Report z párty Believe se Spirit Catcher od Myclicka

Hoďte se do gala, jde se do kostela!

Rozhodně skvělý podnikatelský záměr, to se musí nechat! Proč by měli Pražané znovu a znovu za zábavou zalézat do svých notoricky známých podzemních doupat a nor, když se to dá udělat i jinak? A bývalý kostel, který byl pro bohulibé činnosti zrušen už v dobách josefínských reforem, později posloužil jako skladiště a dokonce i ke konání poněkud kontroverzní Michael Mystery Show, je jistě skvělým řešením! Víkend co víkend člověk vymetá stále ta samá místa, najednou je tu po dlouhé době něco nového, něco jiného, něco velkého... Ach, kéž by každý s takovou úctou vstupoval i do klubů úplně obyčejných - to sladké tajemství dosud nepoznaného bylo cítit na každém kroku, srdce bušilo tak nějak zvláštně a z té obrovské staré stavby se až tajil dech. Tak tohle je tedy kostel sv. Michaela archanděla, respektive kostel po něm pojmenovaný. Těší mě! Že tu panují zcela jiná pravidla, poznal člověk záhy...

S bundou, nebo na hodinu do fronty? Na hodiny do fronty!

Do maličké šatny jsem si v půl dvanácté odložil ještě bez problémů. Ti, co přišli po mně, už takové štěstí neměli a těžko říci, zda za tím byl enormně vysoký počet rozdaných vstupenek, spolu s absolutní bezmocností dvou šatnářek zvládnout odbavit takový počet příchozích, kteří se rozhodli přijít ve stejném okamžiku. Někdo si tu prý postál čtyřicet minut, jiný dokonce až hodinu?! Naprosto přesně vím, že pokud by mě od živáku Spirit Catcher dělilo jen pár kroků a zároveň nekonečná hodina čekání v šatně, vzdal bych to a raději bych jejich show propotil v zimní bundě! Povídali, že mu hráli... Tady vás v ní dovnitř nepustí a nikdo neví, proč vlastně. Možná tuší. Dalších dvacet korun za ni a dalších dvacet za svetr či mikinu jistě přijde novému klubu vhod. Teď ještě pár schodů nahoru, pak stejných pár dolů a už jsme v samém centru dění. Po levé straně dlouhý bar do písmene L, před námi osvětlovač a VJ a ještě před nimi poměrně velký parket pro tanečníky. Tedy... Případné tanečníky! Zatím jich tu příliš není a ti, co zde postávají, spíše jen tak klábosí, rozhlíží se kolem a zaklání hlavu, aby dohlédli až do té špičky věže, než aby se okamžitě pustili do divokého tanečního reje. Divočina tu však nebyla žádoucí a role warm-up DJe nemohla dopadnout lépe.

Největší odstup od publika? Jednoznačně v Kostele!

Ujal se jí Vilém, který sám Spirit Catcher hrává, tudíž moc dobře věděl, co se teď na začátek sluší a patří a přitom by bylo opravdu trapné, když by tu teď jejich produkci protáčel. Na něm bylo, aby vybral spíše muziku příbuznou, která ty příchozí patřičně nažhaví a která po náročném týdnu polaská i pohladí... A takový Tony Lionni, který právě vydal u Jimpstera celé nadýchané album? To je jednoznačně správná volba a je na vás, zda si budete ještě stále jen podupávat a nebo se už zavlníte v bocích. Hned dva klacky pod nohami však Vilém právě měl. Zasloužil by si mnohem silnější zvuk a zrovna on, který dokáže být tak vřelý, přátelský a zábavný, měl ke svým tanečníkům vzdušnou čarou tááákhle daleko. DJ je tu totiž poněkud netradičně velmi vysoko. Vítejte v kostele! :) U kazatele je tenhle odstup vyžadován, jenom tak se člověk stane zase pokorným, tady se však jednalo o až nebezpečnou překážku v tom tolik důležitém propojení mezi hráčem a tanečníkem... Přesto se sem ze všech stran hrnuli další příchozí a tak byl už v půl jedné parket obstojně naplněn převážně publikem staršího data narození ve srovnání s pondělní dubstepovou diskotékou v Lucerna Music Baru. Tím třetím, a snad už posledním, Vilémovým handicapem se stal občasný výpadek reprobeden vpravo. Přesto svůj příjemný set dovedl až do finále a dle dohody předal o půlnoci žezlo oběma rezidentům nové noci Believe.

Potmě a bez barviček...

Ti působili, jakoby se snad báli, že jim až příliš konzervativní české publikum na parketu ukáže záda a odejde domů... Přitlačili tedy na pilu a to pořádně! Dvě skladby Tazz, dvě Biodan a tak pořád dokola. Tah na branku jim vyšel, přesto se nemohu ubránit dojmu, že to byl před belgickými romantiky opravdu necitlivý zásah a všechny ty suché a tupé smyčky, v nichž byla o nápady opravdu nouze, si mohli ušetřit spíše pro svůj set závěrečný... Zvuk teď poskočil o několik stupínků vzhůru a také notná dávka tmy, v níž tam v dálce Jeníčku někde probliklo světélko, hrála tanečníkům do karet. Ano, tahle rouška anonymity funguje naprosto spolehlivě. Přestože se VJ kormidla tentokrát chopili ostřílení JTR za dílnu Phase a Quark za astraL d:VISION a přestože měli k dispozici obrovská plátna, tentokrát jsem se nemohl ubránit zklamání... Nevýrazná projekce! A to, co se týče barev, ale i použitých motivů - příjemným překvápkem byla snad jen mozaiková okna na stěnách, která se z původní bílé čas od času “překlopila“ do duhových odstínů. Nástroje mělo belgické duo od zvukovky zřejmě stále na stejném místě a těsně před jednou hodinou byl u nich patrný pohyb. Už se to blíží!

Jinak v Chicagu, jinak v Praze!

Ještě čtvrt hodinky nás napínali a ladili poslední detaily a zatímco Tazzova poslední skladba mířila do finále, oni zabrali své pozice. Jean Vanesse měl teď před sebou stovky knoflíků šestnáctikanálového mixu, do něhož vedly jeho další podpůrné efektory, po jeho pravici teď stál jeho parťák Thomas Sohet u maličkého, téměř až dětského piánka. Navázali ukázkově. Omamnou plochou a kromě toho, že zvuk byl teď nějak zastřenější, nebyl patrný žádný tvrdý přechod. Holt to dneska bude zvukově přes deku, co se dá dělat?! Hlavní je, že jsou po třech letech zase tady a s novým vlastním materiálem k tomu. Pár dnů před akcí se přitom organizátoři uchýlili k poněkud riskantnímu kroku. Prostřednictvím internetu ke své tiskové zprávě přidali červnový set této dvojky ze Smart Baru v Chicagu a jistě to znáte s tím překvapením, které už vám nějaký dobrák prozradil... Bude znít nachlup stejně a oni jen opakovat vtip? Naštěstí ne! Bylo poznat, že se přizpůsobují danému místu i dané atmosféře a tak byl jejich pražský set ze stejného materiálu poskládán úplně jinak a ještě o pár minut natažen!

“Chceme vidět Talk Box! Chceme vidět Talk Box!“

Thomas velmi brzy od svého mini piána přešel o kousek vpravo k mnohem větší klaviatuře a jeho stojánek teď připomínal opravdovou kazatelnu. Jen tu místo poličky pro knihu s modlitbami trůnila ta stříbrná krasavice plná bílých a černých klapek a on ty krátké úhozy střídal s dlouhým zabořením obou rukou. Hotové přetížení, kterému k patřičnému efektu pomohl i rozblikaný stroboskop přímo pod ním spolu s chuchvalcem mlhy. Bohužel to však byla také jediná zajímavá světelná ozdoba tohoto vystoupení, jinak byli oba pánové po většinu času až nepochopitelně ponořeni do tmy, obdobně jako kdysi na párty Elektra Richard Bartz, o němž mnozí ani nevěděli, že se na tom pódiu také vyskytuje. :) Velká škoda, konkrétně Thomas si nad sebe reflektor opravdu zasloužil. Čas od času si totiž do pusy zastrčil gumovou hadici propojenou se zázračnou krabičkou, jež je mezi muzikanty označována jako “Talk Box“ a svůj hlas synteticky zkresloval. Zrovna teď si ti vzdálenější mohli klidně šuškat o playbacku. :( Tenhle živák nakonec nebyl pouze o materiálu z ještě horké druhé desky Partners In Crime.

Poděkovali i zatleskali... Oni, nám!

Samozřejmě nemohly chybět hodně nakopnuté a efekty došperkované pecky typu Sedona a No Way Out, u kterých si publikum dokonce několikrát pochvalně zavýsklo, ale objevily se tu například i obě strany loňského EP s Ilijou Rudmanem - Secret Stranger / Can´t Let Go  s jeho hlasem ze záznamu, intergalaktická verze starší Dirty Circuit či výtečná parodie Voodoo Knight s klávesovým riffem z Jacksonova Thrilleru, tentokrát ovšem včetně onoho strašidelného hlasu ze záhrobí.(!) Aby snad tanečníky ti dva neutahali, sáhli také po parádních uvolněných mezihrách typu Human Factor ve speciálním editu a aby je naopak zase až příliš nevytrhli z kontextu při šlapání zelí, brzy jim ten bicí diktát vrátili zpět, aniž by snad nadále dělali hrubky... Až na ten zvuk velmi vzrušující jízda, tolik inteligentní, tolik logická, tolik nadčasová a přitom tolik těžící z minulosti. Recept na ni byste našli jen za zlatým klíčem uzamčenými dveřmi jednoho bruselského studia! To finále mohli všichni posluchači “Chicaga“ odhadnout. I tentokrát to tak bylo... Nejdříve zpomalení do ticha a pak už jen Thomas přes vokodér jako ten nejchytřejší robot slušně poděkoval. Jen slůvko Chicago vyměnil za Prague, jak se také sluší a patří. :) Bylo půl třetí. Potleskem jsme poděkovali my jim, potleskem poděkovali oni nám i oběma rezidentům za pozvání... Tak se to povedlo!

“Jo, to tenkrát...“

Přesto mi to nedá a ze všech tří návštěv belgických šikulů musím vypíchnout tu první v červnu roku 2007, kdy je tady skoro nikdo neznal. Tenkrát hrál Jean DJ set a to přes dvě hodiny, zatímco Thomas měl svůj stůl pokrytý nejrůznějšími hračkami, ani tehdy mu nechyběl "Talk Box", navíc měl s sebou i elektronické perkuse a pod vedením těchto dvou velice hravých inženýrů se tu vytvořil až neskutečně barevný příběh. Pokud to teď v pátek bylo full live, jak potom vypadá semi-live?! Ale to už je jedno – důležité je, že tu opět byli, hráli pro téměř plný kostel a pevně věřím, že na ně nebudeme další tři roky čekat. A jak to bylo dál? Biodan a Tazz vypadali spokojeně, i nadále pokračovali v našláplé produkci, kde nechyběla ani Always Loved A Film od Underworld v remixu Michaela Woodse, která v originálu zní, jako by téhle legendě při nahrávání dýchal Deadmau5 za krk a už to vypadalo, že se do zasněžených ulic nikomu nechce... Když jsem Kostel ve čtyři ráno opouštěl, abych se přesunul za Scottem Fergusonem na Bukanýr, dalším velkým jménem nabitého pražského víkendu, z původního počtu tu vydržely ještě tak dvě třetiny osazenstva ve velmi dobrém rozpoložení... Takže příště na Silicone Soul? Snad bude lepší zvuk, světla, projekce a klidně vás pustí i v té bundě, když na to přijde. A nebo bych se měl pro jistotu naučit toho Otčenáše?!        

foto: cray cray@techno.cz