REPORT
Report z festivalu Let It Roll od Katky
Léto bývá školáky spojováno s prázdninami. Dospělými potom s dovolenými. A hudebními fandy zase s hudebními festivaly. Je jich tolik, že si můžeme opravdu vybrat to, co je nám po chuti. Příznivci drum and bassu ale letos měli jasno. Letní vydání Let It Rollu mělo opravdu tak našláplý line-up, kvůli kterému prostě stálo za to dorazit. A že předpovědi počasí nebyly zrovna optimistické? Nezapomeňte si holinky a pláštěnky, psalo se na oficiálním webu!
Všechno šlape jako na drátkách.
Klubových akcí a koncertů jsem už navštívila víc než dost, ale v pomyslné kolonce "festivaly" na mně stále blikala nula. Samou nedočkavostí jsem proto ze čtvrtka na pátek skoro nespala, a hned ráno ještě na poslední chvíli vyrazila shánět pláštěnku. V obchodech na mě pokyvovali, že nic takového nemají, ale nakonec se zadařilo, a my jsme mohli v domnění, jak máme dobrou výbavu, nasednout do vlaku. Cesta utíkala rychle a bezproblémová byla i doprava kyvadlovkou, kterou pro návštěvníky pořadatelé zajistili. Po příjezdu na místo stačilo vyzvednout za padesát korun červenou pásku do kempu, další ke vstupu do areálu, postavit stan a vyrazit vyzkoušet zdejší koupání. V Oplatilovi nás nečekalo žádné sedmnáctistupňové schlazení, jaké jsem okusila třeba v pražské Šárce, ale příjemně teplá voda. Za šlapání vody trochu poklábosíme, pak posvačíme a vyrážíme se mrknout, jak vypadá situace v areálu.
What I Feel?
Na Take Control stagi už nám Nitrous & Stanzim servírují pěkně energický drum and bass anglického producenta Alixe Pereze (Myriads). Takový začátek mě opravdu těší, a tak se hned hrnu tancovat. A přichází další skvělé pohupovačky: Rockwellova Tribes a Cybassova Japonica. Pánové z Radia 1 se za pultem poctivě střídají a vybírají prostě ty nejlepší kousky. Když se rozbíhá melodická What I Feel (Calibre & Zero T feat. Merci), už skoro omdlévám. Tahle věc je stará teprve tři roky, ale naživo jsem ji ještě nikdy neslyšela! Jenže to už se neúprosně blíží jedenáctá hodina a za pult přichází nová krev v podobě moderátorské kolegyně Babe LN, která pokračuje v podobném, velmi líbivém duchu. Stačím ještě omrknout Main stage, kde ve velkém vyhrává naše další DJská dáma, Katcha. Za spolupráce s vokálem Ketrin baví publikum, ale mě společný projev těchto dam moc neoslovuje, a tak vyrážím zahnat žízeň na bar, kde na mě čeká budvarská desítka.
Žízeň je veliká a fronta neutíká.
Fronta je veliká, ale žízeň ještě větší, a tak v ní víc než patnáct minut trpělivě postáváme. Pak opouštím část party a vyrážím hledat další kamarády, ale ejhle, dost se rozpršelo. Než se stačíme SMSkami a voláním domluvit a najít, jsem úplně promočená. Ale nevadí. Na Take Control stagi už má přece hrát Calibre, na kterého jsem se tak moc těšila! Jenže ještě před stanem se stačím položit do bahna, které tam za pár minut vzniklo, zvednout se a naštvat se. Stan je z velké většiny plný lidmi, kteří se baví, ať se venku děje, co se děje. To je rozhodně pěkný pohled. Ale mně už přetekl pohár trpělivosti a naštvaná spíš na sebe, že jsem s sebou rovnou neměla pláštěnku a nedávala větší pozor, vyrážím zmrzlá a ublácená do stanu. Na zbytek večera vyvěšuju bílou vlajku a v duchu si říkám, že zítra bude lépe. Ale kdeže…
Půjde to i bez holinek?
Do nejbližšího kempu a ke mně do stanu vyhrává Wakata Stage. Střídání stylů, je rozhodně příjemné. Během deštivé noci postřehnu pár Deadmau5ů, k ránu ještě o něco tvrdší beaty, a po půl desáté ranní zase návrat k deepovějším kouskům zlámané scény. Postřehnu úžasnou částečně ambientní a částečně našláplou Pseudo Echo (Consequence), ale hlavně Oakovu No Sunrise. Podle line upu může za tuhle selekci Stantha, ale než stačím vyřešit situaci "nemám nic suchého na sebe" a posnídat, je pryč. Areál se od včerejšího podvečera změnil k nepoznání: na neskutečné rybníky vody a bláta. Kdo uposlechl rady moudřejších a přibalil do tašky holiny, udělal jedině dobře. Déšť v poledne rozhodně neustává a já ztrácím ten zbytek vůle zůstat, který ještě mám. Holinky a pláštěnka je jedna věc, mám oblečení mokré tak, jako bych ho právě vytáhla z pračky věc druhá. Bylo mi to líto, ale nezbývalo nic jiného, než za tónů Tobinovy Keep Your Distance, sbalit stan a vyrazit domů do tepla a sucha, a oplakávat moji nedostatečnou přípravu.
Letošní LIR Open Air rozhodně přinese nesčetné množství názorů na organizaci, prostor, hudební výkony DJs a počasí, stejně tak, jako další velké akce. To poslední ale pořadatelé rozhodně v rukách nemají a nadávat bychom jim za to neměli. Já jsem byla sice jedna z mála, která to v sobotu vzdala, ale věřím tomu, že kdo byl lépe vybaven, užil si všechny dny festivalu tak, jako nikdy. Nicméně odnáším si cenné rady do příštího ročníku, který si rozhodně nenechám ujít. Oblečení balím do igelitek a na stan si připevním klidně dvě pláštěnky. Stačilo tak málo a mohla jsem se s vámi podělit o spoustu hudebních zážitků. Ale třeba zase moje zkušenosti pomůžou někomu, koho teprve čeká "festivalové poprvé" a příště si letní Let It Roll všichni do jednoho opravdu užijeme!