Report z RBMA Clubnight od Myclicka

15 minut pěšky, nebo už nikdy pěšky?

Tušil jsem to... To největší dilema čtvrtečního dne jsem musel rozlousknout ve čtvrt na devět na zastávce tramvaje ČSAD Smíchov. Znovu prokličkovat mezi řítícími se rychlíky z Plzně a na Plzeň Vávro, na Plzeň, jako před opět povedeným festivalem Sperm, když každý ten kontakt s kluzkou podložkou může znamenat historicky poslední cestu po svých, a nebo popojet až k Lihovaru?! Ne vždycky je risk zisk, takže to druhé i za cenu čtvrthodinky v mrazivém počasí, skoro potmě a díky množství ledu a sněhu má chůze připomínala spíše pověstný Moonwalk Michaela Jacksona. Teď by ten líh pro zahřátí bodnul! Nikde ani živáčka, všichni se už dávno v rámci Infosession vzdělávají a nebo si už užívají prvních minut následné Clubnight s tak hvězdným line-upem. Chyba lávky! Zatímco jsem byl usměvavými slečnami u vchodu upozorněn, abych byl potichu a nevyrušoval studující, pán před obrovskými vraty do hlavního sálu byl poměrně strohý: “Ještě čtyři minuty a teprve pak vás tam mohu pustit...“ Držel se instrukcí a byl opravdu přesný!

Jediný domácí DJ mezi zahraničními kolegy a jmenuje se... Brooklyn! :)

Zvláštní – ještě před chvílí měl člověk pocit, že jde jako poslední, rázem je všechno přesně naopak. Dorazí na tuhle pražskou periferii s ne zrovna umetenou cestičkou i ti ostatní?! Zatím tomu vůbec nic nenasvědčovalo. Takže tak trochu soukromá párty s opravdovou elitou? To by byla škoda. :( A zatímco barmani stále marně vyhlíželi své první zákazníky, velmi pomalu se trousili další příchozí, kteří teď bloumali tím nezvykle prázdným a tichým sálem. Rozlepené červené á čtyřky hlásaly, že má každý z vystupujících pro předvedení svého umění k dispozici hodinku a Brooklyn by měl tu velkolepou párty odstartovat. Proč zrovna on v tom množství zahraničních hostů, kteří mu teď budou dýchat za krk? Jeho přítomnost byla na místě... Byl to právě on, kdo Českou republiku, ještě jako Juanita Juarez, reprezentoval v roce 2003 na této sympatické akademii, tenkrát v Kapském městě. Jen jedné věci ho tam nenaučili... Že pokud u publika zaboduje jako nováček se svým debutem, že by také s dalším albem neměl tak dlouho otálet. :( S přesností ani on neměl sebemenší problém a tak byl díky němu úderem jedenadvacáté hodiny sál zalit příjemným teplým zvukem, který těm potkávajícím se rozhodně nerval slova od úst, přesné byly také mixy jeho rozlámané skládačky.

RBMA? Jediná párty, kde se na logo pořadatele zhasíná...

Vlastně ještě jednu věc mu v tom Kapském městě měli vštípit do hlavy – aby určitě nepodceňoval self promo! Přestože nemám pocit, že by se na jeho zvukově vypiplaný a na překvapení bohatý materiál usadilo pár zrníček prachu, Lukáš i tentokrát upřednostnil skladby stylově spřízněných autorů včetně Rockwella, snílka i experimentátora v jednom. A přitom by sem třeba taková With All My Heart naprosto přirozeně pasovala. Zvukař nenápadně úroveň hlasitosti zvyšoval, přesto tu sobecky nevytvářel nic, z čeho by nás mohla již brzy začít bolet hlava či nám do vínku věnovat alespoň pískání v uších – zkrátka a dobře, když obejmout, tak pořádně, ale přitom bez bolístek z rozchodu... Po vizuální stránce se však jednalo o bídu a utrpení! :( Chápu, že zrovna tenhle styl je přesným protikladem velkých trance halovek, na nichž každý ochotně pózuje v záři reflektorů a laserů do objektivů pobíhajících fotografů, ale tohle bylo tmě, jako v tom ranci, až příliš podobné. Představivost jsem měl stále roztočenou na ty nejvyšší obrátky, ale co těmi utajenými projekcemi chtěl básník VJ říci, to jsem během celého večera nerozluštil. Škoda, zrovna vizuály u Red Bullu nikdy nepodceňovali... I když by se Rakušan Dorian Concept snažil sebevíc, drum´n´bassový track by ve své skrovné diskografii nenašel. Jak jinak tedy navázat, než s krátkou dramatickou pauzou? Naštěstí - to hudba lidi spojuje!

Wonky?! Tak na půl hoďky...

Ano, tak přesně po tom jeho wonky se mi celý rok a půl, kdy jsem se s ním seznámil na výtečném slovenském Wilsonicu, tolik stýskalo. Možná právě proto, že tuhle rozpustilou a ukníkanou muziku, do které by tak dobře pasovalo i zmáčknutí mončičáka, nepotkáte ani v jednom z pražských doupat... A blonďák opět čaroval, velmi rychle se kýval do stran a mačkal přitom veškerý hardware, který se ještě zmáčknout dal. Co na tom, že ho občas rytmus zaskočil a sáhl o milimetr vedle? Také vás tolik nebaví ty až odpudivě přesné DJ sety, kdy je za mixážním pultem nagelovaný DJ jen na ozdobu? Ano, tohle bylo konečně “live“! Bohužel, stejně jako na zmíněném Wilsonicu, jsem se však už po půl hodině začal ošívat. Jasně, wonky je super a velmi svěží i s tím infantilním pískáním, ale možná opravdu jen na tu půlhodinku, víc ne. Vždyť to znělo pořád stejně, jako když by měl své album When Planets Explode hotové za týden, maximálně deset dnů a s jen žalostně omezenými možnostmi jeho domácího studia... Skoro to vypadalo, jako by ten nahoře vyslyšel mé volání po změně - najednou šlus a sál s už poměrně zaplněným parketem se náhle ponořil do hrobového ticha. Tak vida, už ani ten mixážní pult nebyl schopen jeho divokou muziku dále vstřebávat! :)

dBridge + Dorian Concept

Au-To-No-Mic. Už samo to slůvko tak hezky zní...

Rakouský host před publikem, které okamžitě začalo hartusit, jen pokrčil rameny, na obličeji se mu rozlil široký odzbrojující úsměv a jen trpělivě vyčkával na odbornou pomoc. Ta přišla záhy od zdejšího technika, který vyměnil velmi rychle kus za kus! Do konce jeho plánovaného vystoupení zbývalo už jen pouhých pět minut a tak zcela bez remcání uvolnil místo staršímu a zkušenějšímu. Jasně, řeč je o dBridgovi, který sem rozhodně nepřišel hrát bridge, a za ním se teď před jedenáctou natáhli ze všech koutů stále se plnícího sálu jeho věrní. A bodrý strýček ve flanelové košili, od kterého byste si i ten bonbónek vzali, jim začal vyprávět svou pohádku o jednom autonomickém království... Krása! Kdo přišel na bývalého bouřliváka z Bad Company, musel být pěkně otrávený, ovšem komu už ušima proteklo pár jeho Autonomic podcastů, ten byl teď v sedmém nebi, abychom zůstali u těch pohádek. Tempo tak akorát na ladné přešlápnutí z nožky na nožku, aranže přímo srdečné, každý ten potenciometr při kroucení vahou celého těla tak láskyplně následoval a zvuk? To byl ručně vybroušený křišťál, milé děti! Náhle se mu v ruce objevil mikrofon. Nejprve slušně pozdravil, pak nás upozornil, že nejen tuhle pohodu v jeho setu uslyšíme, ale dojde i na nějaký ten drum´n´bass a pak...

"Darrene zpíváš hezky, ale vezmi příště Riyu!"

Věřte nebo ne, začal do té krásné muziky tak procítěně a poněkud ostýchavě zpívat. Takový řimbaba a tak vysoký a něžný hlásek on má! To bylo radosti panečku, to bylo podpory za statečnost a tahle jiskra, která mezi námi přeskočila, byla velmi žhavá. Tolik jsem si přál, aby se po jeho boku objevila také sličná Riya, s tou ho však do letadla nepustili - příruční zavazadlo má pevně dané rozměry a při vší úctě k ní, nejen jeden z nich přesáhla. :) Tak alespoň ze záznamu ten zdařilý love song Seems Like a překvapivě ne v originálním provedení, ale v jemně nalomeném remixu, od něhož už se podle slibu, který nám dal, odvíjel i závěr jeho setu. Tou poslední tečkou se pak zcela nečekaně stali Autechre... Určitě každý se srdcem na tom správném místě si v jeho spanilé jízdě musel přijít na své. Zatímco Darren překvapil zpěvem, mánička Matt Black svým vkusem a hlavně výběrem. Tohle, že je polovička Coldcut, kteří před čtyřmi roky tak zazářili v Roxy? Fakt?! Ale kdo vlastně říkal, že pokud děláte převážně trip hop a experimentujete, musíte pak nutně jako DJ hrát trip hop? To experimentální byl jeho set až až... Ale navíc utkaný z toho nového zvuku, který v poslední době hýbe zejména Británií. Takže jemně naklepeme plátek future garage, na to špetku bassline koření, pak vše zahustit poctivým dubstepovým wobblem a... Co je tohle?

Pracháč Roska, Roska!

Vždyť to zní jako ona “pralesová“ Timber, která je tenkrát tolik proslavila. Jasně, ale aby mu sem pasovala na míru, bylo třeba sáhnout po aktuálním remixu, který připravil jeden ze členů Bugz In The Attic a nedávný host právě MeetFactory – Seiji. Sotva se ta motorová pila rozezněla éterem, strhlo se na parketu hotové pozdvižení. Tuhle znali, na tuhle tak rádi zavzpomínali a on se na svém pracovišti, posilněn aplausem, zmítal teď do rytmu ještě víc... Na jeho nástupce Rosku jsem se těšil opravdu moc! Další člověk, další hrdina, který tak troufale boří hranice mezi styly a snaží se oba znepřátelené tábory těch, co milují roviny a těch, co dávají přednost lomítkům, svou originální tvorbou stmelit k sobě... Přesto byl úbytek tanečníků patrný, na druhou stranu si ne zrovna každý může v pátek ráno pospat, že? Před publikum předstoupil v tričku s nápisem “Money“, my se však výši jeho honoráře už zřejmě nedozvíme... A nebo chtěl právě teď před Vánoci jen upozornit na nesmyslné hromadění věcí, bez kterých se život váš i vašich blízkých zcela určitě obejde? Každopádně vtipný i drzý vzkaz zároveň, přesto by si za odvedenou “práci“ pořádný prachy zasloužil. Tohle nebyla živá bytost, tohle byla míchačka! Někdo tomuhle stylu říká future garage, jiný UK funky, opět to bylo svěží, opět velmi hravé, opět něco nového, na co si zdejší publikum teprve zvyká. Zvykne si?!

Není hala jako hala. A to je moc dobře...

Kéž by - zdejší vody jsou opravdu zatuchlé, kluby se nenápadně mění v diskotéky a stádo ovcí, které slepě věří promotérům jejich další a další lži, je stále větší. Sláva všem, kteří se nebojí vozit ty, jež tu ještě nebyli a často riskují svou kůži na trhu s dobrým pocitem z osvěty všech fandů nových směrů. A mezi ně rozhodně ty sympatické maličké modrostříbrné plechovky do ruky musíme počítat. Tak tedy na zdraví a díky! “Roska! Roska!“ ozýval se teď za mnou ten elektronický podpis britského producenta ve dvě hodiny ráno, když jsem na vystřídání Jeffem Milliganem už nepočkal. Zvláštní, jak vám po příjemném zážitku přijde stejná cesta tak nějak kratší...

foto: mamba mamba@techno.cz

videa: Dan Kafka dan@techno.cz