Report z EuroConnections s Floexem a Musettou od Myclicka

Prohodíte jim pořadí a najednou jsou na místě včas...

Ano, karty odkryli organizátoři tolik populárních večerů EuroConnections v Paláci Akropolis už s předstihem. Nepsané, avšak již velmi vžité, pravidlo bude nyní porušeno! Zahraniční host pro nikoho jako první, ten domácí pro všechny až jako druhý aneb vyberte si toho svého podle vašich priorit a hlavně přijďte včas. Když jsem dorazil s černým svědomím a s vyplazeným jazykem, na němž byl už patrný ledový škraloup, na místo činu pět minut po osmé, naivně jsem si myslel, že již budou všichni odbaveni, já jen obratně propluji do sklepení a k mé velké smůle chytnu už jen tu poslední písničku. Kdepak! Tradiční had se tu vinul až do kavárny, tentokrát nesyčel, ale způsobně a pomaličku se přibližoval směrem k šatně. "Oh, no!" Ve srovnání s tím hadem dlouhatánským při čekání na The Cinematic Orchestra o týden dříve bylo však tohle jen malé hádě a k mé velké radosti zde byla otevřena i druhá šatna přímo naproti. "Grazie!"

...ale courají se pořád stejně.

Sedm minut, více ne – teď už jen, aby měla Marinella tam dole ještě co zpívat... Uf, tak tady si právě teď v úterý dala dostaveníčko snad celá Praha! Sál byl zaplněn do posledního místečka, ale občas i ta myš mezi tou spoustou statických těl proklouzla. Navzdory jejich čarokrásné muzice měli totiž návštěvníci poměrně couravou... Tenhle pro dva plastové půllitry, tahle si zřejmě na začátku zapomněla odskočit a tyhle dva to asi nebaví vůbec. Nevadí, alespoň se člověk nenápadně dostane z Malé scény do Velkého sálu, aby také něco slyšel a viděl. Ano, projekci měla Musetta střiženou přesně na míru a ke každé skladbě byl vždy na černé desce nastíněn příběh tak, jak to známe z němých grotesek. Právem! Filmová je totiž jejich tvorba až běda a třeba v Another Glimpse Of The Sun, "otvíráku" jejich debutu, chyběly k dokonalosti snad už jen ty titulky se zvučnými jmény hlavních protagonistů. :)

Mrzne venku, mrzne i uvnitř...

Takto ze strany jsem v tom pravém rohu zahlédl vykukovat opravdickou bicí soupravu, ve středu pódia v jeho zadní části právě bojovala útlá dáma s velkým kontrabasem, zcela vlevo Matteo Curcio, hlava celého projektu, na střídačku zíral do monitoru svého jablečného počítače a skoro až neslušně se k nám občas otočil zády. To v případě, kdy pocítil potřebu zabořit se do množství těch černobílých klapek za sebou. Ač velmi subtilní, v těch krásných šatičkách a s velkou kytkou ve vlasech, byla Marinella nepřehlédnutelná. Za ní teď v poutavé projekci ke skladbě Nicotine pochodovaly cigarety a ona se do své role položila úplně stejně jako na tom již pět let starém albu s vtipným názvem Mice To Meet You! "My Tebe také!" chtělo se mi radostí zvolat, ale raději jsem se držel zpátky. Atmosféra v publiku byla totiž mrazivější víc než před chvilkou v žižkovských ulicích. :( Inu, snad nás ti čtyři brzy zahřejí a ledy konečně roztají...

Vážně má Musetta na každý sál?!

S komiksovou Red Star si v tom koncertním tracklistu oproti albu Nicotine jen prohodila pořadí a tak ji stejně bezchybně na tom parádním zvuku vystřihla Marinella vzápětí... Tak zatím stále anglicky, kdy asi přijde na řadu jejich melodická mateřština, kterou sliboval sám Floex v rozhovoru pro deník Metro týž den? I na ni nakonec došlo, stejně jako dle očekávání i na hostování Tomáše Dvořáka a jeho klarinetového parťáka Jirky Javůrka. Příjemné zpestření a jen další pohlazení tohoto večera. Potlesk už konečně nabíral na intenzitě, stejně jako obdivný vřískot z několika otevřených hrdel v sále... Přesto bylo s každou minutou jejich přítomnosti zde z té lehčí odtažitosti poznat, že Musetta je především studiovým projektem než kvartetem, které zcela ovládne libovolný sál a věřím, že v malém bárku jen tak k posezení by se ti čtyři cítili mnohem lépe. Matteo nekomunikoval vůbec a celkově byl setlist prozíravě sestaven spíše do podoby stále pokračujícího mixu bez přestávek, než aby se Marinella musela čas od času uchýlit k těm povinným frázím, jak moc je ráda, že je konečně v Praze a jak úžasným publikem jsme...

"Vem si na sebe, co chceš - stejně tě poznáme!"

Jednoduše stejně křehká jako na desce - zaplaťpánbůh bez afektu a bez přetvářky. "Grazie Mille!" Zvonec nám tu nezazvonil, ale světla se deset minut po půl deváté rozsvítila... Tedy jen výmluvný signál, že z nich nedostaneme už ani jednu a do publika také jako když střelí – každý se teď vyrazil občerstvit, než na pódiu proběhne pár nezbytných úprav... Naštěstí bez průtahů – zhruba po dalších deseti minutách světla opět pohasla, bílé kolečko nad pódiem se mezitím spustilo o něco níže tak, aby se z něho stal díky kouzlu a projekci Veroniky Vlkové Měsíc a pod jejím vedením ožily také kulisy na pódiu. Tak tohle je ta zmiňovaná imaginární krajina! A v ní se teď pohybovalo v salvách potlesku několik záhadných postav, které se zajímaly především o hudební nástroje. Záhadných, přesto byla záhada "kdo je kdo?" velmi brzy rozluštěna. To řeč těla kapitána floexího bandu tak snadno prozradila... Může být oblečen jako lední medvěd, může na sobě mít úplně jiný převlek, ale jakmile začne muzika hrát a břinkat, stejně ho podle jeho typických trhaných pohybů na jakýkoliv rytmus k dispozici bezpečně poznáte! A rytmická byla hned ta úvodní věc velmi...

"Ne, hýbat se fakt nebudeme, ale zasmát se klidně můžeme..."

Ursa Major! První, stejně jako na albu, ale v úplně jiné úpravě. Žádné zasněné pohádkové intro (a že by mohl ze své druhé desky vybírat) - podklad téhle "tucky" měl tak blízko k syntetické produkci Apparata a Tomáš tuhle skladbu přímo na místě ještě zkrášloval různými efekty. Samozřejmě s patřičnými téměř teatrálními výkruty do stran. Přestože byly jeho pohyby tolik nakažlivé, publikum je bohužel ani tentokrát neopětovalo. Stále přimrzlí k podlaze – zřejmě už navždy - na konci je s největší pravděpodobností od ní ochranka jen ledabyle odseká dlátem. Hýbat se začali jen ti nejodvážnější, ostatní se zatím jen kochali zdařilou Veroničinou projekcí. Pouhých pár centimetrů k vyjádření a jak skvěle se dá tenhle prostor využít, když zhmotníte vše, co se vám honí hlavou... To platilo do slova a do písmene zejména u skladby, kterou Floex pojmenoval právě po ní a jejím snu a kterou tu tak půvabně uvedl. Takhle bezprostřední ve stylu "co na srdci, to na jazyku" umí být u nás snad jen ten Mardoša z Tata Bojs, ale pro roztažení úst od ucha k uchu to funguje znamenitě. Alespoň, že smát se, to podivné publikum ještě nezapomnělo...

Tak tohle se tenkrát Veronice zdálo...

Veronika´s Dream je prý o psovi, který ji honí a toho kresleného a už od pohledu divokého nám teď také projekční plochy představily, aby byl zážitek z hudby co nejvěrohodnější. Sama autorka v kapuci se průběžně po pódiu pohybovala sem a tam a stala se tak tou nejživější součástkou tohoto vizuálního umění. Občas však také přiložila ruku k hudebnímu dílu. Vlastně hned dvě. Marián Petržela za bicími tak k sobě získal pomocnici, která teď hrála na elektronické perkuse skrze jakési dva kyje, či velké krápníky, aby byla ta pohádková iluze co nejvěrnější a s tou ne zrovna jednoduchou rytmikou si přitom takto ve dvou poradili na jedničku. Kromě tolik očekávané Marinelly byl tomuto koncertu přítomen i další vzácný host, jehož Floex představil hned v úvodu – Oskar Török. Ten si sem naštěstí nepřišel odehrát pouze toho "svého" Casanovu, ale zahostoval si i ve Forget-Me-Not a ony okamžiky, kdy naráz všichni tři vdechly těm krásným nástrojům život, patřily k těm nejlepším z tohoto křtu!

Šampus už je nuda, teď frčí čaj!

Co se týče samotného aktu, ten byl svěřen dvěma kmotrům, z nichž jeden se zasloužil o to, aby byla Zorya v té parádní papírové krabičce a už na dvou barevných vinylech vůbec vydána, ten druhý pro změnu, aby nám do uší tak pěkně hrála. Za Minority Records tedy Dan Dudarec a chybět samozřejmě nemohl ani dlouholetý Tomášův kamarád, jemuž pomalu půlka republiky vděčí za křišťál, který je slyšet – Matouš Godík. Zorya Polunochnaya se v ten velký den nevykoupala v dnes už poněkud fádním šampáňu, ale v nápoji, který jim dle Matoušových slov při výrobě hodně pomáhal – v horkém čaji přímo z konvice. Někdo z publika se hned zajímal, o jaký druh se jedná, pan Polytea mu ochotně značku prozradil a poslal také pár vzorků v plastových kelímkách přímo do hlediště k ochutnání. Polito bylo však také pódium a pro Marinellu to teď bylo tak trochu "dangerous", jak vzápětí u mikrofonu s dobře zahranými rozpaky prohlásila. Italská vokalistka se tu přitom k mé velké radosti nezdržela pouze kvůli parádní interpretaci té své Nel Blu, která se z alba Zorya v našem skromném poslouchatelném éteru hrála nejčastěji, ale z nové Tomášovy desky si ještě před tím vypůjčila neméně působivou Precious Creature.

Za deset let nashledanou?!

Tu sice v originále tak procítěně zpívá James Rone s textem, kterým ji pro zajímavost vybavila v Paříži usazená alvikovská Anya Stewart, avšak i v této verzi zněla překrásně a jak se zdálo, publikum se teď v závěrečných minutách konečně rozehřálo a mohlo si své dlaně utleskat... Měsíc v projekci nad pódiem chytrým fíglem dorůstal i couval a při pohledu na hodinky už bylo poměrně jasné, že couvat brzy bude i floexí band. Přesto jsme si ho deset minut před desátou ještě na chvilku přivolali zpět a ten tolik něžný a zároveň tolik dramatický Mecholup dostal privilegium pro závěrečnou skladbu večera, s níž se s námi v ten poslední lednový den rozloučili. Moc hezká tečka za moc hezkým koncertem! Teď už můžeme jen doufat, že čekání na třetí křtiny nebude stejně kruté a tolik talentovaný Tomáš Dvořák nás nebude jen dalších deset let s nohama nahoře týrat sladkým nicneděláním. Alespoň nějakou tu hru od Amanity by to zase chtělo. :) Prosím...

myclick

foto: gonza