Report z Conference s Andreya Triana od Myclicka

Barometr <3 Ninja Tune!

Ty tři skladby, z nichž na albu Black Sands jednočlenného projektu Bonobo, neudělala ona jen další nadýchané instrumentálky v řadě, patřily k mým nejoblíbenějším a když k nám Simon Green se svým ansámblem dorazil, mohl jsem jen litovat, že jsem se v tu dobu povaloval na pláži ták strašně daleko... Nevadí! Agentura Barometr má naštěstí značku Ninja Tune tuze ráda, stejně jako vše nové a neotřelé, co ani trochu nezapáchá mainstreamem a okoukaností, a díky za další skvělou volbu a trefu do černého! Tentokrát tedy sólo... A světe div se! Bylo přesně půl osmé a ten dlouhý zakroucený had syčící hned na dva (!) šatnáře, končil až u vchodu do kavárny. Slibná účast! Další, kteří jejímu vábení z desky Lost Where I Belong neodolali – prima. Ti všichni si však na její přítomnost musí ještě chvilku počkat a zavděk vzít vystoupením domácích S.O.I.L., kteří by měli za tu chvilku náladu udělat patřičně žhavou. Ani po nich tu však zatím nebylo ani vidu, ani slechu a čekalo se, až se prostor alespoň trochu zabydlí...

S.O.I.L.

Red Bull <3 music!

Teprve nyní jsem si mohl zblízka prohlédnout to nádherné logo nejznámějšího energetického nápoje, jenž tak vehementně podporuje kvalitní muziku a které bylo k vidění už na nedávné Red Bull Music Academy Club Night. Dva býci z rozlámaných cédéček na podkladu několika gramofonových desek a nad nimi ještě červená nota z kazet – hotový umělecký skvost a velmi nápaditá reklama zároveň. Tu je máme! Tenkrát před Clarou Hill měli nemocného kytaristu, nyní opět v pěti v kompletní sestavě - s bicím všeumělem Tomášem Herianem v pozadí a sympatickou Zuzkou Kropáčovou v popředí. Takto se uprostřed toho velkého pódia semknuli k sobě a okamžitě se dali do díla. Přihlížející publikum bylo tentokrát opravdu velmi toporné a strnulé a přitom to s uhrančivostí jejího zpěvu nemělo vůbec nic společného... Snad jen Václav Havel by hledal viníka v blbé náladě, oni se s tím však museli poprat po svém a dělali pro to maximum. Bezchybní, secvičení, sladění, dohodnutí... A to je právě ten kámen úrazu! Říkám to nerad, ale dokud tahle parta nevydá své třetí album, jejich koncerty si odpustím.

Zuzana Kropáčová

S.O.I.L.? D-l-o-u-h-é čekání na třetí desku. :(

Miluji momenty překvapení, mám rád jiné verze, ocením zajímavé hosty na pódiu. Tohle všechno jsem však v pondělí postrádal. Jako bych se jen vrátil v čase, když jsem je viděl naposledy... :( I tentokrát provětrali materiál svých dvou alb, i tentokrát došlo na mé oblíbené a tolik procítěné Love Is Freaky a I Hold The World, zvukař možná až příliš trval na výškách, v nichž bohužel tak nepříjemně vynikaly sykavky v jejím hlase, ale jinak vlastně vůbec nic nového pod sluncem. Škoda. Přesto, nebo možná právě proto, se už teď jejich nových skladeb nemohu dočkat, tohle byl totiž jen opakovaný vtip bez pointy... Na konci jejich tři čtvrtě hodinky, kterou Tomáš tam vzadu klasicky vygradoval, ještě vokalistka s tak krásně sytým hlasem připomněla možnost zúčastnit se seance v kavárně nahoře, v níž Andreya nebude za zpěvačku, ale vypravěčku. To však až po koncertu! Na pódiu teď probíhala lehká přestavba spojená s úklidem nástrojů kapely a tu také poměrně vkusně Barometr využil pro propagaci svých dalších akcí na spadnutí. Po tenkých lankách teď sjelo dolů zavěšené plátno a račte si panstvo vybrat svou další konferenci, které se v nejbližší době můžete zúčastnit. Budou to 2.2. Hybrid (konečně!) v Lucerna Music Baru a nebo 24. března Jaga Jazzist tamtéž?

"Neviděli jste někde můj držák na mikrofon?"

Takto na střídačku tu oba vizuály problikávaly a protože všechno probíhalo jako na drátkách, už krátce před tři čtvrtě na devět to poklidné shromáždění rozetnul vzrušený výkřik. Byla tu i s tím svým obrovským chomáčem do výšky vyčesaných vlasů, s pusou od ucha k uchu a nádhernýma mandlovýma očima, kterým se jen špatně odolává... Tři pánové jí přitom kryli záda a ti si teď rozdělili dohodnuté pozice – basák vpravo, kytarista vlevo a bicák samozřejmě až tam úplně dozadu - na hanbu. Uznale pokývala hlavou za přijetí, kterého se jí v hojné míře stále dostávalo, uchopila jeden ze dvou mikrofonů a... A teď se to stalo! Jeho malý černý plastový držák se odporoučel k zemi. Taková maličkost a když k ní přidáte drobné rozpaky a samotnou vás tenhle malý trapas pobaví, zaručeně už teď máte publikum v hrsti. Chápe vás, drží s vámi a rozhodně vám to nezávidí, doufejme jen, že se nejedná o dopředu promyšlený tah a na každé ze zastávek se tohle představení neopakuje. :)

Půjde to i bez klavíru, bez sága i bez trumpety?

Po první procítěné písni a slovech díků za aplaus už jen poprosila obecenstvo, aby jí na pódium posvítilo (třeba i mobilními telefony) a tu chytrou věcičku, bez níž se málokterý zpěvák obejde, teď už snadno našla. Druhý mikrofon byl nutný, ten pravý měla nastavený jen na ten svůj úžasný hlas bez jakýchkoliv příkras, zatímco tomu levému zvukař přičaroval dlouhou ozvěnu a tak jsme se mohli tak snadno přenést alespoň na pár minut do jakéhosi chrámu... Budou však struny, beaty a lidský hlas pro tento koncert plně dostačující? Obejdeme se bez klavíru i dechové sekce? Veškeré obavy byly zažehnány už v následující Draw The Stars. Basák John měl při drnkání na ty čtyři tlusté struny tak dlouhou chvíli, až si ji krátil hrou na malý xylofon v umělohmotném oranžovém pouzdře, co tak pěkně cinkal a ani ta dáma, na níž se teď upírala veškerá pozornost, nenechala parťáky ve štychu. Také ona měla ve svém království položený maličký strunný nástroj a čas od času pro efekt jako po harfě přejela shora dolů a bylo to teď takové... Hřejivější!

Ta dáma teď byla pánem!

Bude snad jako před časem Imogen Heap v Divadle Archa s každou další písní překvapovat i svým muzikantským nadáním a vytahovat další a další hračky? To zatím tušil málokdo. Ta první velká vlna nadšení se od stále překvapivě statického publika do výše zvedla v okamžiku, kdy se v jejím repertoáru objevila Lost Where I Belong, kterou u nás musí ocenit i početná fanouškovská obec kapely Morcheeba, a stačilo k tomu jen ono úvodní kytarové zapředení. Dokonalá interpretace, teď byla medová i naléhavá, jako když by jen nezpívala, ale zároveň se vžívala do své předepsané divadelní role... Musí se nechat, že všichni tři muzikanti moc dobře věděli, kdo je tady pánem (pardon, dámou) a své exhibice si nechali k rodinnému krbu. Oni ji měli jen zlehounka doplňovat a ne s ní svádět souboj o divákovy oči a u toho naštěstí po celou dobu koncertu zůstalo. Každý ten beat byl tak příjemně načechraný, každé to přejetí po strunách tak něžné a dokonalý zvuk tyhle jejich záměry naprosto věrně přenášel mezi nás. Jenom tak se mohly všechny ty chloupky neplánovaně vztyčit při každém jejím balancování hned v několika oktávách.

Andreya Triana? Krásný technik v šatech od babičky...

Nechyběla samozřejmě ani tak snivá a pohodová A Town Called Obsolete, ani na Bonobo Andreya nezapomněla a když zrovna nezpívala, ve velmi dobrém rozpoložení se nám svěřila například i o tom, jak moc si váží své babičky a to nejen proto, že ty krásné šaty, co má teď na sobě, patří právě jí... :) Vzhledem k tomu, že jsme se museli obejít bez projekce, svá překvapení, ty své hudební dárky, rozbalovala postupně. Přestože už dneska samplování vlastního předzpívaného hlasu s následným smyčkováním používá kdekdo, i tentokrát tento technický vynález ani trošku nenudil, ona ho velmi zručně ovládala a v jednu chvíli se s ním dokonce vydala i na krátkou procházku po pódiu. Jenom tak se u publika nezapsala jako podivný břichomluvec, jenom tak nám dokázala zpívat dvojhlasně a bez zadýchání. Jak je na tom s bázlivostí, snadno odhalila, když se náhle odvážila z toho vysokého pódia skočit přímo mezi lidi, které se předtím snažila marně rozezpívat a pověstnou třešničku na dortu si samozřejmě schovala až pro přídavek, kterého jsme se dočkali dokonce dvakrát! Ovšem jen někteří... Část návštěvníků totiž ta rozsvícená světla deset minut před desátou brala jako startovní výstřel pro úprk do šatny a ti se skvělého finále bohužel nedočkali... V něm se ona už zcela obešla bez asistence svých tří živých pomocníků, elektronická hračka však byla stále v provozu a tak ji patřičně využila pro acappella verzi slavné Sweet Dreams od Eurythmics.

Andreya Triana + Juanita Juarez

Proč je každý ten sladký sen tak krátký?!

Že to bude právě ona, ve chvíli jejího pobrumlávání nikdo netušil - žádný varovný signál totiž dopředu nevyslala... To si však jen opět dopředu vyráběla rytmickou linku, jíž se vzápětí držela jako klíště a naskládala na ni všechna ta známá slova Annie Lennox, ovšem v mnohem procítěnější podobě a s různými příkrasami a kudrlinkami. Parádní úprava a když jsme u těch sladkostí – sladká tečka na závěr, za níž už následoval jen mohutný aplaus všech, kteří jí teď a tady hromadně propadli. Rozhýbala je, roztleskala je, rozeřvala je.... Konečně! A zatímco se sál pomalu vyprazdňoval a na pódiu už probíhaly uklízecí manévry, o patro výše naše spokojená hrdinka usedla na červenou pohovku s Juanitou Juarezem, aby pohovořila (nejen) o své přítomnosti na Red Bull Music Academy v roce 2006 v Melbourne. Možná přihodila k dobru i tu tolik čtivou pohádku o tom, kterak se z chudé prodavačky zmrzliny a servírky v sushi baru stala jedna respektovaná zpěvačka, jež tenkrát dostala od sudiček do vínku krásný hlas...

foto: cray cray@techno.cz