Report z Conference s M83 od Myclicka

Království za Facebook!

Ač Facebookem nepolíbený, až teprve nyní jsem na vlastní oči jeden z nejrychlejších komunikačních kanálů v tu osudnou neděli ocenil. Zatímco jsem kamarádce kopíroval line-up z veřejného profilu parádních večírků Conference, o něco výše teď černě na bílém zářila jedna aktuální zpráva. M83 jsou na cestě z Německa, ale jejich autobus si prý postavil hlavu, nebo snad motor, nebo kdo ví, co ještě. Zkrátka a dobře - zatímco valná většina Pražanů zažívala v poloze ležmo po dobrém nedělním obědě, to kluci a holky v Barometru zažívali horké chvilky. Co teď a co potom? A hlavně kdy potom?! Zůstali tedy alespoň takto ve spojení s majiteli všech těch zakoupených vstupenek a průběžně je informovali o aktuální situaci. Posun koncertu byl jasný, teď už se jen řešilo, o kolik minut půjde a kdo půjde z kola ven.

Proč vlastně nehraje Cubik?!

Zatímco se na té červené digitální liště v pasáži zprava doleva proháněl výmluvný nápis o vyprodání této akce, rozlepené bílé papíry ve výlohách informovaly o otevření dveří teprve v okamžiku, až budou hodinky nás všech ukazovat časový údaj 22:15. Ale za jak dlouho se vlastně dokáže tento prostor naplnit, když teploty poskakovaly opět kolem nuly a každý si musí odložit minimálně jednu bundu či jeden kabát?! To zatím ještě nikdo nespočítal... A tak jsme v té zimě a pod rouškou tmy jen spořádaně stáli na místě, ale i v tomhle pozdním a pohnutém čase tu panovala dobrá nálada. Jedno bylo v tu chvíli jisté – M83 jsou aspoň v Praze a za chvilku to vypukne! Teď už jen absolvovat o poznání kratší frontu na šatnu, při níž byla slyšet velmi tlumeně muzika a občas i nějaký ten nedočkavý výkřik. Ano, těšili se až příliš dlouho... Ona tlumená muzika byla však k mému překvapení nikoli od DJe Cubika, nýbrž pouze ze záznamu. Zdá se, že přítomnost DJe za pultem bylo to poslední, co se v těch uplynulých minutách řešilo – hlavně, aby bylo vše nazvučeno a zapojeno přesně podle technického rideru. Tak snad již brzy okusíme na vlastní uši, jak se to v tak rekordně krátkém termínu povedlo.

Jenom čtyři, ale těch mašinek... 83?

Nad účastí "předkapely" v tu chvíli visel otazník, ale čím více se malá ručička blížila k jedenáctce a na schodech pořád ještě stála fronta dalších a dalších fanoušků s předstihem zakoupenými vstupenkami, tím byly šance i na vystoupení italského producenta menší a menší! Zvlášť v neděli s pracovním dnem téměř na dohled.:( Letmý pohled tam dolů přitom vytvořil iluzi o zázemí nějaké jaderné elektrárny. Teď už bylo jasné, proč pro tenhle kvartet nemohl někdo z realizačního týmu dojet dodávkou. Jednak je to do Kolína nad Rýnem sedm hodin cesty a pak těch různých elektronických vymožeností, které mají za úkol i z toho nejhoršího zvuku vykřesat alespoň ten přijatelný, tu bylo víc než dost... Tohle bylo vážně sousto pro autobus, či spíše kamion. Tím lépe! Teprve až půl dvanáctá rozhodla. Náhle se zcela bez varování tři muži a jedna žena vyhoupli ze sklepení na pódium, párkrát zamávali za už teď bouřlivého přijetí tam dole před pódiem tísnícího se davu a okamžitě si počali rozbalovat nádobíčko. To byl rachot, panečku!

Může vlastně koncert začít jinou skladbou než tou, která se jmenuje Intro?!

Po odpoledni plném nejistot mohly emoce všech konečně ven a tak si dal každý setsakra záležet... Bez omluv, bez přivítání – bylo znát, že pospíchají, abychom z té dlouho očekávané porce začali co nejdříve uždibovat a skladba Intro jejich druhou pražskou show zahájila. Je vlastně možné napsat skladbu s tímto názvem a už dopředu ji nezamýšlet pro start svého vystoupení? :) Tím jednoznačně nejhlasitějším z nich byl už od prvních vteřin bubeník Loic Maurin. Vehementní rytmika a díky silným pažím rány takové, že jste při každé z nich nadskočili tak, jako byste ten políček schytali právě vy. Ač jednoznačně nejhlasitější, tohle nebyl frontman, z něhož davy šílí... Anthony Gonzalez od toho davu pražského stál jen pouhých pár centimetrů, na krku kytaru, po své levici baterii různých elektronických hraček, teď právě svíral mikrofonový stojan, občas se po něm efektně sklouzl a velmi procítěně pobízel svým úvodním textem: "Carry on, carry on!", zatímco ti dole ho okamžitě vyslyšeli. Už teď pod ním ječeli, jako by je na nože bral.

Tolik kameramanů pohromadě...

Přesto bylo okamžitě poznat, že tahle zvukovka se přeci jen uspěchala. Ta ošklivá zpětná vazba o sobě dala čas od času nepříjemně vědět, naštěstí byla postupně odhalena a alespoň minimalizována. Frontman je frontman, ale mladičké fanynky měly jiný okruh zájmu. To blonďatý benjamínek Jordan Lawlor přitahoval teď jejich pozornost a jen, co se při svých klouzavých tanečkách přiblížil, snažily se ho chytnout za nohu, či alespoň si ho natočit z toho zaručeně nejlepšího úhlu na svůj telefon. Když jsme u toho... Nedávno mě pobavil komentář u jednoho videa na YouTube, který říkal něco ve smyslu: "Co se to stalo s těmi dnešními lidmi? Dřív si každý šel koncert naplno užít, dneska je v publiku každý kameraman..." Bohužel – taková je realita těchto dnů – všichni jen donekonečna archivují, na čem byli, místo toho, aby si vše raději ukládali do své šedé kůry mozkové s co nejintenzivnějším prožitkem...

Bez Zoly, ale s potlačenou Morgan!

Zatímco se teď vpředu oba pánové s kytarami snažili na sebe strhnout pozornost, což se jim, soudě dle reakcí publika, evidentně dařilo, Morgan Kibby, která má v tomto uskupení na starosti klávesy, čekal nelehký úkol. To ona měla v té úvodní skladbě dělat dablérku Zole Jesus. Velká škoda, že tu nemohl být její vokál s téměř až operními áriemi výraznější a že se mezi těmi zpětnými vazbami ztrácel! Že zpívat umí, nejen na tom loňském albu Hurry Up, We´re Dreaming opět dokázala, tady však byla z nepochopitelných důvodů utopena a o moc lepší to nebylo ani s jejími klávesovými party. Prostě horkou jehlou, prostě na poslední chvíli a tohle holt bylo jedno z rizik, které zkušená agentura podstoupila... To největší veselí vypuklo už po třech odehraných písních. Sotva se ozvaly první tóny singlové Reunion, která je občas ke slyšení i v našem skromném éteru, publikum ožilo a pak už byl jen krůček k tomu, aby těm čtyřem s oním silným a jednoduchým popěvkem z plna hrdla vypomohlo...

Už aby bylo léto...

Chorál jako někde na fotbalové tribuně, mezi námořníky s tím jejich "Jó Hó Hó!", či v obrovské hale, kde zrovna Coldplay hrají stejně rozjuchanou Paradise. Dvacetiletý vysoký kudrnáč tu měl kromě své placené role hráče na kytaru i jednu neplacenou a toho největšího baviče ansámblu zvládal zcela s přehledem. Po pódiu se pohyboval (či spíše se tak nějak elegantně motal) stále jako duchem nepřítomný, nechyběly ani euforické záklony a u elektronických perkusí, z nichž toho v tom rachotu od bubeníka Loica bylo slyšet opravdu minimum, ve skladbě Sitting předváděl jakýsi klouzavý tanec. Právě on vnášel do této show co nejvíc života - Anthony spíše jen kroutil a kroutil všemi těmi čudlíky po svém levoboku a to zejména v instrumentálkách, které jsem z tohoto vystoupení ocenil nejvíce. Taková A Guitar And A Heart je vyloženě hymnickým opusem a k úplné dokonalosti jí chyběla snad už jen výměna nacpaného sálu za nějaký vydařený festival o jedné vlahé letní noci. Ach, třeba někdy...

"Stačí vám deset věcí?"

Škoda, že tenhle do posledního detailu vypiplaný kus se všemi těmi důmyslnými gradacemi byl už po čtyřiceti minutách zamýšlen jako ten poslední před samozřejmě očekávaným přídavkem. Ne, nebyl to žádný vtip - po pódiu rozlepené setlisty už na pohled neslibovaly žádné zázraky. Dvanáct, třináct věcí, víc jich tam napsáno nebylo, pokud tedy ty bílé á čtyřky po nějaké době neměl někdo přijít otočit. :) Vrátili se, jen co se publikum dostatečně vykřičelo a přihodili další silně melodickou Don´t Save Us From The Flames, chvíli nato srdceryvnou a tolik emotivní Skin Of The Night, v níž konečně excelovala Morgan, a celé to završili opět další efektní instrumentálkou Couleurs, která si svou obrovskou délkou o status té finální skladby přímo říkala. Naslouchat jí do nekonečna však bohužel nešlo a po dalším úprku do podpalubí, rozdání setlistů a trsátek jejich technikem, se právě on vzápětí pustil do vypojování veškeré techniky. Bylo jasné, že pokračování už se opravdu nedočkáme.

Přijdou i příště? Snad...

Hodinky ukazovaly půl jedné a pět minut – poslední metro už dávno odjelo, první noční tramvaj do míst, kde jsme ještě před chvílí stáli, pomalu jedna po druhé přijížděly. Tak honem! Zvláště, když teď byla šatna plná ošacení a každý chtěl také okamžitě zmizet. Bohužel se ukázalo, že M83 nejsou vůči všem těm fanouškům, kteří jim v Praze vyprodali sál, příliš taktní. :( Mám pocit, že za všechno to čekání i zmatky bychom si menší satisfakci v podobě dalších pár věcí z jejich šesti alb zasloužili. A nebo si klidně mohli i nějakou skladbu zopakovat... Zřejmě bylo pro ně to čekání na náhradní spoj pěkně únavné, obzvlášť v neděli, kdy se jak známo nic nedělá. Jen si teď opravdu nejsem jistý, zda jim návštěvníci tak krátké vystoupení odpustí a neukážou jim při další koncertní šňůře záda. Uvidíme, hazardování s natěšenými fanoušky se příliš nevyplácí - ke všemu v době, kdy se skoro každý den narodí nějaká ta nová a stejně nadějná kapela...

myclick

foto: dancer