludek

Už po příjezdu bylo jasné, že návštěvnost se rozhodně nevyšplhá do žádných závratných výšek. Parkoviště, které bylo loni touto dobou nacpané k prasknutí, teď zelo prázdnotou, nikde žádné fronty, takže během pěti minut už jsme se procházeli areálem, kde nás opět překvapily vylidněné prostory. Hlavní festivalová plocha s dvěma hlavními pódii se od posledního ročníku nijak výrazně nezměnila, a proto jsme se s jistotou vydali k Óčko stagi, kam nás lákaly tóny kapely Sto zvířat, která odehrávala jeden ze svých čtyř koncertů na festivalu. Tahle pražská ska formace se rozhodla, že se pokusí o český rekord a během festivalu odehraje rovných sto písní. Na pár z nich jsme se zavlnili a zamířili jsme na průzkum zbytku areálu.

Zklamání přišlo ve chvíli, kdy jsme si po loňské zkušenosti uvědomili, jaká je místní nabídka piva. Sluníčko ale začalo hřát tak, že jsme vzali za vděk i nepříliš oblíbeným „Gambáčem“ a s kelímkem v ruce jsme pokračovali poloprázdným prostorem k dalším krytým pódiím. Poté, co jsme se v ProMoPro Dance Hall na chvíli zastavili u tanečního workshopu, jsme si na Jam stagi poslechli dívčí kapelu K2 s drsnými vokály. První věcí, na kterou jsme byli opravdu zvědaví, byla švýcarská formace Death By Chocolate. Jejich vystoupení pro mě bylo hudebně rozhodně jedním z nejpříjemnějších překvapení festivalu. I když bylo před pódiem pořád dost málo posluchačů, zdálo se, že nejsem jediná, koho tahle energická kytarovka naprosto pohltila. Na závěr koncertu nám zcela propocený zpěvák vyšvihl jednu pomalejší baladu, což nás příjemně naladilo k odpočinku před dalším programem.

Na dece jsme si z povzdálí poslechli Pražáka Ondřeje Ládka aka Xindla X, jehož hitovky zná z rádia snad úplně každý. Mezitím se nám za zády znovu rozezvučely tóny skupiny Sto zvířat, která odehrávala jeden ze svých dalších koncertů v hudebním stanu Balbínka. Tady bych měla k pořadatelům výtku, jelikož se často stávalo, že se jednotlivá pódia dost tloukla. Loni, kdy byla Balbínka o poznání dál od hlavních pódií, jsem nic takového nezaznamenala a určitě bych nebyla sama, kdo by v tomhle směru do příštích ročníků uvítal zlepšení. Jinak byl ale program v Balbínce víc než zajímavý a po Zvířatech už jsme se zaposlouchali do drážďanské bandy Yellow Umbrella, která hraje svoje reggae a ska rytmy už nějakých osmnáct let. Energičtí chlápci v typických černobílých ohozech nás potěšili například skladbou Modern Slavery. Překvapením byl i host kapely, kterým nebyl nikdo jiný, než DJ Kája, co nás má už tolik let všechny rád a pouští nám pecky na Rádiu 1.

Jedním z dalších velkých lákadel bylo mexické uskupení Molotov. Jejich hudba s nádechem heavy metalu byla opravdu dost heavy. Líbilo se mi ale, že texty, které byly hlavně ve španělštině, zpívala celá kapela včetně bubeníka, který mi svým hudebním nadáním vyrážel dech. Odlehčení přišlo hned vzápětí spolu s populární českou kapelou Nightwork v čele s Vojtou Dykem. Po zkušenostech z loňska, kdy nás málem ušlapaly dychtivé fanynky v prvních řadách, jsme si raději zatančili opodál a i se starší generací jsme si zazpívali nesmrtelnou Včelku Máju. Během Nigtworků se setmělo a ochladilo a tak jsme se vydali přiobléknout k autu. Bohužel jsme se tam ale zasekli se slovenskými sousedy, kteří nás pohostili domácí meruňkovicí, a tak jsme před hlavní pódium na americkou multižánrovou kapelu Fun Lovin‘ Criminals doběhli až k závěru jejich vystoupení. Poslechli jsme si alespoň posledních pár tracků včetně úžasné skladby Love Unlimited. Frontman Huey Morgan se s námi rozloučil poděkováním za vytvoření skvělé atmosféry, což pro nás znamenalo pokyn, abychom se přemístili o stage dál.

Před srdcovkou Monkey Business jsme šli okouknout Reggae Ride v Balbínce, kde se právě předváděl Michal Šeps, pro mnohé známý ze soutěže Česko Slovenská Superstar. Zdálo se mi, že se zpěvem na tom zas tak špatně není, ale rozhodně se nedá říct, že by mě jeho hudba jakkoliv zaujala. Reggae je styl, který si poslechnu moc ráda, ale nudnější podání jsem už hodně dlouho neslyšela. Při Bobově Roots Rock Reggae už jsme nevydrželi a odešli jsme na ostřílené Monkey Business. Ruppert už poletoval po pódiu ve svém klasickém otrhaném oblečení a během koncertu dokonce neváhal vylézt až do horní části konstrukce pódia. Kapele hostovala Tereza Černochová, která Tonyu Graves už nejednou zastupovala. Tentokrát jsme je však na pódiu viděli obě. Nabití pozitivní energií, jsme se vydali do Dance Hall na taneční část večera. Nejprve jsme se zaposlouchali do hudby španělského DJe Saka Noela, který nám namixoval momentálně velmi oblíbenou píseň Somebody That I Used To Know od Gotye, Zombie od The Cranberries či Someone Like You od Adele. Svůj set uzavřel v tvrdším stylu a už se střídal se švýcarským producentem a DJem Mikem Candysem. Ten otevřel set vlastním počinem One Night In Ibiza. V mixu jsme pak slyšeli například I‘m Sexy And I Know It, pecku od Eurythmics Sweet Dreams, nebo Afrojackovu No Beef.

I když jsme původně plánovali vydržet i na další djskou a producentskou hvězdu Stonebridge, dostihla nás únava, a tak jsme se vydali nabrat energii na další den. Po cestě k autu nás ale ještě zastavila rozjařená atmosféra na hlavním pódiu, kde vystupovaly Buty. Nemohli jsme jinak než se přidat k davu a ještě chvíli si zatančit na osvětlené louce. Signálem k odchodu pro nás byla skladba Hajcman Blues, ve které se sice zpívá, že nikdy nebude konec, ale my jsme se rozhodli, že si ji vyložíme po svém a vyrazíme k domovu. Po cestě jsme přemýšleli nad tím, čím to je, že na velkých zahraničních jménech bylo před pódiem tak poloviční množství lidí, než třeba na Nightwork či Monkey Business. K žádnému jednotnému závěru jsme nedospěli, ale podle mě si konzervativní posluchači nechali zbytečně ujít velkou dávku zajímavé a neoposlouchané muziky.

V sobotu jsme na Zelený ostrov dorazili opět až kolem třetí hodiny odpoledne. Bohužel. Unikla nám totiž oblíbená kapela ze středoškolských let Lety mimo. Smutek však okamžitě zahnala německá čtyřčlenná partička oděná do červeného, která si říká Cosmonautix. Jejich veselá hudba byla divokou směsicí lidových písní, ska, dechovky, punku a bůhví čeho všeho ještě. Lepší přivítání jsme si nemohli přát. Velmi podobně nás u srdce zahřála francouzská formace Lyre Le Temps. Tihle tři kluci v bílých košilích a černých kravatách se nebojí pořádné elektroniky, swingu, hip-hopu, jazzu ani rocku. Mě osobně nejvíc potěšila swingová hitovka Hold The Night. Chvílemi jsem byla naopak zklamaná přehnaně uřvaným vokálem.

Nastal čas na procházku areálem a na občerstvení. Potkáváme pár známých a dozvídáme se, že včera, lehce po našem odchodu z vystoupení Mikea Candyse, odešly v Dance Hall tři playery ze čtyř, takže Mike musel svůj set předčasně ukončit. Kluci doufali, že se technická situace do večera vyřeší a nám nezbývalo, než jim držet palce.

Na Óčko stagi už mezitím začala řádit pardubická skupina Vypsaná fiXa. Nevím, jak to kluci dělají, ale zdá se mi, že vypadají stejně už nějakých patnáct let a i jejich hudba má pořád stejný náboj. Tihle divoši se nikdy nebáli improvizace, což ukázal Márdi, když odbočil z připraveného playlistu a zahrál na popud nápisu na karimatce, která se vznášela v davu, písničku Meloun, kterou podle vlastních slov nehráli na živo už nějaké dva roky. S tímhle přístupem o fanoušky rozhodně nikdy nepřijdou. Po Fixe jsme ještě chvíli zůstali v minulosti s Katarínou Knechtovou, která nám zahrála i několik skladeb od kapely Peha, s níž vystupovala před tím, než se vydala na sólovou dráhu. Katka po pódiu poletovala jako neřízená střela a vysílala do lidí úsměvy a spoustu pozitivní energie.

Blížila se sedmá hodina, a tak jsme se šli volným krokem podívat do Dance Hall, jestli všechno dobře dopadlo. Hala byla sice vylidněná, ale dvojice německých DJs Balkain Train byla na svém místě a zdálo se, že jim prázdný prostor zase až tak moc nevadí. Jejich „balkánské“ podání taneční hudby nás opravdu nadchlo, takže jsme neváhali pořádně rozcvičit nohy a přilákat jim tak alespoň několik stydlivých posluchačů. Po rozcvičce jsme vyrazili směr Balbínka, kde jsme si nad pivem popovídali s trojicí sympatických dam o předešlých ročnících Sázavafestu a o perfektní angličtině zpěváka kapely Charlie Straight, která se v Balbínce právě chystala ukázat svůj um. Jasné je, že kluci něco dělají dobře, protože takhle nacpaný stan jsme neviděli za celou dobu festivalu. Ano, jsou mladí, krásní a většinu publika tvoří mladé slečny. Nadání ale rozhodně mají, takže jim to přejeme.

Další festivalovou klasikou na programu byla kapela Mňága a Žďorp, která tohle léto oslavuje pětadvacet let své existence. Koncert zahájili Písničkou pro tebe a dál jsme slyšeli pecky, jako je Miluju! nebo Výhledově. Stejně jako na Colours Of Ostrava, i tady přivítal Petr Fiala řadu hostů, s nimiž kapela natočila narozeninové CD plné předělávek s názvem Dáreček. Prvním z nich byl Milan Cais z kapely Tatabojs, který si na konci písně Měsíc vyšvihl spolu s Pavlem Koudelkou asi tříminutový bubenický jamming. Dál jsme na pódiu viděli a slyšeli kapelu Sto zvířat a nechyběl ani miláček publika Tomáš Klus. Byla to úžasně prožitá hodinka.

Další zastávkou byl opět taneční prostor kasáren, který naplnil resident pražského klubu Roxy Chris Sadler. Každý milovník taneční hudby ví, že toto jméno je spjato s klubovou nocí Climax, která v Roxy funguje už nějakých čtrnáct let. V taneční hale to bylo opravdu znát. V deset hodin večer se tam totiž kroutil přibližně stejný počet tanečníků, jako předchozího dne v ranních hodinách. Taneční euforie narůstala při mixu It Just Won´t Do od Fatboye Slima nebo u písně belgicko-australského zpěváka Gotye Somebody That I Used To Know, kterou nám předchozího dne zahrál v mixu i Sak Noel.. S davem jsme si pak zazpívali We Are Your Friends, ještě chvíli jsme zatančili s přáteli a odešli jsme povečeřet palačinku s hamburgerem ke stánkům, kde jsme za celé dva dny snad ani jednou nepostřehli žádné fronty. Řekla bych, že stánkaři museli odjíždět poměrně zklamaní.

Kvůli jídlu se nám zase nepodařilo zachytit koncert, který jsme chtěli slyšet a na vystoupení Tomáše Kluse jsme dorazili až k jeho závěru. Před pódiem i v backstagi bylo narváno, takže výhled jsme moc neměli, ale i tak jsme si pár zážitků odnesli. Slyšeli jsme alespoň Marii, Píseň pro Chinaski a Tomášovu vtipnou hlášku, že nám vrátí část vstupného, když zkazil začátek písničky. Pohled na hodinky naznačil, že se blíží vystoupení hlavní djské hvězdy festivalu Paula Oakenfolda. Tenhle téměř padesátiletý chlapík, který dělal předskokana třeba i Madonně, nám naservíroval pořádnou dávku trancové hudby a u jeho vystoupení nechyběla ani zajímavá projekce a světelná show. Zatančili jsme si třeba na mix Seven Nation Army a po hodince podupávání jsme usoudili, že zábavy bylo za celý víkend dost a jelikož trance, i když kvalitní, už není zcela naším šálkem čaje, odebrali jsme se fouknout do alkoholtestru ke stánku policie ČR, který nám ukázal to, co jsme chtěli vidět (já osobně jsem teda radši nefoukala ), a bez obav jsme vyjeli směrem k naší pohodlné holešovické postýlce.

Letošní ročník Sázavafestu hodnotíme kladně, počasí se vydařilo a hudební nášup uspokojil každou buňku v těle. Nálada byla skvělá a i když organizátoři určitě zaplakali nad nízkou návštěvností, hudební nadšenci mohli být spokojeni, že se všude dostali bez čekání a bez tlačení. Sázava rozhodně patří ke stálicím české festivalové scény a my doufáme, že to tak zůstane i nadále.

text a foto: Obludky + MHD