Report z koncertu Bajofondo od Myclicka

"Dvě piva a dvě mojita..." Ach jo!

Vážně pochybuji o tom, že ten, kdo si tuhle partu užil loni v dubnu, by si nechal ten koncert letošní ujít. To spíš přemluvil a nažhavil všechny známé kolem sebe. :) Oni se zkrátka a dobře musí líbit každému a to bez ohledu na to, kolik je vám let i bez ohledu na to, jakou stylovou škatulku rozbalujete nejčastěji. Našli totiž recept, jak se vám vetřít hluboce pod kůži a celý ten koncert se lusknutím prstů pokaždé změní v divadelní představení. A vlastně ani nemusí vydávat každý rok novou desku! Početná fanouškovská obec stojí zas a znovu právě o ten už důvěrně známý materiál, který se tehdy tolik osvědčil... Tak jaké to bude letos? V první řadě s čekáním a bohužel nikoli v té první řadě. :) Přede mnou zhruba padesátka spolučekatelů, kdo si nepořídil lístek v předprodeji, ten ještě v tuto hodinu u pokladny uspěl, musel však do kapsičky sáhnout o něco hlouběji než ti ostatní. Fronty se už takto zkraje večera tvořily také před jednotlivými barmany, ale když je v hitparádě žíznivců na prvních místech mojito a zlatavý mok, není se vzhledem k pracnosti a pěnivosti ani čemu divit... Na druhou stranu, nebyl však důvod ke spěchu.

Kdy se začne vybírat příplatek za čerstvý vzduch?

Koncert bez předkapely tu až výjimky znamená start kolem půl desáté, takže celou hodinu můžeme jen přemítat, který z těch všech volných fleků k dispozici bude tím zaručeně nejlepším. Osobně doporučuji balkón, tedy pokud se náhodou neřadíte mezi kotlaře, (neplést si s kotlíkáři) připravte se ovšem na větší než malé množství vedra... Dáma vedle mě, které už takto s předstihem bylo na omdlení, si z časopisu v kabelce briskně vyrobila improvizovaný vějíř a tak jsem to měl protentokrát i s příjemným vánkem zleva. První hvizd následován dlouhatánským výkřikem už zaplněný prostor rozčísl deset minut po deváté! Naivně... Ta půl desátá už se tu poměrně osvědčila. Jejich technik stále pečlivě a trpělivě ladil vše strunné, co mu přišlo pod ruku, potom roznesl půllitrovky dobré vody a černé(!) ručníky - hlavně žádný stres. Nezapomínejme, že tango se vyznačuje vášní, ale i nostalgií a melancholií. Že se bude něco dít, prozradila až světla na zdech, která náhle pohasla. Ano, teprve teď bylo přesně půl desáté, muž s dlouhou baterkou zablikal nejdříve na zvukaře, pak nahoru na osvětlovače a následně úslužně osvítil schody vedoucí ze sklepení, aby se jednotliví muzikanti hned na úvod nepřerazili. Nebylo jich moc - ve srovnání s koncertem loňským zatím jen polovina a sólo teď měl Javier Casalla.

Tak kdy jste naposledy slyšeli housle a bandoneon?

Stejně jako před rokem se teď pozornost soustředila na ten podivný nástroj, který je snad víc trumpetou než houslemi a on na tenhle kříženec vyčaroval první vznešené tóny. Jak moc se jeho projev líbil, poznal okamžitě – hlasivky všech pod pódiem i nahoře na obležených balkónech byly v plné pohotovosti a dlaně se už podruhé potkávaly... Celý sál se ponořil do úplné tmy a pod touhle kulisou teď z pražského dolu na povrch vyfáral zbytek početného ansámblu. Sečteno, podtrženo – osm i s obrázkovou Verónicou a všichni kompletně v černém, to se jim to v té tmě maskuje. :) Pozadu však nezůstal ani Martín Ferrés ve stylově černém klobouku. Ten nádherný bandoneon, přímo muzejní kousek z oddělení harmonik, uchopil do obou rukou, jemně je rozechvěl s prsty na drobných tlačítkách a ono to vážně hrálo a sál teď ani nedutal a upřeně ho sledoval. Na závěr ten nástroj svými vypracovanými pažemi pozdvihl vysoko nad hlavu a teatrálně roztáhl, co mu to jen rozpětí paží dovolilo... Javierovi i Martínovi to hrálo moc hezky, ale jaký asi bude zvuk, když se do díla pustí všichni najednou? Prostorem se teď ozývaly táhlé a hutné klaksony, jako kdyby tam dole parkovaly náklaďáky. Prásk! Bubeník Adrián Sosa alias Cahuenga poprvé udeřil do své soupravy, Juan Campodónico na stupínku vedle něho teď pustil základy, všechny struny včetně naleštěného kontrabasu byly rozechvěny a tohle bylo to dokonalé zvukové zázemí! Ani moc, ani málo, tak akorát dynamika, tak akorát vysoké tóny – nádhera, tohle bude fungovat.

"Řekni si styl a my ti ho zahrajeme..."

Luciano Superville se teď z role brilantního klávesáka poněkud degradoval do role DJe, vyhledání toho správného místa na desce si zjednodušil nálepkami, ve spojení s Kaoss Padem efektně scratchoval a jiskra mezi fandy už takhle brzy právě přeskočila. "Góóóól!" křičeli teď ti pod nimi hezky od plic stejně jako jakýsi jihoamerický fotbalový komentátor, který byl teď na jednu z Lucianových desek zaznamenán. Zábrany padly a odteď už to všechno jelo jako na běžícím pásu. Dobrou půlhodinku se originální oktet oddával jen a pouze tvorbě instrumentální, když pomineme pár samplů z desek či z harddisku a že mu žádný styl není cizí, dokazoval neustále. Vždyť tohle by klidně mohl být argentinský dubstep se všemi těmi dlouhými echy a peckou Fandango by zase nemuseli opovrhnout breakbeatoví žokejové... Teprve pak k nám Gustavo Santaolalla, ten sympatický kápo, jehož nohy by utancovaly snad i toho "Můnvolkra," konečně promluvil. Pro nováčky neopomněl zmínit, kterak mezinárodní formací Bajofondo jsou, že to ve městě Rio De La Plata s tímhle mixem stylů tenkrát začali a že Praha je historicky poslední zastávkou jejich evropského turné... Pravda, přestože se snažili sebevíc, ta únava způsobená kočováním, především na něm už byla poměrně znát. Ke všemu to obrovské vedro plus neustálá závlaha od barevných reflektorů shora – byl to výkon!

Oskara pro Gustava a hned!

Ten herecký Gustavo podal chvíli nato a za roli vnitřně rozervaného muže s pukajícím srdcem ve skladbě Cantando La Milonga by zasloužil předání dalšího Oskara. Rudý byl jako rak, své repliky řval z posledních sil, tohle už bylo vyloženě o zdraví! Pozornost na sebe však strhnul také díky o poznání klidnější a tišší skladbě De Usuahia A La Quiaca, před níž o ten klid diváky sám poprosil. Filmovou věc, která se objevila ve snímku Motocyklové deníky, tak rušilo jen arytmické cinkání sklenic a lahví od barem placených sběračů, přesto ta jeho loutna ještě stihla pohladit... Šéf projektu byl už poněkolikáté postaven před nelehkou úlohu, tedy co nejvěrněji imitovat svého jmenovce. :) Gustavo Cerati tu výraznou El Mareo totiž nazpíval opravdu přesvědčivě, ovšem se souborem svět nekřižuje. Bude v podání pana kapitána stejně vábivá a působivá? I tentokrát to zvládl na jedničku, přičemž na pomoc mu v refrénech vždy přispěchal i bubeník Adrián. I když... Možná, že bez jeho účasti by tahle interpretace vyzněla mnohem přijatelněji. Jediná žena tohoto souboru na první pohled vypadala jako klávesová elévka mistra Supervilla. :)

"A teď se vyměníme!"

Chyba lávky – každé to zmáčknutí klávesy si prožila celým svým tělem, její nohy po dřevěném pódiu cupitaly do rytmu tanga a to ona vtiskla postavičkám na plátně tyhle taneční kreace. Jindy zase rozpohybovala auta po silnici či ve skladbě Montserrat mechaniky u starých lokomotiv, nešetřila ani tím vizuálem, který je s touhle partou tolik spjatý – síťované punčochy pánové ctí zřejmě bez výjimky. :) Ten malý prostor svého pódia využívali na maximum, často se za provozu kočkovali, navzájem se hecovali, šťouchali do sebe zadnicemi a v jednom případě zatoužili po změně a jednoduše se u nástrojů proházeli. Na bicí teď hrál houslista Javier, naopak bicák přišel obhájit svůj titul z VŠS, tedy z Vysoké školy scratchování a ještě jednou si pohrál s "fotbalovou" deskou od Luciana... Dobrá nálada tu panovala nepřetržitě, povedená parta umíchala znovu velmi hybný i emotivní koncert a přestože obdobně jako u Ralph Myerz & The Jack Herren Band už jejich secvičená čísla znáte, stejně se na ně znovu a znovu těšíte. I tentokrát všichni "strunaři" popadali náhle na pódium a zůstali ležet bez hnutí, Luciano dokonce vrhnul mezi diváky šipku a na chvíli na zemi setrval, aby mu vzápětí k nástrojům pomohli zpět. :) A stejně jako loni si v samotném závěru na pódium vytáhli zhruba pětadvacet těch nejhezčích slečen v sále plus jednoho fešáka, aby se s Prahou (snad jen na chvilku) rozloučili.

Řádně prosolené Mar Dulce...

"Děkuyeme Praho!" i ono ubezpečení o návratu ještě Verónica rozblikala na plátně, poděkovala také přede všemi Lindě a Michaelovi, kteří se o ně starali zřejmě jako o vlastní a pak se s máváním a za hlasitého potlesku vytratili. První přídavek byl jasný a rozhodně pobavili s ukořistěnými cedulemi s nápisy WC a Shower, ale že se povede i ten druhý, to čekal málokdo. Hudba od zvukaře už totiž hrála a ti nejrychlejší dávno vzali nohy na ramena. A najednou byli zpět – objali se kolem ramen a bez nástrojů se pustili hezky od plic do opravdu poslední skladby tohoto večera. Dle očekávání dav šílel a nechtěl je pustit! Myslím, že i oni sami na tuhle sladkou, pardon velmi slanou tečku, budou ještě dlouho vzpomínat! Takováhle nálada tu loni opravdu nepanovala... Takže za rok už v tom Velkém sále Lucerny? Přiznám se, že bych raději upřednostnil nějaký ten festival. Ne, nedělám si srandu, tahle banda určitě umí pohnout i s těmi mraky. Tak schválně! :) 

Video: Bajofondo – Fandango (live @ Lucerna Music Bar)

foto: MHD, mhd@techno.cz Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz
video: NickyVev http://www.youtube.com/user/NickyVeV