Report z Believe se Silicone Soul od Myclicka

Podruhé do Kostela a naposledy do Kostela.

Marně jsem pátral v pamětech, kdy naposledy jsem viděl tohle duo v akci... Tu klasiku všech klasik Right On! mám na desce už dlouho zaprášenou, ovšem ty nové věci, které na jejich značce Darkroom Dubs vycházejí, tak na ty nedám dopustit! Ne každý rozumí house music, populární Skotové však ano a pokud do toho asfaltového nosiče neryjí zrovna svůj vlastní velmi dlouhý a propracovaný příběh, který se valí vpřed hlava nehlava, aby nakonec přišlo sladké finále, pak mají rozhodně velmi dobrý čich na talenty. A že to bude taková pražská Darkroom Dubs Party plná věcí z katalogu i dosud nevydaného materiálu, jež by měla trvat něco přes tři hodiny, o tom jsem vůbec nepochyboval. Jde se do Kostela, který se už za týden bude jmenovat Venue. Už podruhé... A tentokrát skoro na půlnoční! V metru mě zdržel revizor a musel jsem mu dokázat, že se mohu prokázat, pak ještě prokličkovat mezi všemi těmi motajícími se cizinci, kteří z Můstku mířili takhle na noc k těm krásným středověkým astronomickým hodinám a ty mé najednou ukazovaly půl dvanácté. :(

Už zase a už aby zase bylo léto...

Pokud se však nebude u šatny opakovat situace z premiéry této noci, pak bych mohl být už za dvě minuty na parketě. Vypadalo to dobře - přede mnou jen pět šest lidí, to půjde rychle. Nepůjde! :( Za pultem jen jedna šatnářka a její svalnatý dozor, jehož práce spočívala pouze v tom, že teprve až ona naplní pět ramínek, on je odnese někam dozadu. Proč nemohl přiložit své silné paže k dílu a jen tu tak postávat jako nějaká dekorace, je mi záhadou – takhle musela paní ten nezáviděníhodný proces: navléknout bundu na ramínko – zapnout ji na zip – utrhnout lísteček – obdržet bankovku – sáhnout pro drobné – lísteček připevnit na viditelné místo a ramínko pověsit na tyč, absolvovat zcela sama a pak znovu a znovu a tak jsme se vyšplhali téměř až na tu čtvrthodinu netrpělivého přešlapování s natahováním krků, kdy už to konečně bude. Dáma o kousek vedle byla poměrně svérázná... Nejdříve se mě při listování guest listem optala, na jakou, že to jdu akci a když jsem se podivil, zda jich tu snad mají více, bylo mi vysvětleno, že se ve zdejších útrobách koná ještě jedna, která je orientována na latino. Pak mě chytla za ruku, otočila ji zápěstím navrch a hezky pěkně přes žílu mi propisovací tužkou vyrobila zde tolik stylový křížek. Au!

Za vším hledej křížek!

Ten prý mám jen ukázat ochrance o kousek vedle. Ach, kolik kamarádů, kteří by se o něco méně bolestivěji ocejchovali doma, jsem sem mohl takhle dostat zadarmo a stačila by k tomu jedna jediná SMS. A pokud bych chtěl být hodně ošklivý, připojil bych do ní ještě malou doušku: “Vytiskni par voucru z FB, udelej na ne ten samy krizek, jako na zapesti, a Red Bull a vodku mame celou noc zadaco!“ Věřte nebo ne, takhle to tu fungovalo a těžko říci, o kolik se klub touhle hrou na křížkovanou během večera vlastně připravil... Ve zkušebním provozu bych tyhle fatální chyby pochopil, ale po více než půl roce fungování?! Nemusíte být zrovna vyhlášenými ekonomy, abyste si hravě spočítali, že s tou dlouhou frontou, která se zde o hodinu později vytvořila, vlastně proděláváte. Máte z ní jen pár dvacetikorun, zatímco při hladkém provozu by už teď každý mohl popíjet svůj první a o poznání mnohem dražší drink. A nebo raději ne! Zájem o tekutiny byl tak markantní, že zásoby postupně docházely...

Slater + Biodan + Tazz

Dobrý den! - Nemáme!

Pivo, vodka, matonka, na co si jen vzpomenete a na vás teď bylo, abyste si briskně vymysleli adekvátní náhradu u barmanů, kteří teď měli plné ruce práce a zasloužili by si k sobě posily. Teď jste si i tady na svůj vysněný drink pár nekonečných minut museli počkat. Po pravdě řečeno, až takový zájem o Silicone Soul jsem rozhodně nečekal a zdá se, že také vedení Kostela mělo stejně skeptický pohled na věc. Zřejmě proto taková nouze o obsluhu, kam se jen člověk podíval... Konečně už byl čas k pozvednutí hlavy směrem ke kazatelně s tím magickým svítícím křížem. Něco tu nesedělo. Tam, kde stál před deseti minutami Tazz, už malý talíř CD přehrávače protáčel Bo.dan (pardon, Biodan) a za zády mu se stříbrným diskem v ruce do rytmu stepoval šéf úspěšné domácí značky Tribal Vision – DJ Slater. Nebyla to dvojhra, ani čtyřhra, tenhle ping-pong se dal kupodivu hrát i ve třech oproti původním záměrům, podle nichž si měl pan majitel střihnout sólo set. Tím lépe, alespoň to bude pestřejší a dle očekávání také velmi svižné... Michal se sice psytrance nálepky už dávno zbavil, ovšem lenivější set, při němž byste si i občas zívli, od něho hned tak neuslyšíte.

(Ne)obyčejný house...

Proto tu také kolem půlnoci mohla zaznít i taková energická bomba jako Flashback, původně od Laurenta Garniera, nyní však ve velmi módním kabátku z drsné příze dílny Christian Smith & Wehbba, kteří si ji sami podle názvu remixu naplánovali až na třetí hodinu ranní. :) Pro někoho tedy něco nemyslitelného vzhledem k teprve pomalu se rozhlížejícím party people, pro někoho zcela logický krok v tomhle nadupaném setu. Vstříc mu vycházely dvě věci – jednak překvapivě už teď rozdováděné publikum na předčasně zcela pokrytém parketu a zároveň zvuk, jenž ve srovnání s tím vypadávajícím aparátem, který před dvěma měsíci tento prostor naplnit nedokázal, hrál opravdu v celé šíři svého kmitočtového pásma. Bylo moc fajn vidět na reakcích tanečníků, že i přesto, že je tu teď s námi množství nových stylových škatulek, zájem o ten tolik obyčejný house, tu ještě pořád je. Že by tedy nebyl zase až tak obyčejný?! Prožívali si tu muziku naplno, jako by to mělo být dnes zaručeně naposledy a tak se divoce vrtěli v bocích, své záklony neflákali, občas s výsknutím zvedli v opojení ruku vzhůru, na tvářích nechyběly úsměvy a to nadšení z nich přímo sálalo a bylo velmi nakažlivé...

Konečně za hudbou? Hurá!

Svou zásluhu na tom měl samozřejmě také bohatý světelný park s efekty, které o sobě tak rády dávaly vědět, když měla přijít jejich chvíle a pro oči těch, co se tu právě nezmítali v křečích pod palbou beatů, tu zase byla vyloženě pohádková projekce - tentokrát v režii Mimo-TV. Jaký to rozdíl ve srovnání s loňským poněkud “statickým“ dílem. S vytíženými, respektive přetíženými, bary na tom logicky nebyly o nic lépe ani toalety. Do některých kabinek se chodilo i po třech bez rozdílu pohlaví a zřejmě jen ten bůh ví, proč vlastně... Sympatické bylo, že všichni ti na pohled již odrostlejší návštěvníci sem dorazili v hojném počtu a přitom k tomu nepotřebovali to laciné pozlátko v podobě nejrůznějších hostesek rozdávajících, co se dá i nedá, VIP prostor pro rádoby celebrity s jinou barvou pásky na ruce či armádu polonahých tanečnic. Tedy zpátky ke kořenům a konečně zase za hudbou? Za jakýsi VIP prostor (ovšem pro všechny) by se dal přitom považovat balkón s dřevěným obložením přímo naproti pódiu v zadní části kostela. Nebo klidně chillout se zajímavými fyzikálními zákony... Uděláte dva tři kroky od jeho hrany a můžete si bez potíží povídat s těmi, které jste tak dlouho neviděli. A teď vás zase zajímá kdo a co hraje?

Skleničky, kelímky, nebo zábrany?

Stačí, když se vrátíte zpět až na jeho okraj a máte vše, jako na dlani a také úplně vše slyšíte. Ovšem pozor! Parapet až příliš svádí k odkládání skleniček (ano, tady drinky dostanete do opravdického skla) a to je právě ten kámen úrazu a na slovo kámen je kladen důraz... Tam dole pod vámi jsou totiž také lidi a sám jsem byl svědkem toho, jak se zřejmě jen neopatrností jeden z těchto skleněných kamenů odporoučel na postávající skupinku. Naštěstí se to kromě obrovského leknutí tentokrát obešlo bez následků - při té rychlosti, kterou sklenka nabere a tom převýšení, by však klidně jednou mohla být považována za předmět doličný a nedej bože vražednou zbraň. Raději nedomýšlet. :( Nějaká zábrana (pokud se klub také nepustí cestou tak neoblíbených plastových kelímků) by se zde hodila - zvukaři v Roxy by vám mohli vyprávět, jak se jim od jisté doby ulevilo... Odtud to byl vážně impozantní pohled! Tou velikostí, s plátnem nad vyvýšeným DJem a ostrými záblesky světel, prostor tolik připomínal zmíněný klub v Dlouhé ulici. Jen ty čtyři masivní sloupy tu byly navíc, avšak nikterak nepřekážely.

Silicone Soul

Siliconi rozhodně ne pro silikonové celebrity...

Už krátce před druhou přibyly k trojce hráčů dvě známé tváře populárních (teď už to zneužívané slůvko vzhledem k návštěvnosti mohu použít) producentů. Bylo třeba oživit počítač s Traktorem, pro jistotu ještě jednou naslinit přenosky, zkontrolovat externí efektor a osahat si nové a ne zrovna tradiční prostředí. Tradiční však pro našince nebyl ani jejich hrací čas, je však třeba zmínit, že v takovém Berghainu začíná hlavní hvězda mejdanu až ve čtyři. :) Nebyl to špatný záměr – jako když do tanečníků vlijete novou energii! Temné valivé skladby a stále dokola předoucí kolovrátek, který už nikdy nikdo nezastaví. Rozhodně nic pro diskofily, rozhodně nic podbízivého a když přeci jen, tak pouze na chvilku jako koření, třeba s karnevalovou Work od Masters At Work. Ale je vlastně tohle v případě geniálního amerického dua laciné a podbízivé? Že mě klávesnice nepálí... Bylo úplně jedno, zda zrovna na pracovišti úřadoval menší Craig, či tu oba gramofony poháněl Graeme - nedívat se nahoru, ani jejich střídání na zvuku a s výběrem těch dalších skladeb nezaregistrujete! Sehraná dvojka s vytříbeným vkusem, s přesnými mixy a s úžasnými vypravěčskými schopnostmi.

Čtyři a čtvrt a zahráli ji! :)

Ani minutu ti dva nenudili, všechny ty bubínky tak vesele bubnovaly, bylo to hypnotické a sofistikované od začátku do konce, přičemž všechny ty tříštivé efekty udržovaly navzdory pokročilé hodině kompletní osazenstvo ve stavu bdělosti. Přítomnost policie po čtvrté hodině ranní však nevěstila vůbec nic dobrého, to zřejmě jen přijela pomáhat a chránit rozespalé sousedy před zvýšenou intenzitou zvuku. Pardon – hluku! Naštěstí se na nastavení současné úrovně nesahalo, natož aby se nedej bože večírek předčasně ukončil. Do pěti, déle už jsem to nevydržel, zatímco oni měli sil ještě dostatek a pod sebou překvapivě stále narvaný parket. Esemeska ve tři čtvrtě na šest, právě v okamžiku, kdy jsem si nechával zdát o andělíčkách, mě pouze ujistila, že i na tu Right On! nakonec došlo. Ta druhá hned po probuzení, že až ve čtvrt na sedm se i druhý z černých kotoučů konečně zastavil. Slušný výkon a slušná účast! Vydrží přes všechny ty chyby i nadále?! Ač nevěřící, tentokrát budu věřit tomu, že ano a to nejen proto, že z Kostela už je Venue...

foto: cray cray@techno.cz