Report z akce Gui Boratto live od Myclicka

Gui Boratto není ani trance, ani dramec, takže přijdou vůbec?

Gui Boratto. Blik! Jen další jméno tučným písmem, které v létě v tom dlouhém seznamu pro nadcházející podzim v Roxy probliklo... A teď babo raď! Viděl jsem ho a slyšel jsem ho vlastně loni na festivalu MELT!, když tam těch lákadel bylo tolik? A jak dlouho zhruba? Pět nebo deset minut, když to o kousek vedle rozjížděli jiní a neméně zajímaví? Přestože mě jeho debut Chromophobia bavil o poznání více než albová novinka Take My Breath Away, proč vlastně jednoho úterního večera neosvěžit uši aktuálním zvukem? Opravdu se dá jen polemizovat o tom, zda by si další velký Brazilec mohl přidat Českou republiku do své biografie, nebýt jednoho státního svátku... Ten hrál klubu do karet a sliboval příliv těch, kteří místo kladení věnců zvolí vyspávání po náročné noci. Ale bude i tentokrát náročná? Dorazí v hojném počtu i ti, kteří u nás neposlouchají trance a drum´n´bass? Ne vždy na tomto místě totiž ta jména neokoukaná a neoposlouchaná na sebe strhla pozornost a tak si za ty opakované vtipy vlastně můžeme sami. :(

Deep na parketu, deep i do kapsy...

Deset minut po jedenácté bylo i tady u šatny slyšet, jak si Culoe De Song s The Fallen Siren podal šavli s Henrikem Schwarzem a s projektem Amampondo a jejich I Exist Because Of You. Já jsem naučeným hmatem nesáhl po šavli, ale pro svých dvacet pět korun, abych šatnáře odměnil za to, že bude necelých šest hodin pečovat o můj batoh a bundu, musel jsem však učinit ještě jeden... Tak tentokrát ne! Nyní už 20 Kč za každou položku zde odloženou a nezbývá než věřit tomu, že nás letos nečeká krutá zima! Samozřejmě máte i druhou možnost – užít si tuhle párty nabalení jako ty pumpy, klidně to zkuste... :) Stejná cena jako v luxusním SaSaZu, doufejme jen, že alespoň ty na baru zůstaly zachovány a nevzniká tu nenápadně jakýsi kartel... Ano, vše při starém a z balkónu teď bylo možné s obtížemi zahlédnout i tu subtilní postavu do muziky stále více zaníceného Šwáčka, který velmi jemně přikládal další a další polínka. A přesně tak, jak to má být – pozvolna... Tohle je warm-up, žádná přehlídka uspěchaných hitů s cílem natlouct vám do hlavy co nejvíce klínů, jen co ji strčíte dovnitř. Tady se teprve atmosféra tvořila a teď se logicky pracovalo na základech.

Ten nejklidnější chillout pod sluncem? V Roxy!

Přestože se brazilský host momentálně vyhřívá na výsluní, jeho hotelový pokoj zůstal uzamčen, backstage hlídal jeden ze členů ochranky a on nasávání uvnitř vyměnil za nasávání atmosféry přímo v klubu s prostým lidem. A to i přesto, že se na stupínek měl postavit až v půl druhé - teprve tohle je ten profesionální přístup, jenž mnoha našim hráčům tolik chybí. :( V družném rozhovoru se svým německým kolegou tu mimo jiné zřejmě rozebírali i horké zboží na značce Kompakt, kterou svorně pro tento večer reprezentují a Navid Tahernia dal Michalovi, co tak dobře míchal a na novinky pod hlavičkou Shades Of Gray překvapivě zapomínal, ještě deset minut k dobru. Vždyť parket byl ještě stále prořídlý - snad si náš zástupce lízne smetany alespoň k ránu, až Gui Boratto svá sluchátka odloží. Návštěvníci svůj klub sice navštívili, ale k tanci se jim zatím příliš nechtělo... Část jich před beaty unikla do chilloutu, který po dlouhé době ožil pouze na párty Bush, aniž by se jím Andy C prošel a od té chvíle slouží už zase jen jako temná chodba s barem navíc a s možností posedět a sdělit posluchači vše, co má člověk na srdci. V místě, kde se dříve do rytmu klátil DJ, mohli teď všichni ti mluvkové pozorovat jen jednoduchou projekci na velkém plátně.

"Promiňte, nevadilo by vám, kdybych na chvilku otevřel to okno?"

Tu o poznání sofistikovanější zatím v hlavním sále rozhýbávali JTR a Deja, kteří u nás značku Phase vystřelili až na samotnou špičku VJingu a všechna ta tři plátna zde tak příjemně rozptylovala. Přitom to není nic těžkého a jde jen o ten nápad. Kupříkladu vezmete devět obyčejných obdélníků, pod něž pustíte šťavnatou zeleň a okamžitě tak vytvoříte dokonalou iluzi... Málem v tom zvláštním podzimu běžíte to vzniklé okno otevřít dokořán a aspoň na pár minut zatoužíte po ulehnutí do téhle bujné vegetace, nemyslet vůbec na nic a jen vnímat tu její vůni. Nechyběly ani krásné modelky z módních žurnálů, ba ani vděčné téma všech hybatelů s obrázky – do rytmu běžící postava, které kroky respektive dopady chodidel určujete podle rychlosti právě svištícího setu. Ve spojení se světelným parkem tak postupně vznikl duhový svět, z něhož oči přecházely, ale ještě nebolely. Snad jen mohl být druhý host v pořadí nasvícen lépe! Nebylo to sice ještě tak tragické jako v případě účinkování Richarda Bartze na jednom z pokračování párty Elektra, ale i přesto, že u Kompaktu vydal pouze jeden dvanáctipalec, trochu té pozornosti by si přeci jen zasloužil. Zatímco DJ Schwa okupoval tu levou část lešenářské konstrukce, on se totiž uchýlil přesně na její opačný konec ponořený do úplné tmy s malou lampičkou k dispozici.

Nezatoulaly se snad Navidovy nové desky na letišti?

Jako jediný z těchto tří hráčů tu protáčel gramofony a na nich... Samé staré a provařené fláky! Nebo se snad řadíte k těm, jež si i na sklonku roku 2009 chtějí znovu a znovu poslechnout remix skladby Grindhouse, kterou Dubfire udělal pro pána, jenž si říká Radio Slave či Babiczovu Dark Flower, jíž zase zkrášlil Joris Voorn? V době, kdy každičký den vychází tolik srovnatelných novinek? Ty největší emoce tu zcela bez debat vyvolala společná věc bratrů Kalkbrennerových – Sky And Sand a ideálně tak prozradila, kolik návštěvníků už stačilo shlédnout film Berlin Calling. Respektive kolik z nich už slyšelo soundtrack k němu. BPM velmi nápadně poskočilo do vyšších hodnot a tuhle tvrdost a údernost by tu zajisté ocenili fandové párty Ultima. Ten taktický krok však Navidovi vyšel - na zahřátí parketu měl sice jenom hodinu a půl, ale naplnil ho do posledního místečka a často se dočkal oslavných reakcí s výskoky do vzduchu. Nálada zhoustla a každý teď natahoval krk a očekával onen bod zlomu. Ten nastal také s desetiminutovým skluzem oproti plánu, tedy pět minut před tři čtvrtě na dvě. Michal vlevo, Navid vpravo, kam si asi tak myslíte, že se postavil Mr. Guilherme? Přesně doprostřed, aby zahrál live! :) No "live," všichni už víme, jak to dneska chodí...

Gui Boratto? Emo techno na emo zvuku...

Po bicích, kytaře, trumpetě i takovém trianglu ani památky. Bohužel už zase jen notebook přecpaný muzikou a nějaký ten blikající efektor. Navid úslužně zatleskal svému nástupci, automaticky tím spustil lavinu vzrušených výkřiků a šipka v notebooku se poprvé dotkla tlačítka play. Slušně zvolnil a s dynamikou Dark Flower, která se právě dotočila, dostala jeho produkce do vínku nepříjemnou nakřáplou barvu... Škoda, tenhle soundsystém umí hrát, ale musí se o něj taky někdo starat. Na pódium byl tentokrát vstup zakázán, takže si jen mohu tipnout, jak moc si vzal už na pohled sympatický Brazilec k srdci tu varovnou nálepku na diodovém ukazateli a kolik těch červených světýlek se mu podařilo rozsvítit. Škoda jen, že nedostal za celých sto dvacet minut od zvukaře přes prsty, zbytečně si tak kazil výsledný dojem. :( Hezky to přitom měl vymyšlené. Od počátečního monotónního úvodu na povrch postupně vybublala produkce z obou alb, nebyla nouze o dlouhé nájezdy, ani o umně zpracované zpětné kytarové vazby, zavanul tu nádech melancholie – tak tohle je to jeho melodic-techno či emo techno, jak nám v rozhovoru prozradil. Nu, proč vlastně ne? Hrát se tohle na nějaké z našich mnoha halovek, budu už pět minut po otevření bran skotačit s lightstickem v první řadě. A klidně si na sebe vezmu i bílé kalhoty! Jak moc tu ten živý element chybí, si člověk asi nejvíce uvědomil při té sladké No Turning Back. Být tu s ním tak jeho žena Luciana Villanova... Jenže plaťte tu další letenku navíc pro vokalistku. :(

Tolik opojeni, že se jim domů nechce...

V jeho setu nechyběla ani Lovestoned od stále šikovnější producentky Ady s hlasem Raze Ohary, samozřejmě v jeho vlastním dosud nevydaném editu, a tu následně vystřídala téměř orbitalovská Azurra. Dočkali jsme se také jeho pohledu na Silverlake Pills, původně od Adama Freelanda, a po celou tuto skládačku neměl zapotřebí hrát si na kašpárka a v rádoby extázi opojně zvedat ruce. Přesto dokázal publikum úspěšně zhypnotizovat a celé dvě hodiny bavit. Jestlipak věděl, že za ním kromě Pražského hradu, který tak zřetelně narážel na track Mala strana, rotuje v několika řádcích i jeho jméno jen s jedním písmenem T? Tohle u Phase nějak přehlédli, nicméně jména tu komolí kdekdo. Prostě i ten mistr tesař se někdy utne. Až do půl čtvrté udržel Gui parket v bodu varu, s rukou na srdci se uklonil všem tleskajícím a Schwa se konečně mohl pustit do onoho lízání smetany... Milton Jackson s Crash, k tomu stylově další produkce Jimpsterova labelu Freerange, Michal znovu odhaloval svou slabost pro pozouny a trumpetky a přestože se ti dole nenápadně vytráceli, ještě ve tři čtvrtě na pět se na přední polovině parketu dovádělo... Mohl jsem se tedy s úsměvem na rtech a s vědomím, že už konečně vím, kdo je Gui Boratto, odebrat ku domovu. A přesně to jsem taky udělal. :)    

foto: mara http://www.myspace.com/maraspacefoto