Report z Transmission od Čéši

Pomalými krůčky industriálnější částí Prahy se přibližuji k té obří ocelovo-skleněné kosmické lodi. Přesně takhle na mě to monstrum působí, jako modře zářící kosmická loď, která přistála uprostřed městské zástavby, lákajíc tisíce lidí do svých bezedných útrob. Už když jsem byl na dosah zvukové vlny, slyšel jsem dunění, které dávalo znát, že tentokrát mi možná ani ucpávky nepomohou. Opatrně a s respektem vcházím dovnitř, ještě jsem tu nikdy nebyl, netuším co se uvnitř bude dít. Procházím rámem, kontrolou a turnikety, zatím se vše jeví jako naprostá pohoda. Po dlouhých eskalátorech mířím rovnou k šatně a ještě než vůbec začnu vnímat celý ten komplex, odevzdávám bundu do šatny, která funguje opravdu svižným tempem.

To co mě ale čekalo poté, to jsem dlouho nezažil, vlastně snad jen jednou kdysi před lety v podobně kulaté aréně, která je menší a je v Brně. Tohle byla pecka, vylezl jsem jakousi náhodou někde na začátku tribuny nad celý dav a nestíhal jsem zírat. Již v tuto chvíli byla celá aréna naplněná k prasknutí, opravdu narvaná, prostě clubbeři byli všude!!! Zírám jak vesničan :o) Lidé tancují dole, nahoře, naproti, vedle. Musím jít dolů, tady to nemá cenu, dole v davu, tam to bude pecka...

Dole procházím jako čéša v říši elektronického světa divů. Nyní hraje Gareth Emery, neznámý mi to chlapík. Všímám si, že většina těchto umělců, hrající tento nebo podobný styl, velmi rádi prožívá naprosto vše, co se týká jejich hraní. Projevy jásotu, skákání a mávání jsou na denním pořádku a musím uznat, že před tááákovýmto davem se není ani čemu divit. Gareth hraje pohodově, lehce a se zvukovou aparaturou zatím jen laškuje. Vím co říkám, vydržel jsem před ní asi tak tři minuty... Zvuk bylo to největší překvapení co mě tu posadilo na zadek. Takováhle síla, taková čistota, stěna velká jak dvoupatrový autobus, prskající dunivý beat do lidí před sebou. Jenomže neprskala tak aby vás poplivala, dokonce jste si mohli i slušně povídat a slyšeli jste se, ale mozek v hlavě vám to rozhodně probralo. Garteh občas zvukové aparatuře Funktion One ulevil tak, že pustil nějakou tu trance zpívánku a vy jste si mezitím mohli dojít třeba na záchod...

Nad celým djským pultem, který byl ohromý, je ještě ohromnější trojúhelníková soustava skrývající projekce a světla. Vedle a i v prostoru jsou diodová „plátna“ na která se také promítá a dole pod ním jsou pyrotechnická a jiná udělátka, která mají za úkol hudební produkci ještě více zpestřit a doplnit. Vždy jsem si tak nějak říkal, že když je opravdu dobrá a kvalitní hudba, není potřeba mít zbytečně moc světýlek, blikátek a jiných různých udělátek, ale když se slušně hraje a ještě to k tomu slušně bliká a plive oheň, ufff, zážitek to rozhodně je! Transmission měla tentokrát za úkol provést clubbery skrze historii lidstva. První čím se začalo, byla srážka meteoritu se zemí a vyhynutí dinosaurů. Poté nastupuje člověk jakožto pán tvorstva a první civilizace, kterou jsou Mayové. V tuto chvíli nastupuje, dámy a pánové, Giuseppe Ottaviani a hraje live. Live také předvádí krásné piano intro. Na projekcích je vidět jak klávesami hrající Giuseppe opravdu rozezvuční velmi jemně a pomalu tu silnou paraturu. Přidává krásný ženský vokál a dav se kolébá do jemnějšího rytmu sem a tam. Giuseppe měl na hraní jen hodinku a jsem rád, protože z toho, co jsem slyšel za celou noc, byl pro mně tím nejslabším umělcem z celé Transmission výpravy. Ani mu moc nepomohli ti parádně nastrojení tanečníci a tanečnice tancující v mayském stylu. Tančili jak na stagei před námi, tak v hale na speciálních podiích nad davem. Jak Giuseppe pianem začal, tak i touto vložkou skončil. Éra mayské civilizace se loučí...

Na projekci nám přilétá další z civilizací a tou je ta egyptská. Pyramidy a bůh slunce podporovaný fire show, nechává prostor pro zde v Česku velmi oblíbeného DJe Marcuse Schulze. Marcus je opravdu dobrý DJ, hraje tak, že ani nevíte jestli je to trance, progressive nebo místy snad i techno. Ne to zase trošku přeháním, také občas dal znát, že má s trancem dost co do činění, ale jinak, toto byl pánové a dámy vrchol večera. Marcus se s tím nepáral a dobře udělal. Tancujeme jako o život, tyhle dvě hodiny stály za to. Nestíhám lapat po dechu, Funktion One chrlí jeden lepší beat za druhým a i když bohužel opět nepoznávám skoro ani jeden track, nevadí, všichni včetně mě tancují a užívají si to. Načasování funguje uplně úžasně, ani jsem nikam nemohl a nechtěl odejít, jak jsem tancoval, fakt skvělé, díky. Marcus je hvězda a to nejen dnešního večera.

Jdu se projít, nechci jít davem a právě proto jsem rád za technologické řešení této moderní haly. Pokud se někam potřebujete dostat, nemusíte se rvát skrze dav, stačí se jen nějakým vchodem dostat do zóny která vás provede okolo celé haly přesně tam kam potřebujete. Lidí je všude hrozně moc, bufety a stánky fast foodů smaží hranolky a připravují párky a hladoví se rázem stávají nasycenými a těm, jenž nemají chuť k jídlu dávají dost zabrat.

Odebírám se nahoru k sedícím davům. Další výhoda tohoto prostoru. Je libo se posadit? Vyberte si jednu z mnoha tisíc sedaček a pohodlně se uvelebte. Koukám na to, co se děje podemnou a užívám si hlavně vizualizační smršť Vision Impossible show. Tito tři chlapíci do toho sice buší jak králíci, ale jejich hlavní doménou je vizuální stránka věci. Nemají tolik času na hudební přednes a tak musí zaujmout i jiné smysly. Během jejich chvíle se na projekcích pouští různé lidské technologie, jedničky a nuly, moderní svět, který na nás všechny tak silně působí. Pokud jste někdo měl problémy se zrakem, jsem si zcela jist, že po této obří laser show odcházíte minimálně se zrakem ostříže. Fire show pokračuje a najednou, práááásk!!! Milioooony stříbrných glitrů se nesou vzduchem a dopadají do davu, nááádech a pořádně nabrat do plic tyhle kousíčky umělé hmoty :o))

Pokračujeme s mladíčkem Menno de Jongem. Tenhle cucák, kterého přivítaly prskavky syčící na stropech, se do toho opřel tak silně, že mi to málem utrhlo hlavu. Vím, že to tu opakuji již po několikáté, ale zajímalo by mě, kolik lidí domů jelo z tinitem a nebo jiným poškozením uší. Chvilku ještě tancuji, ale na mě už je to příliš, únava a naprostá taneční spokojenost mi velí jít domů. Loučím se arénou a ještě stále minimálně desetitisícovým davem...

Co říci závěrem? Počítal jsem s trance show pro holky. Díky, že to uplně nevyšlo a nebo, že se trance změnil, ale tohle bylo opravdu super, jak hudebně, tak vizuálně. Tolik cizinců jsem také dlouho neviděl tančit a jsem rád, že cestují i k nám na naše akce. Doufám, že i můj favorit Apokalypsa se předvede v podobném a stejně kvalitním světle. TM se dle mého povedla na skoro 100%, uvidíme, na kolik se to povede za necelý týden.

+ zvuk, projekce, show
- ceny, víčka u nápojů (kdo se má sakryš v davu tahat s kelímkem? :o))