Report z koncertu Erasure od Honzy Loudy

Synth-popová reminiscence

V úterý patnáctého listopadu vyrážíme s přítelkyní tramvají směr Holešovice. Na poslední chvíli přijíždíme k Výstavišti. Koncert začíná dle oficiálního vyjádření organizátorů od osmi hodin. U vchodu do areálu nám starší kluci nabízejí vstupenky, s díky odmítáme. Říkám si, zda se jim je vůbec podaří prodat; ještě ve čtvrtek minulého týdne byly v předprodeji k dostání vstupenky jak pod pódium a na plochu, tak do VIP sektoru. Protože je nám zima, přidáváme do kroku, abychom byli v Incheba Areně co nejdříve. Po minutě chůze vidíme delší frontu fanoušků. Dívám se po lidech a snažím se zjistit, kdo jsou návštěvníci koncertu Erasure. Směs je pestrá – dvacátníci, třicátníci, čtyřicátníci a dle mého odhadu i lidé mladší a naopak starší. Čekání ve frontě probíhá v poklidu, nikdo není hlučný, opilý, nikdo nepředbíhá, netlačí se. U akreditace se ptám, kam se dostanu s novinářským průkazem. Bylo mi řečeno, že kamkoliv, kromě VIP části. No, kvůli chlebíčkům tu nejsem, takže mi to nevadí.

Ačkoliv nepatříme mezi vyložené fanoušky a známe jen pár hitů, koncert si užíváme, tancujeme, u profláknutých písniček nebo alespoň refrénů, které známe, si zpíváme společně s Andym, zpěvákem dua Erasure, a fanoušky. Výhodou je, že přes hluk mě nikdo neslyší, a tak nikomu nekazím zážitek. Hala je plná, ale ne vyprodaná, všichni jsou na jedné vlně, ruce nad hlavou. Ve VIP prostoru, což je balkón, jsou lidé natlačení na zábradlí. V jednu chvíli si odskočím pro pití. Nákup proběhl bez čekání, cestou zpět na parket jsem se zastavil u stánku se suvenýry. Růžové triko s nápisem Erasure, které jsem už před tím viděl na několika návštěvnících, stálo 500 Kč. Kromě něho a jiných triček různých velikostí a střihů se zde dala pořídit klíčenka či kniha o turné.

Jako předskokané zahráli čeští Datwerk, kteří vyhráli "konkurz" ze sedmi adeptů. I přes anglicky znějící název se jedná o českou kapelu, která byla na vrcholu v první polovině devadesátých let. V roce 1996 se duo rozpadlo a oba interpreti přistoupili ke společnému hraní až letos, po patnácti letech. Zvukově se podobali jiným, komerčně známějším skupinám jako Oceán nebo Shalom. Fanoušci této české synth-popové skupiny, i díky nimž se pánové dali znovu dohromady, byli vystoupením nadšeni, což ale rozhodně nebyla celá hala. Mě osobně nechalo vystoupení chladným, nudil jsem se. Tím, že jsem se nehýbal, cítil jsem od nohou chlad. Hned jsem si uvědomil, že stojíme na zakryté ledové ploše. Po pětačtyřiceti minutách se Datwerk rozloučili a následovala čtvrthodinka příprav pro hlavní koncert. V mezičase se hrály hity jiných interpretů přelomu osmdesátek a devadesátek, jako např. norští A-ha. Při rozsvícených světlech jsem si alespoň mohl podrobněji prohlédnout pódium.

Zítřek vs. včerejšek.

Svými kulisami připomínalo pódium spíše divadelní jeviště. Vesmírná nebo spíše sci-fi krajina v pozadí, několik soch smyšlených hororových zvířat, draků různě rozestavěných po place, drátěné válce připomínající schránku ježka v kleci bez ježka... Já si ihned vybavil grafiku počítačových her z legendárního Atari XL. Nástup Erasure - Andy Bella, Vince Clarka a dvou vokalistek proběhl bez hvězdných manýrů, prostě naběhli na pódium. Kostýmy společně s kulisami a dlouhá ptačí pera čnějící z klobouku, v případě vokalistek zapletených do vlasů, flitrová saka, barevná světla... To vše dohromady navodilo atmosféru velkého kabaretu, velké show. Cirkus mohl začít. Mrzelo mě, že hned na druhou písničku, moji nejoblíbenější – Always, jsem se kvůli focení nemohl zcela soustředit, a že nezahráli Run To The Sun, kterou mám také rád. Je však jasné, že když ve své šestadvacetileté historii vydali čtrnáct alb, že se na všechny nedostane. Staré hity jako Sometimes, Oh L´Amour, Victim Of Love, Blue Savannah, A Little Respect, Love To Hate You (ta měla asi největší ohlas u publika třídali pánové s ochutnávkami z nového letošního alba Tomorrow´s World. Podobně jako se zahřívalo publikum, zahříval se i zpěvák Andy, který si pomalu odkládal – sako, pod kterým měl přiléhavé černé triko se šněrovačkou. Před další písničkou požádal parťáka Vinciho, aby mu šňůry teatrálně rozstřihl. Na chvíli se tak objevil do půl těla svlečený – na svůj věk měl dobrou, vypracovanou postavu. Vzápětí si oblékl punkové triko a jelo se dál. Zhruba po pětasedmdesáti minutách energického vystoupení se rozloučili a odešli do zákulisí. Bylo však jasné, že si vynutíme a vypískáme přídavky v podobě dvou kousků. Poslední písnička s trefným názvem Stop! měla i symbolický význam. Nešlo jen o last singl večera, ale také o jedno z posledních vystoupení v rámci turné Tomorrow´s World podle stejnojmenné desky. Pro mě mohli turné nazvat Yesterday´s World. Během úžasného vystoupení jsem se přenesl zpět do mých osmdesátých a devadesátých let, za což Erasure děkuju a sem to musím napsat i přes patetické vyznění. Nyní jen doufám, že do dalšího koncertu nebudu muset čekat dalších 19 let. Stálo to za to.

Honza Louda