Report ze křtu Luno od Myclicka

Hlas musí být v pořádku!

Podmanivý. Čarokrásný. Éterický. Sladký. Něžný. Vábivý. Tolik přívlastků by se dalo na adresu vokálu, když právě opouští hlasivky Emy Brabcové napsat a s každou další písničkou vás zaručeně napadnou nové... Zaplať pánbůh! Jen více hlasových chameleónů v té naší malé obci zpěváků a zpěvaček, jen více těch, kteří nemají zapotřebí spojovat se s bulvárem. Ten její hlas měl na mě magické účinky už od samého začátku, jen mu tehdy body na koncertech Roe-deer zbytečně ubírala příliš tvrdá angličtina. Zas a znovu člověk poznal, kdo mu stojí tváří v tvář, zas a znovu věděl, že tohle rozhodně nebude rodilý mluvčí a zas a znovu by mu určitě odpovědí bylo, že v naší mateřštině by bohužel všechny ty texty vyzněly přinejmenším podivně. O svém daru, o hlasu, který umí léčit, Ema moc dobře věděla a tak, aby se z té tvrdé angliny stala anglina měkčí, znamenalo to jediné – zabrat! Velký dík tak patří neznámému “logopedovi“, který tak obratně zařídil, aby jí všechna ta slůvka do pusy tak přirozeně pasovala a abyste jí ten přednes uvěřili se vším všudy.

Ema Brabcová

Dvě a půl hodiny na tři uskupení...

U Khoiby už bylo vše naprosto dokonale vybroušeno k oboustranné spokojenosti a velká škoda, že se před časem za touhle nadějnou formací vrata uzavřela. :( Život jde naštěstí dál a zpráva o tom, že Ema s mikrofonem v ruce zahálet nebude, nejednoho fanouška potěšila! Navíc všechny ty nové skladby, které teď zásluhou Radia 1 pod hlavičkou projektu Luno rotovaly éterem, tu krutou nadvládu letošní zimy úspěšně krotily. Nemívám tohle nutkání často, ale v tomhle případě jsem se na nové skladby v mém oblíbeném rádiu znovu těšil. Ale jak vlastně takový živák Luno vypadá?! Na to si museli Pražáci bohužel počkat až do 18. ledna, na den, kdy se v Paláci Akropolis eponymní CD, které překvapivě najdete zatím jen v jedné prodejně s muzikou, mělo pokřtít... Než se tak stane, nová kapela si před tuto posvátnou událost umístila hned dva předskokany a aby se tu všechny tři subjekty stihly prostřídat, plzeňští No Good Ok svůj repertoár představili velmi brzy. Velmi brzy! Ačkoliv jsem udělal maximum pro to, abych dorazil s předstihem, ve čtvrt na devět už jsem byl jen svědkem toho, jak Plzeňácí opouští zdejší prostornou backstage a s nástroji v obalech míří z klubu ven... Příště, slibuju!

Oliver McGillick

Deprese? To nejplodnější období!

Ze dvou třetin plný sál bez využití balkónu teď přihlížel úplně někomu jinému. Uprostřed pódia byl pouze jeden muzikant a k dispozici měl jen jeden jediný nástroj – klávesy značky Yamaha. Tedy to v případě, že jste měli oči dokořán... Zavřít je, tušili byste tam někde v dálce u toho obrovského naleštěného křídla nahrbeného klavíristu – ano, až takové zázraky v tom Japonsku umí. Minimalizuje a miniaturizuje se dnes úplně vše a je vskutku neuvěřitelné, jak krásnou barvu skutečného klavíru tenhle synťák měl! Hlavní slovo na programu večera? Deprese! Naštěstí ne v samotných textech jednotlivých písní, nýbrž v promluvách mezi nimi od jejich autora. To on několikrát trpělivě vysvětloval a zároveň se omlouval, že ačkoliv ta skladba Smile tak smutně zní a depresivně působí, že vlastně taková vůbec není... O něco později se nám v textu své další písně svěřil, jaké to je, když vás opouští zdravý rozum a chvíli nato depresivní období svým způsobem i pochválil, to když zmínil známou pravdu, že je tahle doba zaručeně tou nejplodnější. Jeho jméno je Oliver McGillick, hlas měl jako zvon, a na dokonalém a už tolikrát skloňovaném zvuku tohoto klubu, kde ani ty drobné nerovnosti a odchylky prostě neschováte, zněl jeho přednes zcela přirozeně a velmi čistě.

Tak krásně zpívá a někoho to nezajímá...

Obdobné to bylo s jeho hrou na množství těch černobílých kláves – ani jeden přehmat, ani jedno zaváhání. Prostě profesionál, který fakt, že je na pódiu zcela sám a upřeně na něho civí několik stovek lidí, zatímco ti další se po stranách sálu neslušně a znuděně vybavují, hodil někam daleko za hlavu už při svém příchodu. To je odvaha – nemají to ti písničkáři vůbec lehké, o ostatní členy kapely se tihle samotáři prostě opřít nemohou. U předposlední skladby se nám Oliver skromně svěřil, že ji dodělal předevčírem, takže to tak hrozné snad nebude a protože varoval dopředu, po dalším dramatickém kusu s dokonalým přednesem se opravdu sebral, zdvořile poděkoval za přijetí, které neustále nabývalo na síle, mávl do publika, popřál, ať si Luno užijeme a zmizel v zákulisí. Už bylo na čase! Ne snad, že by to bylo špatné, ale hodinky ukazovaly pět minut před tři čtvrtě na devět. Oba palce nahoru především za parádní kousky Self-offence a Distraction - zpívat je někdo s mnohem zvučnějším jménem a ještě lépe mimo hranice naší republiky, pak z nich budou hity tak snadno vybízející ke cvaknutí zapalovači...

Modrá je dobrá. Ale černá taky...

Na zvukařském postu proběhla výměna stráží, mixážního pultu se teď dotýkal ostřílený Jakub Honzátko a ten také udával pokyny do mikrofonu jednotlivým muzikantům, kteří si mohli své od zvukovky naladěné nástroje ještě naposledy vyzkoušet... Profi přístup – čtvrt hodinky včetně různého přetahování kabelů tam a zase zpátky. Osvětlovač Ondřej, který má díky uzavřenému klubu Roxy najednou spoustu volného času, zahalil již zcela zaplněný sál do tmy tmoucí a to i pomocí zhasnutého bezpečnostního osvětlení podél sálu. Černá je barva, která bude Luno zaručeně slušet a skutečně... Sotva utichl hudební podkres, v němž se objevila i zdařilá cover verze slavné Boys Don´t Cry od The Cure, černá dle očekávání hrála v jejich ošacení prim. Takže černokněžník Šmity se svou dlouhokrkou a nabasovanou krasavicí vpravo, poloviční černokněžník Martin s tou svou vlevo a Ema v hnědých šatech nemá mísu, Ema má jen maličké klávesy uprostřed. A taky hned dva mikrofony k dobru! Kdo čekal jen další dávku melancholie, s níž ho už dvakrát obdařila Khoiba, kdo čekal sotva znatelný dotek závoje utkaného ze snů, ten teď na to dílo zůstal zírat s pusou dokořán.

Šmity

Dvakrát řež, jednou měř?

Pravda, Jakub mohl na mixážním pultu z té řezavosti maličko ubrat, ale byl by pak účinek obou kytar stejný? Těžko! Ohlušující rámus spolu se Šmityho efektním efektováním a vy místo toho, abyste zbaběle vzali do zaječích a práskli za sebou těmi těžkými dveřmi, přistihli jste se, jak uznale pokyvujete hlavou do rytmu a spásu hledáte přímo tam uprostřed. Kdepak, dneska ne... Jako by nám snad chtěla říci: “Jó milánkové, tak dlouho jsem vás hladila, ale já umím být také ostrá, jako ta břitva.“ Jen další do výšek vytočená cirkulárka, ovšem v tomhle případě jste na parádním zvuku, jenž vás tak vytrvale tloukl do nohou, byli schopni dešifrovat i slova, která dávala smysl... To byla facka, panečku – člověk si jde po dlouhém těžkém dnu odpočinout a místo toho je za své peníze týrán. Ke všemu hudbou. A úplně nejhorší na tom všem je, když se přistihnete, že se vám to vlastně tak strašně líbí. Co je tohle za úchylku?! Naštěstí nic netrvá věčně a i to pohlazení po vlasech se dostavilo, ať už to bylo s naléhavou Close To Violence či třeba s téměř pohádkovou Lobann. Tyhle balady měly k repertoáru Khoiby už zatraceně blízko.

Tak kdopak tu ještě hraje ten dream pop?!

Moment, ale dají se vůbec tyhle emocemi prošpikované kusy označovat baladami, a nebo je vážně na místě ta škatulka “dream pop“, kterou (si) kapela užívá?! V ten samý okamžik mě napadlo, jak originálním uskupením vlastně Luno je a jak skvěle se musí jeho členům usínat, když ví, že u nás o konkurenci v tomhle žánru nezavadí. Zatím. A po úterním koncertu se jim muselo usínat ještě lépe – nehrají žádný mainstream a přesto ten velký sál vyjma balkónu dokázali naplnit. Kolik tu asi bylo fanoušků Roe-deer? A kolik Khoiby? Ostatně na Khoibu Ema nezapomněla a přestože sama uznala, že Filip Míšek mezi námi nejspíše nebude, slova díků za ním z pódia vyslala a ta zněla hodně upřímně... Velká škoda ukončení jednoho nadějného projektu. :( Přestože byl úterní koncert, do něhož se občas překvapivě zapojil i ladič jejich kytar, dopředu avizován zároveň jako křest, vše se kupodivu odehrálo bez kmotra i bez přípitku. Jak na to, pokud byste měli jednou stejný nápad?

Bez kmotra, bez šampusu a přece to jde...

To si jednoduše objednáte stovky takových těch malilinkatých lesklých papírků, které se tak dobře uklízí, zařídíte, aby vám osvětlovač pódium zahalil do mlhy a až se začne dým rozplývat, ostré světlo na to shora se sypající nadělení namíříte. Žádné polévání cédéčka, tohle úplně stačí, pak už vám jen kytarista Martin tři nosiče podá a vy je po sálu rozhodíte do natažených rukou... A je po křtu, prosím pěkně, a obešlo se to i bez všech těch stále se opakujících mediálních tváří. Kdo si při pohledu na pódium lámal po celou dobu koncertu hlavu, proč je na kopáku bicích nápis “Birdie“, zatímco na obou combech kratší “Num“, ten šel na tuto hudební událost zcela nepřipraven. Birdie Num Num je jednou z těch několika mála věcí, kterou na albu najdete a tak tu také logicky zaznít musela... Přeci jen měli na svou produkci hodinu a po debutové desce nemáte příliš skladeb navíc, že? Možná i proto také jejich materiál rozkvetl do úplně nových aranží a o poznání delších stopáží, v nichž všichni hráči opravdu excelovali a nechali se svou hudbou zcela pohltit.

Honza Janečka

Tak na kolik desek se můžeme těšit tentokrát?

Pod ostrou palbou Honzových škopků tam vzadu to ostatně ani jinak nešlo – i ten největší kliďas by teď řádil spolu s nimi a také Ema tu předvedla už téměř divadelní číslo, když se za dlouhého řevu po stojanu mikrofonu sklouzla do podřepu. Emo, jak má být, příště prosím ke každé vstupence žiletku zdarma! Jen jednou se nám je podařilo vytleskat, přestože měli ještě pět minut k dobru - emocím holt neporučíte, ty se totiž špatně korigují. I tak byl tenhle živák skvostný a teď už jen doufám, že se, tradičně po té desce druhé, cesty jednotlivých členů opět nerozejdou. Milá Emo, to by teprv bylo to pravé emo...

foto: gonza gonza@techno.cz