Report z koncertu Jóhanna Jóhannssona od Myclicka

Rudolfinum, Dvořákova síň. Už ten název dává tušit něco velkého!

Tak konečně! Snad kdysi se školou, později jsem tolikrát tu majestátní budovu na Palachově náměstí míjel v tramvaji číslo 17 a říkal si, že jednou... Každý muzikant vám přitom potvrdí, že zahrát si v Rudolfinu, byl pro něho velký zážitek a pak většinou pátrá v paměti, čím by se dal tento posvátný okamžik vlastně vyvážit. Tak konečně! Před přes den tak smutnou opuštěnou budovou bylo teď ve čtvrt na osm nebývale živo. Samé známé tváře, tentokrát však ve velmi nezvyklých úborech. Ano, i ten největší víkendový pijan, který během rozjeté párty často dostane i několik zaprášených pohlavků od tvrdé podlahy, hodil se teď do gala a byl jako ze škatulky. Prostě pádný důvod ke změně garderoby i k zapojení žehličky a černá tu byla samozřejmě v převaze. Teď už jen uchopit tu velkou kliku masivních dveří, zabrat a okamžitě zatajit dech z toho překrásného nablýskaného interiéru – tak tohle bude velké. A my asi takhle prťaví! :) Bim - Bam! Jako v divadle teď gong upozornil, že se start další hudební události letošního roku nezadržitelně blíží! Pokud se člověk zasekne v šatně, bude pak vůbec vpuštěn? Jak přísná zde panují pravidla, aby opozdilci nevyrušovali ty, kteří už se pomalu noří do načrtnutého příběhu a nacházejí se teď ve stavu beztíže?! Zbytečné obavy!

Tleská se zde vlastně?!

Sympatické uvaděčky i po třetím gongu ochotně usazovaly další a další načančané hosty do jednotlivých řad, kde byl i dostatek místa pro dlouhé nohy. Už dávno bylo po půl osmé, už dávno měli “předskokani“ začít vyhrávat. Stále však do této klimatizované a překvapivě i voňavé místnosti proudili další a další opozdilci. Nádhera! tak obrovský prostor s dlouhatánskými sloupy, tak malý se teď člověk cítil. Je to snad záměr? Modrá UV barva osvětlovala tu bohatou výzdobu nad pódiem, nepatřičné bylo i plátno, na němž se teď vyjímal pouze jeden statický černobílý obrázek. Šumící klimatizace udržovala příjemnou konstantní teplotu a všichni se tu chovali až nezvykle tiše - bude vůbec na místě přivítat první hosty potleskem? Nebude to snad v tomto krásném honosném sále proti bontónu? Tak dobře, přidal jsem se a ti dva, kteří se nám za něj uklonili, usedli na své židličky v pravé části pódia. Tohle by tedy měli být Greg Haines a Peter Broderick - dva mladí hudebníci, kteří získali od Mistra důvěru, aby mu sál zahřáli na provozní teplotu. U piána značky Steinway záda nahrbil náš starý známý Greg, ten druhý teď ze starého pouzdra s patinou vyňal nádherný lesklý exemplář svých skřipek, lehce naladil, poté na sebe kývli a už jsme mohli obdivovat jejich dokonalou souhru.

Ke každé vstupence povinně kapky proti kašli!

Sál teď způsobně ani nedutal, ovšem kašli v tomto proměnlivém počasí podzimního času prostě neporučíte. Zdálo se, že problémy s horními cestami dýchacími teď trpí celá Praha a dokonalý prožitek kazily také cvakající závěrky všudypřítomných fotografů. Takové tu bylo ticho. Konečně - i v centru Prahy ho tedy můžete mít... Peter teď frajersky svíral to ušlechtilé dřevo mezi bradou a hrudí bez použití rukou, o chvíli později už se na své židli klátil jako autista. Určitý rytmus přeci jen jejich spanilá hra mít musela a oni se obejít bez pravidelných úderů bicích, které by jim ty cestičky k nám umetaly. Ach, ta čistota – všem zvukařům pražských klubů bych sem nejraději zaplatil vstupenku... Vždyť to pod jejich vedením více či méně kvalitní sound systémy jejich domovských klubů hrají často tak, jako by byly bedny zabaleny do té tlusté flísové deky, abychom je snad nepoškodili... Ten z Paláce Akropolis “vypůjčený“ mistr zvuku právě teď v té osmé řadě uprostřed neměl za svým velkým mixážním pultem téměř žádnou práci – vše zůstalo od zvukovky nastaveno tak, jak uznal před pár hodinami za vhodné a uši, jak se zdálo, má stále v pořádku... Jenom tak mohlo to černé pianino zůstat stále tak příjemně zvonivé, jenom tak i ty nejvyšší houslistovy tóny ani jednou za ta naše ušiska nezatáhly. Parádní příběh ti dva vykouzlili a ani chvilku se spolu nehašteřili. Chvíli byl v převaze jeden z nich, pak úslužně ustoupil do pozadí, aby si své role prohodili.

Uzdraveni! Hudbou...

Velmi nápaditý megamix (jak v té naší hantýrce říkáme) – naprosto přirozeně přecházeli z půvabného klavírního trylkování do vzrušených dialogů a vy jste mohli jen užasle a samozřejmě zcela bez hnutí pozorovat, jak to všechno nakonec dopadne. Velmi náročných patnáct možná dvacet minut a to bez jediného překlepu, bez jediného škobrtnutí. Však také žíně houslistova smyčce dostávaly co proto... Jako by měl v rukou spíše dlouhatánský pilník, s nímž uměl naprosto mistrně a hlavně elegantně vládnout. Tu se jen tak ledabyle sklouzl jako na snowboardu, tu za něj vzal vší silou, jako by chtěl všechny ty struny přeříznout v půlce. Dobře to dopadlo, ale přesto po vřelém potlesku zmizel za dveře a klavíristu ponechal napospas té naší početné komisi. A zase ve své něžné a dlouhé hře oslnil a zase slízl plácavou vlnu uznání! Tak ještě jeden společný kousek, při nichž jim to rozhodně slušelo mnohem více, společně následovala i hluboká úklona za to skvělé přijetí a odchod do zákulisí... Bylo pár minut po půl deváté. A publikum zázračně uzdravené, teď už tu pokašlával jen málokdo. :) Vážně ta hudba léčí, jak dlouho však budeme čekat na léčitele, který byl skrze své kvality znovu povolán až z dalekého Severu? Tu ho máme!

Nejslavnější zvukař v sále...

Ne, to není on, na Jóhanna Jóhannssona až příliš vlasatý a až příliš vousatý. Úsměv od ucha k uchu následovalo omluvné gesto, jen co ho zalil obrovský potlesk – takto jen potvrzoval, že se stal omyl. Muž s aktovkou došel přesně na kraj osmé řady a každý se teď způsobně postavil. Pochopili... Tohle je jen jeho a jejich zvukař! Ještě chvíli nás nechali čekat, pak se hned dvoje dveře otevřely a z nich začal proudit dlouhý zástup muzikantů Pražského komorního orchestru. Každý přesně věděl, která židlička je ta jeho, každý si teď u ní rovnal noty a pan primáš přistoupil k tomu velkému černému nástroji a zmáčkl pár klapek. Uf, jak silný zvuk na ty stovky strun současně naladili! Tak teprve tohle bude on – statný holohlavý muž, kterého doprovázel zřejmě jeho pomocník - jeho pravá ruka. Obrovská palba potlesku od natěšených a už značně netrpělivých diváků, jejich zdvořilé úklony hlavou a pak už si sedli k těm černým suknem potaženým stolům vpředu, naproti sobě. Ty notebooky... Kdo se bez nich dneska vlastně obejde? Snad jen ti muzikanti tam vzadu. Ale ty měl zase pod kontrolou v tom svém pan zvukař. Oba muži tedy polaskali klávesnice a desítky smyčců se teď ve svém cestování pustili zprava doleva a zvolna zase zpátky. Nádhera!

Buben? Na tlačítko...

Kolik jich tu vlastně může být? Tak mezi dvaceti třiceti a vytváří velmi hřejivý obal pro jeho základy. Ti by si měli za pár dnů zahrát s Hybrid, to by teprve byla paráda! Na plátně se rozeběhla velmi abstraktní černobílá projekce zahalena tajemstvím a muž vlevo se tedy stal jeho dvorním ruchařem. Ačkoliv byste tu o žádný buben pohledem nezavadili, on to dokázal a stačilo mu k tomu velké plastové tlačítko, které vždy přikryl celou dlaní. Buch! Rána, jak těžkým kladivem do ještě těžší kovadliny. A znovu! Systém na čtyři by byl pro něho až příliš fádním a on se nechtěl jen matematicky opakovat. Veškeré jeho zásahy, tahle jeho ruchařina, byly silně arytmické a on se u této činnosti stejně jako jeho předchůdce podivně kýval. Ať už tu zrovna na míru vyráběl zvuk tolik podobný bouchnutí dvou kamenů o sebe či příjemné zvonečkové pohlazení v případě tolik filmové skladby Englabörn. Projekce konečně nabídla skutečný uchopitelný příběh a ten kontrast mezi bezstarostným dováděním na dětském hřišti a následnou demonstrací maskujících se rozhořčených nespokojenců byl opravdu skvělý! Jóhannsson teď zabořil své prsty do klavíru za sebou a pod chlácholivými smyčci ne a ne skončit. Stále své nosné téma opakoval, stále se k němu vracel – velmi dobře zná fanda taneční hudby účinky této hypnózy. Ještě a ještě a ještě jednou... :)

Náročná hudba vs. jednoduchá projekce = dokonalý soulad!

Pokud jsme u projekce, další z tolik melancholických kousků The Rocket Builder byla podpořena skutečnými dělníky na střeše budovy, kterak celých těch dlouhých deset minut z místa na místo dopravují na jeřábu pověšený zásobník s betonem. A zase jsme u té jednoduchosti a síly – proč mít vlastně vše rozblikané a až tak nepřirozeně digitálně ostré a čisté, když bohatě postačí vaše představivost a důvěrně známá témata všude kolem nás. Zvláštní, jak se k těmhle obyčejným věcem tak rád člověk vrátí. :) V jeho repertoáru nechybělo ani velmi náročné a o poznání modernější dílo Sálfræðingur. Úžasné drama a přitom jen s dalšími tak bezstarostně si hrajícími dítky na jedné ulici... Opět skvělý kontrast mezi tak neskutečně živou muzikou a kamerou, která tak ráda zachytí vše, co je zrovna po ruce. Zatímco první díl z jeho výtečného alba IBM 1401 tak příjemně na židličce ukolébával k spánku po náročném dnu a vlastně i víkendu, v závěru jeho vystoupení už jsem byl napnut zhruba stejně jako jedna ze strun tady v sále. Dočkal jsem se – lidské hlasy jsou tu!

A ještě a ještě a ještě!

Sice jen ze záznamu a s použitím vokodéru, ale přece. Nádherná vznešená Odi Et Amo, (taktéž z alba Englabörn) u níž si tolik přejete, aby nikdy neskončila a stále vás mohla obklopovat. Bohužel, všechno má svůj konec. :( Stejně, jako tohle parádní vystoupení, v němž se nám autora podařilo bouřlivými reakcemi přemluvit ještě k přídavku a pak alespoň k tomu, aby se nám ještě dvakrát ukázal a několikrát osobně uklonil za přijetí a primášovi podal ruku za báječnou spolupráci. Ne, rozhodně nevypadal, že si to sem přijel jen tak odehrát a shrábnout honorář... Vlastně až v tramvaji (tentokrát to byla ta s číslem 27) jsem si při dlouhém cestování domů uvědomil, jak moc bych si přál takováto úterý zažívat nejlépe každý týden. Konečně se člověk v tom pracovním shonu zastavil, konečně měl čas na uspořádání toho věčně neuspořádaného toku myšlenek, konečně vnímal všemi póry všechny ty city, které tehdy do své čarokrásné muziky Jóhann Jóhannsson tak hluboce otiskl. “Díky Vám, Mistře a věřím, že se k nám brzy vrátíte... A vlastně vůbec není nutné, aby to bylo zrovna v úterý!“ :)

foto: Martin Tryščuk tryscuk@smartway.cz