Report z koncertu Nouvelle Vague od Myclicka

Království za lístek!

Miluju ženské hlasy a ty mazlivé a zvukomalebné zvláště... To Nadeah a Sophie jsou letos tvářemi nového turné Nouvelle Vague, prozradil Olivier Libaux svým sympatickým francouzským akcentem už v rozhovoru Josefovi Sedloňovi o pár hodin dříve ve studiu Radia 1. Prima, těšíme se a my, co jsme u toho tolik vyzdvihovaného předloňského vystoupení tenkrát nemohli být, hned dvakrát! A když se k tomu ještě přidá ten obrovský francouzský dar a sice smysl pro silnou melodii ruku v ruce s výtečným zvukem Akropole, pak to dneska zcela určitě nemůže dopadnout špatně. Tak rovnou do jámy lvové a raději co nejdříve bez přešlapování, než bude pozdě. Už teď, přesně v osm hodin, byl totiž chodník před dvacet sedmičkou v Kubelíkově ulici obsypán čekateli. Ti s lístkem v kapse čekali na své drahé polovičky či nedochvilné přátele, kteří to cítí stejně, ti bez něj s cedulí v ruce zase na to, jestli se náhodou někdo nesmiluje. Věru slušný zájem a i ve foyeur to vypadalo snad jako v mraveništi nebo v úle. Kavárna, toaleta, šatna, guestlist, vstup - to je pak mumraj, panečku! Předzásobení drinky při cestě na balkón jsem protentokrát vzdal. :( Na obou barech obsluha nestíhala ani náhodou a já tu vážně nechtěl strávit mládí, po němž se mi jednou bude tolik stýskat...

Nouvelle Vague zcela jednoznačně kapelou pro holky...

Už v tomto okamžiku byla veškerá strategická místa bez výjimky zabrána, ta o poznání horší, trpělivě čekala na poslední opozdilce. Stačilo se z té výšky několika metrů rozhlédnout a nebylo tak těžké uhodnout, které pohlaví tu má přesilovku. Dneska už moc dobře vím, že Nouvelle Vague jsou kapelou pro holky! A je mi to přitom úplně jedno. :) Těch natěšených zářících tvářiček s pusami od ucha k uchu tu bylo hodně a než to všechno vypukne, musíme ještě pár minut počkat v poněkud přesvíceném sále a vystačit si sami – francouzská parta se totiž bez předkapely zcela obejde. Dvacet minut po osmé se rozhodli podruhé v historii vstoupit na prkna, která pro spoustu našich začínajících kapel znamenají svět. Uf, Olivier v rozhovoru nelhal, sliboval skutečnou blonďatou sexbombu a když tohle řekne Frantík, pak to musí být pravda! Jako by té slavné BB z oka vypadla, ale historie už několikrát ukázala, že ne zrovna všechny krásky jsou zároveň přitažlivé i hlasově... Takže? Z nohou si elegantně sňala lesklé ťapky a u mikrofonu otevřela pusu, aby vylovila z paměti text skladby One Hundred Years, s níž se téměř před třiceti lety trápil Robert Smith s The Cure, a mě okamžitě zamrazilo po celém těle a to i přes značnou teplotu v sále. Není zatím lepšího indikátoru! Tedy ta má ale k těm všem přednostem sytý hlas...

Nadeah? Ta nejhezčí třasořitka pod sluncem!

Jednou svá slovíčka tak mazlivě protahuje jako kočka, podruhé si s nimi jen ledabyle pohazuje ve vzduchu a pouze skromné “Merci!“ v závěru prozrazuje zemi původu. V tom jejím případě po akcentu ani památka! Všech pět společníků pro tuto noc se zatím spíše drží zpátky a to včetně zpívající a neméně krásné kolegyně Sophie. Tak blondýna a brunetka – račte si vybrat, na každého se dostane! :) Bylo však jasné, která z těch dvou je tváří číslo jedna. Už při následující a původně depešácké Master Or Servant nezůstaly ani její ruce v klidu a že má kromě ďábla i rytmus v těle, prokázala v průběhu koncertu několikrát. Důmyslné chrastítko, tamburínu i krabičku s tajemným obsahem, v které to po zatřesení patřičně ožilo, tak tohle všechno při tom rozpustilém prozpěvování přibližovala postupně k mikrofonu a ještě při tom komediantsky koulela svýma mandlovýma očima. Marc stále tak něžně pokládal ruce na černobílé klapky, Olivier v pravém rohu na židličce jemně drnkal na kytaru a Sophie vedle ní jí u mikrofonu spíše dělala křoví. O něco později si tu už jako muška jenom zlatá zabzučela v roztomilé Human Fly, jedničku z tělocviku i hudební výchovy zároveň by si zasloužila díky své kulturní vložce s názvem Sex Beat. Kam se na ni hrabou všechny ty břišní tanečnice či holky v R´n´B klipech – tedy jak ona uměla tu pánev rozechvět. Řídil se snad bubeník podle ní, když jí koukal na zadek a nebo mu naopak ona odezírala ze všech těch škopků před ním? Třásla se jako osika, točila svými dlouhatánskými vlasy a publikum ji vřískáním v téhle exhibici podporovalo. Teď už ho měla zcela v hrsti!

Tak kdo je tady nejvíc too drunk to fuck? Přiznejte se...

Stačí ho jen patřičně vyhecovat, přičemž tomu kouzelnému slovíčku Fuck rozumí dneska úplně každý i bez základních znalostí angličtiny. Holt nám až příliš zdomácnělo a kdo by si dneska v téhle našponované době nechtěl ulevit, že? Stále ho chtěla slyšet hlasitěji, stále nebyla úplně spokojena a hezky na tři jim znovu a znovu trpělivě počítala... “FAAAAAK!“ Teprve teď se ta hubatá kráska mohla pustit do jejich vlastní verze jedné z pecek od starých pankáčů Dead Kennedys a protože byl teď kotel už opravdu rozpálený, zlatovláska popadla do každé ruky jednu láhev dobré vody a ty dole patřičně zchladila – to byla překvápko, he? :) Rozdováděná “Naďa“ o nálepku té hodné holčičky rozhodně nestála, náhle si své trepky opět nazula a vtrhla téměř po hlavě přímo do bublajícího kotle, který se jako zázrakem rozestoupil a vytvořil jí tu uzounkou cestičku. Pánové tam nahoře přitvrdili, ona se tu natřásala do stran, divoce skákala do výšky a tančila s diváky, jednomu se dokonce na chvilku pověsila na krk - zdá se, že ženicha už si tady vybrala! :) Moc dobře si tenhle sextet uvědomoval, že ačkoliv je Nadeah takový živel, i přesto by se po všech těch bláznivých kouscích, které tu prováděla, za chvíli okoukala a na medové pohlazení tu měli zase úplně někoho jiného, snad medičku – Sophie.

Tak i na ten klavír Sophie umí...

Ať už to byla interpretace rozvernější a zároveň přemýšlivé skladby Ever Fallen In Love (tu si střihla společně s Nadeah) či zamilované In A Manner Of Speaking, přijala je za své a to i přesto, že originály kdysi napsali Buzzcocks a Tuxedomoon a i na jejich deskách jim ten snový nádech vdechly úplně jiné vokalistky... Naučila se je dabovat opravdu výtečně, navíc stačily dvě tři vteřiny z každého kousku a publikum spustilo nadšený povyk. Ano, tak tyhle bezpečně znalo! Vůbec se tu v úterý sešlo velmi vzdělané publikum - samo od sebe si ty “jejich“ skladby prozpěvovalo a když bylo patřičně Naďou vyhecováno, tak i poslušně křičelo do nataženého mikrofonu. Ta však o poznání drobnější Sophie svou plavou hřívou, dravostí i sexuálním nábojem především v té první části koncertu stínila dost a kvality druhé z nich konečně vynikly až po pauze pro očekávaný přídavek. Na pódium se před ten rozvášněný sál totiž vrátila úplně sama, ohlásila novou písničku a... A narazila na překážku. :) To tu jen Marc zapomněl zapnutý jeden notně rozkolísaný efekt. Naštěstí ze zákulisí hbitě přiběhl, otočil příslušným potenciometrem a teprve teď se mohla ta dáma s bujným afrem do všech těch kláves tak ladně zabořit.

Tuhle si pamatujete? A tuhle taky?

K mé velké radosti zazněla ta, na níž jsem tolik čekal a tak moc doufal, že by nám ji mohli zahrát – Such A Shame. Přestože se o poznání hysteričtější originál od Talk Talk dočkal už tolika různorodých úprav, troufnu si říci že tahle patří k těm nejlepším z nich. Tolik procítěná, tolik něžná, tak příjemně se táhnoucí - právě od ní bych ji chtěl slýchat každý večer před spaním... Tak přece, ani ona nemá “jen“ ten hezký hlas, ale také si s nástroji stejně jako Nadeah rozumí, ta si totiž už v úvodu zafoukala také do klávesové harmoniky. Kam jen ten Marc a Olivier pro takto čarokrásné i zručné vokalistky stále chodí? Odkud ti dva jen čerpají? Kdepak nakupují? Tahle ruka při výběru byla opravdu šťastná! Zatímco teď jenom a jenom ji zaléval nepřetržitý potlesk, zbytek kapely opět zabral svá předepsaná místa a v přídavcích pokračoval. Že se v průběhu koncertu určitě dostane i na Love Will Tear Us Apart i na druhou depešáckou Just Can´t Get In Enough se dalo předpokládat, ty jsou totiž tak nějak povinné, tuhle show však příjemně ozvláštnila také Guns Of Brixton s až táborákovou atmosférou, v níž kromě výrazné kytary Oliviera vynikl i pískot Sophie. Ovšem dech mi zcela nečekaně vyrazili až s Friday Night, Saturday Morning.

Co děláte v pátek v noci a v sobotu ráno? :)

Což o to, už s tím textem se musí nejeden clubber ztotožnit, ale to, co s touhle jak od Hooverphonic napsanou baladou, opět převážně Naďa vyrobila, bylo opravdu neuvěřitelné... Parádně ji nakopli, aranže totálně přepracovali, délku natáhli a rozvášněné publikum se nenechalo příliš dlouho pobízet. Teď tu celý sál na střídačku burácel o nejedné páteční noci a nejednom sobotním ránu, muzika stále gradovala a byla rychlejší a rychlejší a ta sympatická blondýnka nahlas udávala další a další instrukce. Poslechli ji na slovo... Deset minut před desátou zmizeli podruhé. Tak? Jasně, byl na místě! Nejdříve si své sólo patřičně užil basák Julien Decoret, který tu pod nasvíceným reflektorem svým smyčcem vykouzlil rozhodně ten nejtemnější kus vystoupení a pak si do bubenické exhibice s plavovlasou kráskou za všeobecného veselí a aplaudujícího sálu ještě zatančil. Ne, nemohla by být lepší tečka, tak ještě stisknutí pravice zvukařovi, který se tu staral o jejich pohodlí a pak odjezd na další štaci. Smáli se před koncertem, smáli se po koncertu a za své peníze dostali přesně to, co už podruhé očekávali. I když v tomto případě mám pocit, že snad ještě něco navíc! Tak zase za dva roky? Jen ty dvě bych tentokrát za nic na světě nevyměnil. :)
            

Videoklip: Nouvelle Vague – Too Drunk To Fuck (live @ Palác Akropolis)

foto: MHD mhd@techno.cz

video: Bloomfanka