Report z Wake The Fuck Up Boombox od Myclicka

Bez koule i bez nástrojů, jenom tak...

Po koncertech Trickyho a oslavě 15. narozek s The Brand New Heavies ve stejný čas na stejném místě a přesto to tentokrát bylo jiné... V půl deváté se tu nevinula pomalu postupující fronta, ale v tom nepříjemném průvanu se k sobě jen tiskly hloučky postávajících, aby se tu alespoň trošku zahřály. Dovnitř kromě Tuca, Affra, barmanů, osvětlovače, zvukaře, šatnářů a členů ochranky nemohl nikdo. “Ještě se nepouští!“ Vpustili nás až deset minut nato a počet zájemců o tenhle večer jen napovídal, že to bude slušný propadák. :( I když... Rozlepené á čtyřky sdělovaly černě na bílém poměrně zřetelně, o co tady půjde. V půl deváté Tuco, o hodinu později Ghonzales, pak ANS, Mistr sám až od půl dvanácté, závěr obstará Matoa. Stejný model, jako když tu před časem v obrovské kouli vyhrával Shadow a kdo si nezjistil informace v kuloárech, ten tu teď holt musí předčasně konzumovat, konzumovat a konzumovat... Po důmyslné kouli pana Stína už ani ta památka a celé to obrovské kulaté pódium, na němž se předvedlo už tolik muzikantů zvučných jmen, bylo teď tak nezvykle prázdné. Pohyb jsme mohli zaregistrovat až za ním, tam, kde to obvykle rozjíždí nějaký bubeník či klávesák. Parádní DJ pult a přitom stačí tak málo!

Rusko z Londýna, který žije v Los Angeles...

Uděláte ho vysoký a přední stěnu oblečete do polystyrénových desek. “Rusko“ teď hlásal stejně polystyrénový nápis vyřezaný z nějakého plotteru. Ne, tady nebudeme teď v listopadu oslavovat VŘSR, tady se čeká, až dorazí ten londýnský chlapík z Los Angeles! Modrá je dobrá, ale bílá jakbysmet. Můžete na ni klidně promítat projekci i rotující logo značky Freshlabels, která se na tomto večírku nemalou měrou podílela, o čemž díky všem těm vizuálům po klubu, rozhozeným letáčkům i papírovým páskám s 10% slevou na ruku každého příchozího, dávala taktéž nemalou měrou vědět. Důvěru k zahřátí prostoru i tentokrát získal jíž ostřílený Tuco, který vám zahraje, na co si jen vzpomenete... Teď byla jeho produkce sympaticky nalomená, míchal ji prostřednictvím notebooku na po hip-hopersku otočených gramofonech na výšku a vzduchem v prázdném prostoru vířily velmi ostré i velmi bublavé zvuky, které tu a tam doplnil nějaký ten kraťoučký vokální sampl pro ještě intenzivnější nakopnutí k tanci. Občas se z nového sound systému L´Acoustic, který si klub nadělil k narozeninám, ozvala věrná střelba, pamětníkům zas dovolil zavzpomínat na starou klasiku Apache, ovšem jen na chvilku.

Ghonzales

Basy a polystyrén? To nejde moc dohromady!

Míchal opět jako ďábel, zato se však (ač zcela sám) za gramofony královsky bavil. Tolik rozpustilá, tak skvěle rozevlátá, svižná i energická ta jeho hudba byla, ale chyběla mu odezva – to nebylo fér! :( Zřejmě právě bez ní ve svém finále poněkud tápal a až doteď velmi poutavý vývoj setu najednou poněkud utrpěl na kráse. Ale hrajte, když vlastně nevíte, co přesně. :( Reggae koření dodalo ty správné grády, bylo však už půl desáté a na vysokou stage se vyhoupl o poznání vyšší Ghonzales. Není notebook jako notebook - ten jeho měl jablečnou příchuť a zřejmě i jiný software. Případný kolaps při přepojování jistil rezident Roxy s CDčky v záloze, ovšem i on zvolil pro prezentaci svých oblíbených skladeb gramofony. Povedlo se a přes působivou plochu s lehce dramatickou vsuvkou skvěle navázal. Přestože té jeho dubstepové selekci tolik chyběl typický subbas klubu Cross, zvuk byl příjemně čitelný a basové linky tak burácivé, že se doteď k sobě semknuté polystyrénové desky díky všem těm otřesům opět rozestoupily. :) VJ na ně teď promítal bůhvíproč nějakou celní tématiku, ovšem masáž srdce na ležící figuríně i se všemi těmi příslušnými tlaky dlaní byla velmi působivá a do jeho rytmu naprosto přesně pasovala. Nejen drum´n´bass zcela bez skrupulí přebírá vyloženě mainstreamové kousky ála Deadmau5 & Kaskade – I Remember, to dubstep neváhá díky různým remixům sáhnout ani po lecjaké R´n´B divě.

ANS vs. GO-GO.

Teď na případu Sidneyho Samsona a jeho Riverside, s níž si kromě jiných pohrál i Breakage, Ghonzales dokázal, že i kdejaký profláklý (někdy vyloženě až debilní) kousek se dá vtipně zužitkovat. Zvláště, když je okořeněn i šťavnatými výkřiky typu: “Riverside, Mother Fu*ker!“ :) Uteklo to jako voda, tak ještě CD, aby mohl ANS také plynule navázat a balení fidlátek mohlo začít... Zatímco se od možná až příliš seriózního Ghonzalese za gramofony různých opiček a gestikulací na už dávno se natřásající se publikum zřejmě nikdy nedočkáme, liberecký všeuměl měl skvěle zvládnutou i “body language“. Honza si ten historicky první oslavný výkřik tohoto večera užil “už“ ve 22:20 a tak měl Ondra na čem stavět. Pár bublavých zvuků, pár zahuštění a následných gradací a měl je v hrsti. Teď už jen zvedl své dlouhé paže a spolupráce na nejvyšší úrovni byla právě navázána. Jenže... Na ono obrovské a tak zoufale prázdné pódium se právě vyhouply dvě postavy. Zřejmě ti největší exhibicionisti v sále si chtěli zkusit, jaký pocit zažívají tyhlety... GO-GO tanečnice! Uběhlo třicet vteřin a tomu rozpálenému davu to rychle docvaklo: “Když můžou oni, můžeme i my!“

“Jó polystyrén, ten jde na dračku...“

Tricky jich měl před 14 dny kolem sebe třicet, teď jich tu bylo tak padesát. Padesát rozdováděných dětiček hlasitě dupalo do dřevěné podlahy a chudák ANS! S CD playery by to zvládl, ale jehly už k deskám více přilnout nedokázaly a začaly poskakovat také. Do toho publikum kompletně očesalo ten zdařilý nápis! Někdo teď držel ve vzduchu písmeno “R“, další “U“, dvě obdélníkové desky se proletěly nad těmi dole jako obří vlaštovky – ano, i v Praze máme vlastní Apokalypsu, jen v trošku komornějším vydání a ve všední den... Marně teď ten, který tohle peklo zásluhou své tolik barevné a rozdováděné muziky vytvořil, naznačoval, ať se posunou dál, marně na ně gestikuloval. Ti dole to brali jen jako součást jeho divadelního vystoupení a dál si tu moc být nahoře, tedy nade všemi, užívali. Naštěstí byli organizátoři po ruce a ten pověstný tipec tak museli zatnout dva členové ochranky. Teprve pak je chtě nechtě rozdováděné osazenstvo pódia poslechlo a Ondra svůj set mohl konečně dohrát. Aby ti dole pochopili, musel totiž na minutu dvě muziku zcela vypnout. Tomuhle se říká – to pravé nadšení z hudby. Kde jinde kromě divokých koncertů máte šanci tohle zažít?! Bohužel nás však tahle parta zároveň připravila o vizuální zážitek. :(

ANS

Pro koho je ten majk?!

VJ totiž najednou neměl kam promítat. Tedy až na zbytek – pouhou třetinu z původní šířky “polystyrénového plátna“. Přizpůsobil se a obrázek si zmenšil... Dalo se poměrně předpokládat, co s takhle rozžhaveným a kromě VIP balkónu i zcela zaplněným klubem udělá pouhá přítomnost hlavního hrdiny. Sotva se ten zarostlý mladík, look jak Justin Timberlake, vyhoupl na pódium - zařvali, jako když je na ty nože bere. A to si teprve připravoval nádobíčko, prosím pěkně - co bude pak?! “Rusko! Rusko!“ začali skandovat ti, kteří na něho teď celé ty tři hodiny museli čekat a cítili, že sladká odměna už je konečně nadosah... Pro koho však technik připojil mikrofon? Bude tu s ním snad MC a nebo nás Mistr přivítá osobně? To druhé! Pokud byl pro někoho ANSův set ke konci rozpustilý, to pravé šílenství vypuklo pár minut po půl dvanácté. “Prague, Fuckers, Ravers a Brand New“ - pět nejčastěji používaných slovíček, která tu řval z plna hrdla v efektních záklonech nad hlavami svých poskakujících věrných, jen co si zul boty a tříska netříska se v bílých ponožkách pustil do vaření pekelnického pokrmu...

Rusko

OMG! Kéž by sis to ztlumil...

Nový zvuk teď konečně prodělával opravdovou zatěžkávací zkoušku a kromě faktu, že umí hrát i pěkně nahlas, to z kvalitativního hlediska nebylo nic moc. :( Můžeme se jen domnívat, kolik červených diod se britskému ďáblovi podařilo tam nahoře rozsvítit - při nejlepší vůli tohle bohužel zvukař ovlivnit nemohl. To by ho musel plácnout přes prsty a to se hvězdám s jeho svatozáří přece nedělá. :( Scénář byl pokaždé stejný... Chvilka na synchronizaci rychlostí obou tracků v CD přehrávačích, efektní scratchování, jako by hrál z opravdických desek, teď popadl mikrofon, hluboký záklon a z plna hradla: “breeend ňů!“ A pak už jen rytmický třes hlavou, kynutí pravicí a poskoky do výšky. Měli by ty šňůry od sluchátek dělat delší, takhle byl zbytečně limitován. :) A co “brand new“ jsme vlastně slyšeli? Na přetřesu večera samozřejmě muselo být jeho album O.M.G., nahuštěné od hlavy až k patě tím zběsilým tempem, trance a rave rozjezdy, héliovými vokodéry i s tou tříštivou a explozivní Woo Boost či Kumon Kumon, která mohla být klidně vyrobena už před dvaceti lety a nechyběly ani zdařilé remixy pro jiné. I když v případě brutality napáchané na jinak tolik sladké Hide And Seek pro Imogen Heap se nemohu zbavit dojmu, že originál od téhle talentované dámy, kterou jsme v březnu přivítali v Divadle Archa, je stokrát lepší...

Rusko

O kolikpak asi přetáhl?!

Nejen díky Sub Focusově zdařilé verzi Hold On přítomné upozornil, jak úzká hranice mezi drum´n´basem a dubstepem vlastně je, ovšem “ravers“ a “fuckers“ dole, jak si je sám označil, mu už nemohli “udělat větší bordel“. Pobídky k dalším divočinám byly zcela zbytečné a navzdory tomu, že poslední metro na všech třech trasách v dosahu už dávno odjelo, parket stále ne a ne prořídnout. Mám pocit, že prořídly spíše školní lavice ten druhý den... Až do jedné tu měl rozvášněný producent řádit, ale s tímhle přijetím? Nedělám si iluze, o kolik hracího času přišel Matoa a pouze tipuju, že i Rusko musel přidávat jako nějaká kapela. Protože jinak by si tam dolů ti doběla rozpálení “ravers“ pro něj došli! Mně už ráno bohužel tu omluvenku nemá kdo napsat a tak jsem kolem jedné tenhle nečekaně rozjetý pondělní večírek musel poněkud předčasně opustit. Vždyť i ty uši už hlásily stav nouze. :( Ďábelská show, ke které nezbývá než dodat O.M.G. a možná, že i klidně LOL a ROFL. :)

foto: cray cray@techno.cz a David Karas david@techno.cz