Report z 15. narozenin LMB s The Brand New Heavies od Myclicka

"Dobrý den, tady prý někdo slaví narozeniny..."

Na Trickyho v pondělí tramvají, na The Brand New Heavies tamtéž pěšmo. Z důvodu: “Havarijní opravy tramvajové trati.“ Nevadí, snad by mohlo být o něco tepleji, ale uvnitř se jistě zahřejeme dostatečně! Chvíli to však potrvá... Ta dlouhá fronta, čítající tak padesátku stojících a švitořících, mé rázné kroky v půl deváté zastavila. Čekal jsem velký zájem a nemohl se tudíž ničemu divit. Jen blázen by odolal a to i přesto, že v Čechách tahle vyhlášená parta nevystupuje poprvé... Naštěstí se kordon posouval dovnitř poměrně rychle, ten další se logicky vinul i do šatny, ale díky šikovným dámám si ani tady člověk příliš dlouho nepostál. Na takovou hvězdu zatím nic moc návštěvnost, ale to se dozajista velmi rychle změní. Potichu nás tu sice nenechali, ale k mému překvapení vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o narozeninový večírek. Žádné balónky, žádné konfety, ba ani ta barevná pozlátka – nic takového, dneska to tedy bude bez kýče.

Maceo

Funk, to přeci není jen James Brown...

Oněch dlouhých patnáct let připomínaly na plazmách rotující fotografie těch, kteří se na prknech, co pro mnohé znamenala svět, už stihli představit. No a vzhledem k tomu, že reklama je nutná a jsme jí obklopeni stále více a více, ty střídaly plakáty upozorňující na další interprety, kteří si zde již brzy zahrají... Právo předskočit, si právě teď užíval DJ Maceo a i tentokrát tu dle očekávání plnými hrstmi rozhazoval svou funky nadílku. Přesně, opět to zafungovalo... Ty hybné basy, které vás rozhodně nenechají v klidu versus silné černé hlasy, jež vás zneklidní ještě o něco více. Příjemně, samozřejmě a přestože už tolik toho bylo v této muzice řečeno, nejednalo se v žádném případě o to nesčetněkrát oposlouchané zboží ála neskutečně profláklý James Brown, ale přímo perlový náhrdelník navlečený z jeho bohatého archivu. Kdo říkal, že je nutné ty hitovky točit stále dokola? Jde to i jinak a je zde spousta B stran, že? Znuděné barmanky již tradičně neměly drobné, zatím opravdu vůbec nic nenasvědčovalo rozdávání nových dárků. :(

Nezačnou oni nakonec v 11:11?

Krátce po půl desáté začala atmosféra houstnout! Stále se tu stála fronta na šatnu, levý balkón byl tentokrát určen pouze pro ty nejdůležitější z nejdůležitějších a tak se tu bojovalo o poslední volné centimetry místa i ostrými lokty tak výmluvně umístěnými do žeber sousedů. Vidět je zkrátka chtěl každý a slyšet jakbysmet. Zbytečné přípravy... Teprve až ve tři čtvrtě na deset se ke slovu dostal také pan majitel obchodu s vinyly Phono.cz Martin Mikuláš a ta roztočená dvanáctipalcová kola dávala jasně najevo, že tahle parta ještě nějakou dobu zůstane tam dole uskladněna. Nakonec až pět deset minut po desáté se poslední rozdováděný kotouč zastavil a sál se ponořil do tolik očekávaného ticha. Ne na dlouho! K mikrofonu teď přistoupil nový píárista tohoto patnáctiletého oslavence, aby před tím vroucím kotlem velmi profesionálně upozornil na tu událost dnešního dne s tak krásným datem 11.11. 2010 a krky natahující dav ještě o něco více rozdmýchal... To se ví, že jsme si je ihned tam zespodu přivolali bouřlivými ovacemi. Tak tohle jsou tedy oni!

"Tak už pojďte paní Dejvnportová, máte tu mikrofon!"

A navlečeni snad i do svých původních kostýmů, v nichž koncem těch 80. let začínali. Hotové muzejní exponáty a chlouba všech second handů či prodejen se sortimentem pro maškarní bály... Krátké přivítání, bleskurychle si rozebrali své od zvukovky dané pozice. Oba kytaristé hrábli do strun, klávesák polaskal černé i bílé společnice před sebou, pánové s trumpetou a ságem se vzadu synchronně otočili kolem své osy, drobná dáma pozvedla tamburínu a tempo na čtyři udal bicák tam vzadu na stupínku. Mr Tanaka se stala tou první a už teď bylo zřejmé, že máme co do činění se skutečnými a dobře sehranými profesionály! Se zavřenýma očima - loňský koncert Incognito... Nechybí nám tu však někdo?! Kdepak máme N´Deu Davenport, která se k téhle partě před časem za oslavných reakcí fanoušků navrátila? Kdepak máme skutečný hlas The Brand New Heavies? Osiřelý mikrofon zcela vpředu nasvědčoval, že dnes to bude na etapy, takže vyčkejme! Ještě tedy jednu (víceméně) instrumentálku People Get Ready a támhle je! Ne, tak tohle není N´Dea Davenport, tak moc se přeci za tu dobu nezměnila... Krutá pravda vyplavala na povrch!

Vrátila se, ale ne do Prahy...

Do středu pódia teď kolébavou chůzí Tiny Turner v předklonu s krátkými krůčky přicupitala v nádherných střevíčkách na dlouhatánských jehlách “pouze“ její zástupkyně. Na obranu pořadatelů je třeba říci, že nikdo nemluvil o konkrétním složení legendární kapely a dneska už je přeci zcela běžné, že ten, kdo tráví čas ve studiu u nahrávání, se právě z důvodu časové zaneprázdněnosti s množstvím dalších aktivit náročného kočování po světě většinou zřekne. “Inu, ukaž, co umíš – laťka je poměrně vysoko a zatím na ni ani v těch svých střevíčkách nedosáhneš!“ :) Uf, ať už to byla stejnojmenná skladba, která dala jejich uskupení název či velká a zasněná hitovka Never Stop, hbitě dokázala, že netřeba se obávat nejhoršího... Navíc s tím věčným úsměvem od ucha k uchu a pomrkáváním dlouhatánskými řasami si sympatie publika získala okamžitě a intenzita potlesku přímo úměrně rostla. Vždycky ještě přihodila roztomilé brebentění mezi písničkami o tom, co se jí právě honilo hlavou a možná právě s touhle bezprostředností nás měla pevně v hrsti. Kdo je N´Dea Davenport?! :) V okamžiku, kdy muzikanti ustoupili do pozadí, aby udělali místo pro její “řev“ hned v několika oktávách, jste si na tajemnou krásku, která svůj hlas propůjčila i nejedné skladbě z oblasti house music, už ani nevzpomněli...

Dostal dárky klub a nebo my?!

Aby však byly hlasivky funkční, občas potřebují odpočívat a pro tyto účely byla v záloze druhá žena jinak mužské sestavy. Hráčka na tamburínu? Šedá myška v pozadí? Pche, také jí hlas velmi dobře sloužil a také ona měla slušnou vyřídilku, až nám málem spadla brada! Ale co ty mužské vokály ze záznamu? Kdepak záznam, člověk musel jen trochu zvednout hlavu – to mistr bubeník Jan Kincaid, aby se snad náhodou za škopky nenudil, připojil ke své energické hře obou paží i působivý zpěv a to dokonce bez zadýchání... K vřelému kontaktu s posluchačem tu měli opravdu silnou zbraň - silný zvuk L´Acoustic! Ano, teď to konečně hrálo tak, jak by to mělo hrát vždycky, Kdo byl tehdy na koncertu Lamb, moc dobře ví, že "nahlas" neznamená automaticky "kvalitně". Jejich zvukař hutnými basy tenkrát dokázal rozdrnčet všechny kovové části klubu, tohle bylo konečně tak akorát... Ten druhý narozeninový dárek byl rozbalován postupně. Už žádná barevná hudba s vybledlými či dokonce chybějícími výbojkami. Teď se pódium natíralo celými barevnými pláty. Je libo červenou? "Kam to bude, paninko?!" Či snad modrý kobereček? "Kam ho chcete?" Dokonalá symbióza - když dostaly dárek uši, ani oči nesmí přijít zkrátka!

"Vemte to za mě, já jdu na sebe něco hodit..."

Velmi brzy se zpěvačka rozhodla pro převlékací manévry a zatímco si zbytek ansámblu musel chvilku poradit bez ní, ona teď na sebe navlékla další krásný kousek ze své garderóby - další nádherné černé šaty s širokým zlatým páskem a stejně jako on celá teď jenom zářila. Kontakt s publikem byl zdárně navázán a tak mohla do rozpáleného kotle přihazovat další polínka, která tak spolehlivě chytnou. Za srdce. V ten kouzelný večer s tak vzácným hostem bychom se asi jen stěží obešli bez hitovek se silnými refrény typu "We Are The Universe" či "Dream On Dreamer", kterým rozumí každý i s úplnými základy angličtiny - tentokrát však ve zcela jiných aranžích! Bylo to příjemně hravé a hlavně srdečné a ten groovy spodek nutil alespoň se vlnit v bocích a sem tam se i frajersky podlomit v kolenou. Věru těžko se odolává takovým impulsům a oni byli velmi sehraní... Pár minut slávy si užil i jejich saxofonista, když mohl ze svého vyvýšeného postu přijít blíže a řádně do toho fouknout a v druhé půlce vystoupení se to představováním a sóly jednotlivých členů jenom hemžilo. Potlesk byl na místě - umí! A mělo to šťávu...

Martin Mikuláš

Tolik jsme se snažili a víc než jeden návrat nevytleskali...

Byl to basák Andrew, kdo se z těch sedmi vokalistce zdál nejsympatičtější a tak byl terč jasný. "An-Drew! An-Drew!" rozpumpovala teď obecenstvo a ono poslušně opakovalo jeho jméno a tleskalo přitom do rytmu... Ale jo, za ten poctivý groove si to milý Andrew určitě zasloužil. Přesto k sobě jednotliví členové zapadali jako to nejlépe promazané soukolí. S publikem to také skvěle uměl Simon, ten vlasatý kytarista s rozhalenkou a bylo znát, že už mají spolu něco odehráno, ale zároveň, jak moc je to stále baví... Že o přídavek nepřijdeme, bylo poměrně jasné a náladu po jejich odchodu o patro níže ještě více rozpálil jejich "nový konferenciér" Lukáš Kolíbal. To byl rachot, panečku! A po něm... Další dva skvělé kusy - Stay This Way a Dream Come True. Kdo čekal ještě více vzhledem k té slavnostní události a nažhavenému publiku, ten už musel vzít zavděk "pouze" setem Martina Mikuláše v následné afterparty po půl dvanácté... Valná většina živých nástrojů už odpočívala dole a najednou tu nebyl nikdo, kdo by je chtěl opět vynášet nahoru. :( "Tak občanku už máš, tak se teď podle toho chovej... A díky za to, že jsi!"

foto: dancer dancer@techno.cz