Report z Conference s Hybrid od Myclicka

Kapela pro fesťák nyní v baru...

Ačkoliv to obyčejně nedělám, tentokrát jsem si to dlouhé čekání musel zkrátit a YouTube a Vimeo, ty tolik oblíbené portály s pohyblivými obrázky, přeci jen zaměstnat. Zásadní chyba a už zase mě píchlo u srdce po shlédnutí jejich vystoupení z Glastonbury. Vždyť tohle by měl být jasný festivalový headliner i u nás, u něhož si přijdou na své jak fandové elektroniky, tak milovníci živých nástrojů. Jenže zatímco budou na Slovensku své deprese plnými hrstmi rozhazovat Portishead a na Meltu a Szigetu a Exitu se o hrací časy jednotlivých pódií přetahovat skutečná elita, u nás uslyšíme po stopadesátéšesté Hey Boy Hey Girl a po stopadesátésedmé Hide U. Vítejte v Čechách – v zemi, kde hlavní vysílací čas v televizi patří tureckým telenovelám a v červnu se skupuje bílé oblečení kvůli pouštěčům se zdviženýma rukama nad mixážními pulty ve vyprodané hale a hobla všem těm, kteří se zuby nehty snaží o to, neztratit se v téhle nudné šedi a dělat všechno pro to, aby i menšina byla (občas) uspokojena! Tentokrát se jednalo o svátek breakbeatu. I když... Ne zas tak úplně! Hybrid nám s posledním albem Dissapear Here pěkně “zpopovatěli“ a možná právě proto, mohli do světa znovu vyrazit - vždyť písničky mají lidi rádi a málokdo v tu chvíli řeší, jestli je rytmus rovný, či pocuchaný. Jde se na zpívánky!

Kaplick. Hrával je tehdy, hraje je i teď...

Už krátce před půl devátou před vchodem v pasáži, v níž se tolik daří průvanu, způsobně postávala menší fronta už tak dlouho natěšených fanoušků, ta o poznání delší na šatnu se vinula po schodech vzhůru, ale obě šatnářky si s ní hravě dokázaly poradit. Merchandising včetně množství triček na svém místě, pravý balkón pro ty s páskou, levý pro ty bez zlatého papírku na zápěstí – račte si vybrat, odkud se vám bude to dění na pódiu dobře pozorovat – místa je tu dost! A pokud jste zvolili ke svému postávání prostor vpravo od samého epicentra, mohli jste zatím koukat pod ruce dvěma pánům, kteří se s opětovanou láskou pro breakbeat snad už narodili. Jasně, kdo jiný mohl Hybrid předskočit, než právě Kaplick a Saku, z nichž ten první materiál této formace před více než deseti lety (tehdy ještě z desek) do svých prvních setů velmi často používal. Doba pokročila, černá kola se rozkutálela a byla vyměněna za ta menší stříbrná, láska k Hybrid však vytrvala, jak tu oba názorně dokazovali. Ať už to bylo s originální skladbou z bohaté diskografie či třeba s jejich velmi ponurým a už pěkně vousatým remixem tracku Boomin´ Back Atcha, jenž v originále napsal Freq Nasty.

Kaplick

Hybrid. Zábava pro dospělé?

Tak nevím... Mám pocit, že až taková dávka servility nebyla vůbec nutná, vždyť všichni ti hrající producenti jsou pak většinou na rozpacích. Buď jim “zbytečně” odehrajete povětšinou pirátsky získaná proma, s nimiž se teprve chtěli vytáhnout a nebo naopak zařadíte skladbu, kterou oni po tak “dlouhé“ době už nemohou ani cítit, spíše bych volil materiál stylově příbuzný a třeba euforická Les Djinns od Djuma Soundsystem rozhodně pohladila. Naštěstí byli Hybrid “uklizeni“ stále dole v šatně, kam se teď postupně trousily také hráčky na strunné nástroje a kdo ví, zda vůbec měli zdání o tom, co se teď nahoře děje... Bohužel čím více červených diod se Samovi s Martinem na jejich  mixážním pultu podařilo rozsvítit, doteď zde od DJe nezvykle hlasitý a v tomhle pražském království sloupů i poměrně čistý zvuk utrpěl na kvalitě. :( Možná byl tohle ten hlavní důvod, proč se do tance mládeži zatím nechtělo. No, mládeži... Byla to přeci jen akce pro dospělé publikum, ne jako v případě dětské dubstepové diskotéky s Ruskem, a tak se tu scházely převážně samé starší ročníky, které zase jednou utekly od rodin s dětmi, aby si na pár hodin povyrazily jako zamlada.

To je doba! To je drama! To je emo!

Na prázdném parketu tak rotovaly pouze zelené odlesky ze zrcadlové koule a jen občas se někdo odtrhl od obsypaného baru, aby si zabral tu výhodnější pozici. Barometr si line-up nenechal jen pro sebe a tak všichni ti k netu připojení moc dobře věděli, kdy se svých dlouho očekávaných hrdinů dočkají. Dvě tři minuty, víc ne! Ty uběhly od půl desáté a teď už dostatečně nažhavené a početné publikum pod pódiem začalo dělat vyrvál, aby ti dole konečně zvedli své líné zadky a obtěžovali se nahoru. Britům to však nestačilo a ještě stále napínali... Tak kdy? Až ve tři čtvrtě! Ze sklepení teď vystoupal dnes už holohlavý Chris Healings následován svými třemi parťáky a šesti novými přáteli, kteří v rukou třímali ty krásné lesklé nástroje... Čtyři dámy se teď se svými skřipkami elegantně usadily vpravo od bubenické soupravy, vlevo od ní totéž učinili oba pánové, jeden z nich si teď k sobě přitáhl cello a tím dlouhým bodcem zajistil jeho stabilitu. Pořadatel svůj slib splnil do puntíku - zatímco jinde ve světě podle inkriminovaných videí vystupovali osamoceni, teď tu avizovaný smyčcový orchestr opravdu byl a právě připraven začít hrát!

Zatoulané basy vs. neposedný obleček.

Otěže však ve svém syntetickém pokojíčku svíral Mike a jenom na něm teď záleželo, kdy přesně se do díla pustí. Jak půjdou skladby po sobě, přitom z rozlepených setlistů všichni ti hráči ve zbroji se smyčci v pokrčených rukou věděli. Po krátkém ševelení zvuků, jež se teď dmuly z jeho mašinek a které Chris okamžitě efektoval o pár metrů vedle, udal bicák tempo pro jejich dlouhé tahy a všechno mohlo začít... Bicí by si bohužel zasloužily na novém sound systemu klubu mnohem lepší nazvučení. :( Což o to, ten syčivý činel tu syčel neustále, ale kopák bicích, jehož basem si pokaždé tak rád nechám prohmatat břicho, ten tu prostě chyběl. A teď si koukejte užít koncert, když v něm nemáte tu vedoucí linku a jen to na vás ze všech stran syčí... Charlotte James, ta krásná vysoká útlá dáma, (je to vůbec Angličanka?) jež většinu koncertu strávila úpravou svého o číslo většího topu, který stále tak neposlušně po jejím šlachovitém těle klouzal dolů, nejprve zaujala pozici u dalšího syntezátoru. Teprve po pár minutách originálního intra jsme dostali příležitost užít si také její hlas.

Charlotte James

Charlotte James? Ledová a bez Tima.

Stále zůstala tak odměřenou a nepřístupnou - hotová ledová královna a na laškovný úsměv z videa ke Can You Hear Me (no jo, kde je vlastně její partner Tim?) jsme mohli zapomenout. Drsná image vs. překrásná barva hlasu! Bohužel pár hodin zpěvu navíc by se jí hodilo. Vůbec netuším, jaké podmínky na pódiu panovaly a těžko říci, jak se vlastně slyšela, když jí teď tolik populární in-eary z uší nevedly a spoléhala se jen na dva polehávající odposlechy. Občas totiž nějaké to slůvko ve výškách za ty naše sluchové orgány zatáhlo, občas jí hlásek oproti původní verzi poskočil. Na druhou stranu právě ta její úvodní euforická pasáž v tomto singlu je natolik náročná, že absolutně věrnou interpretaci by zvládl opravdu jen málokdo a buďme rádi, že si tu zbaběle nevypomohla playbackem a alespoň se snažila. Nepřítomnost Tima Huttona však této hymnické skladbě poměrně uškodila - to on jí svým nakřáplým hlasem spolu s dramatickým výrazem při přednesu dodává tu správnou rockerskou řezavost, tahle verze tak byla o poznání uhlazenější...

Smyčce jen jako dekorace?!

Ruku na srdce, vy byste s už takhle našponovaným rozpočtem bez sponzora po dvou odkladech platili ještě další letenku kvůli jen dvěma jeho písničkám?! Spíše se podívejme, jak si vlastně vedla domácí podpora. Bohužel v tomto případě je to nepříjemné slůvko “playback“ zcela na místě! Hybrid s sebou kupodivu nepřivezli základy svých skladeb bez smyčců a ani na místě stopy se smyčci nevypnuli a tak bylo úkolem sextetu Filharmonici města Prahy podle not, které si sem všichni členové donesli, ony pasáže pouze dublovat. Svěšené smyčce v okamžiku, kdy ven ještě stále hrály ty ze záznamu, plus na první pohled viditelná nervozita, to obojí vás ruku v ruce z původního očekávání až příliš rychle vrátilo zpátky do reality všedních dnů. Škoda, původní záměr u projektu, který si už přes jednu dekádu bez přítomnosti smyčců nedokážeme představit, se zdál být naprosto logickou volbou... Už po první skladbě vyměnila Charlotte klávesy za kytaru a po úvodním megamixu tří věcí, kdy už to vypadalo, že se bez našeho potlesku zcela obejdou, se v pauzách mezi písničkami přinutila alespoň ke krátkému zadýchanému monologu.

Proč znovu Kosheen? Proč ne Hybrid?

Po prvním singlu se pak kapela (pardon, Hybrid soundsystem, jak zde hrdě hlásila projekce) rozhodl pro stejnojmennou věc, jež dala jejich poslednímu albu název a která na singlovou úpravu stále čeká. Původně nehybné publikum se počalo do rytmu vrtět úplně stejně jako Mike a Chris za svými mašinkami. Jiskra přeskočila a aplaus nabíral s každým dalším odehraným kusem na síle a nemalý díl přidala také vynikající projekce. Jednou matrixovsky zelená, podruhé ohnivá tak, že když se rozhořela i na balkónech, začali jste se shánět po hasícím přístroji, aby právě tohle nebyl ten třetí důvod pro odložení koncertu. K mé velké radosti se přitom tahle sestava neupínala pouze na tu poslední (pro mě už vlastní chybou poměrně ohranou) desku a lovila také “hity“ z minulosti včetně velmi dramatické The Formula Of Fear či If I Survive, v níž jejich talentovaná kráska zastoupila Julee Cruise naprosto přirozeně. A znovu se nabízí otázka pro naše promotéry, proč už zase Kosheen, když konkrétně třeba tyhle dva kousky teď zněly tak, jako by je pánové původně psali pro tu jejich Sian.

Filharmonici města Praha

"My jsme Hybrid a my zásadně nepřidáváme..."

Nálada těsně pod bodem varu a dle očekávání se po hodině a něco s máváním a slovy díků odebrali do podpalubí. Následující vývoj by však neodhadl ani ten nejlepší vizionář... Že na ně budeme teď dlouhých osm minut čekat, když veškerou naději sebralo i rozsvícení bočních světel, netušil nikdo z nás. Proč tohle napínání před nažhaveným publikem?! To hlavní slovo si pak vzal překvapivě Chris a dal nám vybrat... New song, nebo podruhé Symphony? Přesto, že to podle našich reakcí bylo tak půl na půl, rozhodli se pro Symphony. Pravda, pro ten úplný závěr se hodila znamenitě, ale proč zde ještě nemohl zaznít i ten “new song“, když poslední metro ani zdaleka nebylo na dohled, je mi záhadou... Baví je to ještě vůbec?! Znovu odchod dolů, chvíle na vydýchání a vstřebání zážitků, pár minut ticha a kdo ještě neměl dost, ten si mohl užít domácí “sound system“ Tofu Fighters a Soya Bitches. Znovu vpravo od pódia a svou oblíbenou produkci včetně různých bootlegů, kromě jiného na témata Green Velvet či Chemical Brothers, tu teď prezentovali hned tři pánové za jedním mixážním pultem a s několika technickými vynálezy po ruce.

Tofu Fighters & Soya Bitches

Ve středu se tak špatně tančí...

Basák Luban jako jediný nekroutil vším, čím se ještě kroutit dá, a sáhl po své dlouhokrké krasavici, aby všechno to vrčení, kvílení a zvukové deformace pod tlakem vypodložil vlastními basovými linkami. Ne nadlouho... Zdejší technik jim za zády tak dlouho a s takovou vervou  zápasil se shrnutou roletou, kterou teď a tady musel nutně vytáhnout nahoru, až zábavnému a věčně dobře naloženému trojlístku odebral i nějakou tu elektriku. Ticho léčí a my jsme si ho mohli užívat až dlouhých pět minut, než byla sjednána náprava. Ve středu se však stejně chtělo tančit jen málokomu a po ještě před chvílí plném parketu sebou teď rytmicky poškubávalo 15 postav. Ti ostatní se už zodpovědně vydávali na kutě a myslím, že ačkoliv nebyl tenhle výkon úplně stoprocentní, dlouho bude na co vzpomínat a je přitom úplně jedno, zda to byl ještě breakbeat nebo už pop... :)

foto: cray cray@techno.cz, Montana montana@techno.cz, Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz