Report ze sobotního Sperm Festivalu od Myclicka

Předloni do Abatonu, loni nikam, teď do Meet Factory!

Když pominu skromnou loňskou edici v klubu Roxy s Junior Boys pod hlavičkou festivalu s hodně provokativním názvem, tak teprve letos konečně přijdu o panictví, abychom zůstali u té lechtivé tématiky. :) Vždycky jsem pak všem těm, kteří tam na rozdíl ode mě byli, teď měli oči navrch hlavy a mluvili o vysoké návštěvnosti i o hodinách zajímavé muziky, tak trochu záviděl... A když jsem konečně mohl já, nemohli zas organizátoři. :( Bylo to dlouhé čekání a já jen pevně věřil, že se vyplatí, síly budou načerpány, baterie dobity a i nějaké ty zakutálené korunky se nakonec najdou. Našly. Tentokrát však ne do Abatonu, ale do nepřehlédnutelné budovy, kterou mohou i z vlaku obdivovat všichni ti, co cestují směrem na Plzeň Vávro, na Plzeň... Do Meet Factory se z té tramvajové zastávky za Smíchovským nádražím dostanete hned dvěma způsoby. Ten delší je o zhruba desetiminutové procházce pod rouškou tmy v poměrně strašidelném prostředí, ten kratší se zase žádnému adrenalinovému sportu nevyrovná. Nejprve se rozhlédnete vlevo, pak vpravo a potom snad přes dobrou dvacítku kolejí rychle přeskáčete. Ale víte, že se to nemá a že vám ani na to pivo nakonec nemuselo zbýt...

 

Tolik lidí, tak málo vzduchu!

Dobře to dopadlo a dvě pomalu postupující fronty teď ve čtvrt na jedenáct jen jasně signalizovaly zvýšený zájem návštěvníků o tuto akci. To víte, nalepení toho papírového náramku chvíli trvá a ten se velmi brzy ukázal zcela nepostradatelným. Vydýchaný vzduch. To bylo to první, co obě nosní dírky zaznamenaly a to jistě ještě spousta dýchavičných dorazí. Oči si už teď pro změnu povšimly další pomalu postupující fronty, tentokrát na bar s poměrně skromnou nabídkou. Naštěstí tu valná většina příchozích byla především kvůli muzice (alespoň doufám) a za komfortem je třeba utíkat do různých Skyboxů či VIP zón v oněch zmíněných halách... První potrava pro uši byla servírována v místnosti tak pro sto lidí vlevo od vchodu. Temná hudba a k ní logicky i temné prostředí, které sem tam narušilo jen několik bílých reflektorů svými oslepujícími záblesky. Tam nahoře svou směs filmové muziky a pocuchaných beatů protáčela dvojka Forma, tam dole by nějaký ten tolik potřebný subbas ocenily zhruba tři desítky přihlížejících a v pravidelných intervalech se v kolenou podlamujících. Zalapal jsem po dechu a vydal se přesně na druhou stranu, tedy od vchodu s čerstvým vzduchem vpravo.



A copak jste v osmdesátých letech poslouchali vy?! :)

Tak tohle je ten hlavní sál - podstatně větší a po délce lemovaný dlouhatánským barem na straně jedné a tím menším pro koktejly na straně druhé. Překvapivě v tuto hodinu už byl plný lidí, naštěstí si ti přímo před pódiem udržovali poměrně odstup a tak se tu i nějaké to místečko našlo. Line-up pro tento okamžik sliboval vystoupení projektu Future Sound Of Petržalka... Stačil první slovenský sampl v syntetické módní přehlídce obsahu notebooku a hned člověk věděl, na čem je. A o známých samplech z osmdesátek, ať už k nám takřka ze záhrobí promlouvali Richard Müller, Jožo Ráž za Elán, Meki Žbirka, ale i třeba současný Peťo Tázok, bylo tohle vystoupení především. Taková recyklace i s těmi diskotékovými beaty a aranžemi přímo za provozu... Na pódiu byli v tu chvíli dva – jeden noutbůkoval, druhý stranou svými posunky a natřásáním se do rytmu hecoval dav. Ani MC, ani Go-Go Boy, spíše jako řidič toho druhého, který jen nechtěl sedět v autě a také je rád středem pozornosti. Přínos pro budoucí zvuk Petržalky? V jeho případě tady rozhodně nulový, spíše bezkonkurenčně na vrcholu trapnosti. To ovšem jen tehdy, když nerozumíte nadsázce, nemáte smysl pro humor a neumíte si udělat srandu sami ze sebe - no jen si to někdy schválně zkuste být dobrovolně za šaška! :) Reakce publika?



Příliš divocí vs. příliš statičtí.

To se překvapivě ihned rozdělilo na dva zcela odlišné tábory. Ti první právě teď a právě tady nabyli dojmu, že jim patří celý svět a většinou mimo ten nejjednodušší rytmus, který jim v těch bláznivých kreacích poněkud překážel a jako by to mělo být už opravdu naposled, zmítali se hlava nehlava. A naopak velmi přesně se svými lokty trefovali do žeber stojících. Těch tu byl také hojný počet a jakýkoliv pohyb jim byl zcela proti srsti. Intoušové! Jaká ostuda by to byla, jak moc by se shodili před stejně postiženými kolegy, když by se jen tak náhodou sklouzli po klávesovém úhozu či se zavrtěli do stran na nějakou tu gradaci. “Zkrátka a dobře tady jsem, jsem pouhý divák a jsem moc zvědavý, co nám vy chytráci předvedete. A že máte ten pocit, že tu stojím jen jako solný sloup a zabírám místo? To je váš problém, já jsem totiž středobodem vesmíru.“ Velmi kontrastní publikum to bylo a hlavně velmi početné publikum. To se názorně ukázalo jako nevýhoda při vystoupení v Čechách už rozhodně ne neznámého Dana Deacona. Zatímco si slovenský host, pardon hosté, po stylové děkovačce z notebooku už balili na pódiu fidlátka, přímo sem dolů teď několik mužů přinášelo jakýsi stupínek, na němž bude mistr úřadovat.



Dan Deacon? Tak trochu koncert pro VIP...

Bylo by moc fajn, mít ho takhle na dosah a koukat mu pod ruce, ale to by bylo možné pouze za předpokladu, že by se v tomhle obrovském sále sešla zhruba polovina lidí. Takhle jen ty nejbližší zástupy místo svérázného hudebníka hermeticky uzavřely a přihlížely už vtipné zvukovce s Boom Boom Boom od The Outher Brothers ze záznamu. Ti ostatní mohli svůj zrak z velké dálky upírat maximálně tak na rozblikanou zelenou lebku, která jeho přechodné bydliště plné elektronických hraček ozdobila. :( Až příliš velký zájem o tuhle atrakci a tak si ti ostatní jeho zvrácené umění s deformací zvuku, výrobou pazvuků a efektováním již zefektovaného mohli “vychutnávat“ třeba u baru při čekání na pivo. Chtěl ho každý, zřejmě pod palbou Danových hudebních patron řádně vypěnilo a tak se tu čekalo, přešlapovalo i remcalo... Každopádně ceny tu měli více než přátelské. Vždyť kdy naposledy jste si v klubu dali Red Bull a vodku za 89 Kč? Ne “křídla,“ ale ještě uzavřenou plechovku a panáka v plastu k tomu – neuvěřitelné! Tak se ještě nalokat čerstvého vzduchu s kouzelným pohledem na trať (vida, jak je ta papírová páska potřebná a jaká svoboda tu vlastně panuje) a počkat do jedné hodiny, kdy by se u nás historicky poprvé měl představit člověk, o němž se teď tolik mluví – Pantha Du Prince.



Bez projekce bos. :(

Na stage se dostavil tajemný kapucín, takhle na dálku ne zrovna nepodobný Apparatovi a jeden notebook mu byl málo. Na každé straně toho dlouhého stolu měl jeden a na střídačku z nich svůj set ze své vlastní tvorby skládal. Překvapivě však i s menšími nepřesnostmi v mixech – člověk už pomalu uvěřil tomu, že si to tyhle chytré mašinky umí srovnat samy a ejhle... Přesně dle očekávání – zpočátku jemné, vábivé, rozhlížející se, pak s touhou po experimentu a s badatelským objevováním nových možností a teprve až se ti dole chytnou, naordinovat jim ty snivé loopy, do nichž se tak skvěle přenáší váha z nohy na nohu. Absence projekce u tohoto festivalu se zkušenostmi poměrně překvapila, ale on si uměl poradit. Na levobok pódia získal větší obdélníkové plátno a na něj teď byly promítány zajímavé statické momentky. Nejprve řádně rozostřit obal jeho poslední desky Black Noise s tím ručně nakresleným zajímavým domem u jezera s obrovskými horami za ním, a ten teď spolu s tím, jak jeho hudba dostávala stále ostřejší rysy, také vystoupal na povrch... Dobrý nápad - tohle nebylo vůbec špatné! Podle návštěvnosti to však vypadalo, že hlavní hvězdou dnešního dne nebyl on, ale právě Dan Deacon.



I tak dobrý zvuk umí hrát z fleku špatně...

Místa na tancování teď bylo mnohem více, každý si toho volného prostoru užíval a taneční rej tak snadno nabíral na intenzitě a publikum svými výkřiky ochotně reagovalo na změny v jeho nepřetržitém toku a v důmyslně vystavěném setu. Tohle bylo zkrátka propracované do posledního detailu a velmi příjemný sound systém, teď naplněný po okraj kostelními zvony i různým vrčením, mu tolik vycházel vstříc. Přesně takový, který vám sám zvedá nohy, aniž jste to původně měli v plánu. Tenhle aparát měl vedle přenášet ten jejich dubstep, to na něm by všechny ty wobbly tak skvěle zabublaly... Zhruba po hodince začaly jeho dynamické beaty ustupovat, už jen pár zašuměných efektů a v okamžiku, kdy ho zaléval bouřlivý potlesk, několikrát se vděčně za tohle přijetí uklonil, sklopil displeje obou notebooků a vzdálil se. Bude řídavek, když tolik tleskáme? Bohužel... Jeho nástupce Jacob Korn, kterého mohlo pár šťastlivců obdivovat už před týdnem v brněnském Sklenicku, byl o poznání skromnější. K práci mu vystačil jen jeden laptop a on z něho teď ven vypouštěl opravdu svěží a propracovanou house music. Kdo ví, zda si dával zvukař šlofíka, ale zhasnout mu pár červených diod na mixážním pultu, ať už u sebe či u něho, byl by tenhle set už vážně dokonalost sama. Takhle občas velmi nepříjemně zatáhl za uši a to zrovna v té nejlepší pasáži.



Tak ještě štrúdl na cestu a dobrou!

Z různých TOP 10 tohoto žánru sáhl snad jen po Seventy Four od Martyna v remixu pána, který si říká Redshape, ale jinak to byla velká neznámá vyskládaná s citem a se zkušenostmi ostříleného mazáka. Na parketu to však prořídlo ještě více – někdo utekl za dubstepovou náloží od kluků z Owntempa, někdo ten večer předčasně ukončil úprkem domů. Stratasoul, jen další ze slovenských hostů, jako jediný od půl čtvrté protočil skutečné desky, (i když jen dvě ve spojení s počítačovým programem) zvukové zázemí měl však podstatně kvalitnější, ale paradoxně už jen tak šedesát tanečníků pod sebou. Ani on se nepodbízel “hitovkami“ vyjma parádně uvrčené Feeling You od Omara v remixu Henrika Schwarze a díky tomu kvalitnímu zvuku ani na vteřinu nenudil. Tolik čitelné beaty, tak objímající plochy, tempo přiměřené – inu opravdové pohlazení před cestou domů... Lasagne ne, ale štrúdl z místního bufetu ano, aby ta cesta lépe ubíhala a jde se! Až teprve teď v půl páté ráno se policisté činili a posádku žádného auta z tohoto parkoviště nepustili bez kontroly. Už teď vím, co budu za rok kontrolovat já. Samozřejmě náš partylist a po tom letošním ročníku nezbývá nic jiného, než upřímně poděkovat za tyhle hvězdy. Za skutečné hvězdy...   

foto: Saiha saiha@techno.cz