Report z koncertu Laurenta Garniera a z párty ZEN od Myclicka

Předloni jednou, letos dvakrát, za tři roky třikrát nebo All Night Long?

Stal se zázrak – ani ne po roce a půl od parádního koncertu v rámci festivalu Move se Mistr vrátil a už ne v jednom, ale hned ve dvou klubech jsme mohli doslova koukat pod jeho dlouhé šikovné chlupaté ruce... Bude tu snad nyní jako doma a stejně jako Paul van Dyk, Tiësto, Space DJz, Rush, Dave Clarke a další zabere místo všem talentovaným nováčkům? Narozdíl od výše jmenovaných by mi to vůbec nevadilo, jedno však mohu prozradit hned na úvod. Ani Palác Akropolis, ani klub Roxy se nemohou pochlubit tím, že by své prostory dokázaly za tu dlouhou dobu od ohlášení té úžasné zprávy vyprodat... Pro tyto účely musí ten pán zřejmě udělat společnou desku s Tata Bojs či vydat úzce zaměřené CD a má přitom hned dva styly na výběr – drum´n´bass nebo trance. Tak co to bude, monsieur? :) Po předloňských zkušenostech z jeho pražské zastávky, kdy se opět projevil jako obrovský hudební nenasyta, jsem svou návštěvu populárního pražského klubu tentokrát nepodcenil a na místo před jámu lvovou dorazil už ve čtvrt na osm připraven na postávání v dlouhém zakrouceném hadu. Byl to opravdu strategický krok! Na šatnu jsem čekal pouhou minutku, do podzemí byl také vpuštěn, jen na svůj oblíbený balkón ne. :( Bohužel i zde už se lidi třídí na normální smrtelníky a na ty velmi důležité, přičemž tajné heslo pro tento den zní: "Bez červené pásky nahoru nelez!"

"Hey Scane, až ti takhle ukážu, tak to zmáčkni..."

Nevadí, záhy jsem pochopil, že s návštěvností to tak slavné nebude. Abychom snad francouzského producenta nakonec neurazili, víte jací oni jsou... Kdopak by odolal možnosti stát pouhých pár kroků od muže, který Muže s červenou tváří udělal mužem s červenou tváří? Jde se tedy vlevo až k pódiu – tam jsou stojany pro dechy, tam jsou i černé kostky s basy, které vám tak snadno vyrobí žaludek na vodě. Je osm hodin, máme je tu a technický rider vypadá stejně. Kdo jiný byl mohl být ve středu pódia než on, tolika srdcí šampión, po jeho levici ke klaviatuře usedá Benjamin Rippert, o místečko v levém rohu pódia se musí poprat mistři dlouhých dechů, tedy oba Philippové - Anicaux a Nadaud. Ovšem pozor! Tentokrát bude ten dlouhý stolek pokrytý černým suknem sdílet spolu s pomocníkem... Ten druhý notebook a ty další mašinky bude totiž obsluhovat jeho dobrý kamarád, člověk, jemuž sám loni přemíchal singl Midnight, Scan X. Nějak nám za tu chvilku zlenivěl, předtím všechno zvládal ovládat sám. :) Naštěstí ne, o to více času pak měl na pobíhání po celé délce pódia, dirigování, chlácholení a naopak hecování jednotlivých muzikantů. Pro někoho zbytečné divadélko, pro jiného rtuťovitý muž, který nevydrží chvilku v klidu a jako perfekcionista chce předat jen to nejlepší z nejlepšího. Nervy Scana X musely být silné jako lodní lana. :(

Co je mu? Není nemocný?

I přesto, že to on, sám velký Laurent, tohle všechno vymyslel a to on přece nejlépe ví co a jak, hrabat mi neustále někdo takhle do řízení, strhnu volant vpravo, prásknu dveřmi a vztekle mu odseknu: "Tak si to dělej sám, když jsi tak chytrej..." Vedle sebe pak vypadali jako životem protřelý taťka a teprve se rozhlížející uličník, který dělá své první velké chyby. Nakolik to bylo jen ono divadlo, aby za těmi notebooky nepůsobili tak odpudivě strnulým dojmem, to moc dobře vědí jen oni dva a jak známo, zrovna oni nám to zcela určitě nepoví. :) Tentokrát jsme se museli obejít bez projekce, světla byla velmi citlivá k právě se odvíjejícímu příběhu a člověk se mohl alespoň plně soustředit na to, co mu tak čistě a dynamicky mířilo vstříc... O dramatické momenty a časté změny nebyla nouze, stejně jako o teatrální gesta, kterými Laurent za mixážním pultem doprovázel úplně každý nájezd bicího automatu. Vždycky se úplně zhroutil a škubal sebou tak, že jste se začali shánět po odborníkovi v bílém plášti. Ovšem jen co jste bez úspěchu otočili hlavu zase zpět, civěl teď pro změnu v záklonu na strop nad sebou se zasněným výrazem, vzápětí se rozeběhl k jednomu z muzikantů, aby ho v jeho snažení poopravil a nenudil nás ani chviličku. Každou tu cestu na toaletou či na bar jste si moc dobře rozmysleli. Jednak jste zrovna o to vaše místečko nechtěli přijít a pak vás také stále udržoval v napětí - málem jste zapomněli i mrkat, abyste o něco náhodou nepřišli a změny tu byly opravdu na denním pořádku.

A je vlastně něco, co neumíte?

Tohle nebylo jen o snivém intru a následném gradování večera – naopak! Sotva se poslední smyčka z těžkých kovadlin v Crispy Bacon konečně zauzlovala, vykouzlil nám tu na chvíli prostředí, v němž by se tak příjemně usínalo, tedy pokud už jste někdy zavírali víčka za zvuku táhlé trumpety. :) Náhle se však ozval budíček a ve svižném drum´n´bassovém kousku M Bass, v němž nechyběla ani kvákadla, teď všichni v sále pozorovali levý roh pódia. Tahle věc byla totiž napsána zejména pro Philippa a Philippa a oni se rozhodně nenechali zahanbit! Že ani jeho tvorbu neminul dubstepový virus s poctivým wobblem, dokázal ten charismatický pán o maličko později, zkrátka a dobře - tohle byla muzika, před níž se rozhodně neutíká a které chcete mít stále plné uši... Předloni z logického důvodu ta zbrusu nová a těžko vyslovitelná Gnanmankoudji chyběla, letos tu prostě zaznít musela! Sama o sobě i ze záznamu na ploše těch deseti minut zní skoro jako megamix poskládaný ze tří různých tracků a teď si ji představte live, když vám ji servíruje tahle povedená parta. Jeden neustále čudlíky deformuje zvuk a upřeným pohledem sleduje situaci na monitoru, druhý občas utrousí něco do trumpety, třetí teprve čeká na prostor, čtvrtému se z ničeho nic prstíky rozutečou po černých a bílých klapkách a ten pátý, ten nejdůležitější, tu neustále pobíhá, zvedá ruce, kibicuje, šeptá jim do ouška a ono to pak spolu všechno tak drží, tak duní a tak příjemně se ve výškách rozpadává i s tou milou ozvěnou... Tak tohle byl vážně srdcervoucí zážitek.

Dobrá zpráva pro sběratele – ano, stále funguje!

Po stále rostoucích ovacích publika také mistra zajímalo, jak by mohl do češtiny přeložit ono "thank you," odpovědí mu však byl tak nesrozumitelný pokřik, že zůstal raději i nadále u té "své" angličtiny. :) Díky funkčnímu mikrofonu jsme se také dozvěděli, že jsme teprve šestou zastávkou jejich Kleptomaniac tour a díky němu také v jednom případě svůj hlas využil jako další nástroj k dobru. Všechny ty dlouhé sykavky nad dynamickým základem byly přitom tolik působivé! Scan X na chvilku vyměnil mašinky za opravdickou kytaru a každé to jeho hrábnutí do strun se dalo srovnat s odborně vedenou masáží. Jako kdyby vám krásná Asiatka zrovna promnula namožený sval - ano, tahle hudba byla léčivá, tahle hudba byla důmyslná a tahle hudba byla také vzpomínková... A bez The Man With The Red Face jsme nemohli jen tak odejít! Je zvláštní, jak i po tolika letech určité věci fungují a když se vám jejich autor postaví tváří v tvář, vypukne hotové šílenství. Je to úplně stejné jako s prvními tóny Born Slippy, Firestarter i s God Is A DJ – stačily tři čtyři vteřiny a snad ani na ty lesy jste ještě nikdy takhle nezařvali... Philipp Nadaud byl opět hvězdou a Laurent s mikrofonem mu vyrobil přijetí, které připomínalo vstup do síně slávy. Jako by si to však náhle uvědomil, postupně obešel i ostatní pány muzikanty a při těch jejich sólech je také označkoval přezdívkami, které je v daný okamžik co nejvíce vystihovaly, vždyť by jim to bylo líto. :( Nejsem velkým fandou hitovek, nebýt však právě této skladby, možná by se k nám tahle parta nikdy nepodívala, mně osobně ovšem u srdíčka zahřáli s úplně jinou kompozicí. S ještě starší Acid Eiffel!

Ta nejdelší pauza před přídavkem? Tři hodiny!

Už tehdy před lety mě ony postupně se na povrch probublávající zvuky moc bavily a tolik tahle skladba, která vyšla pod hlavičkou projektu Choice, voní po Detroitu, přesto jsem se ani tentokrát toho hypnotizování stále nemohl nabažit. S takovým zvukem tak snadno podlehnete. Tak ještě jednu lomenou věc na samotný závěr, co nejrychleji do šatny a klub vyměnit za klub – jede se do Roxy! Jak vypadá jeho živák už jsem věděl, ale od posledního setu na Open Air Fieldu uplynulo už dlouhých šest let a tam jsem si ho určitě neužil od začátku do konce vzhledem i k ostatním lákadlům. Jaký asi tak bude? Teď musíme počkat, až si uklidí nádobíčko a dá si zaslouženou véču... Kdopak nám k tomu zatím bude vyhrávat? Roman Rai! A přepychově. ZEN v jeho podání už dávno není o sladkých či snivých melodických linkách, hitovky tu nenajdete ani náhodou, stejné je to i s počtem zpívaných šlágrů... Roman roku 2009, to jsou především skladby bohaté na zvuky, které se stále přesýpají z místa na místo, rytmická složka k sobě mezitím přijímá s otevřenou náručí nové a nové bubínky, virbly, tleskání a cinkání a tak tu vznikají další nečekané kombinace. Chvíli hypnotizuje, chvíli straší, chvíli vábí – chce to jen naslouchat a všem čtyřem končetinám dát úplnou volnost. I přesto, že jste ještě před chvílí jenom stáli, najednou vlajete v prostoru a ani netušíte, jak k tomu vlastně došlo.

Tam se smál a tady se mračí – takhle. :(

Ne, ještě ne... Ve tři čtvrtě na jedenáct byl parket ještě stále prořídlý, dal jim hodinku a teprve pak ji pustil, potřeboval si přece otestovat, jak na ně bude působit. Řeč je samozřejmě o Velvet Dance ze stejnojmenného EP. VJ Martin mu k tomu úžasně nabarvil plátno, respektive všechna tři plátna plus plazmy, osvětlovač Ondra na opačném balkónu také poctivě naslouchal a díry na parketu zalátal. Plnil se obstojně a s každou minutou přibývali další a další obyvatelé. Airto těm línějším a rozsezeným vedle v chilloutu zatím pustil Cosmic Wild Boar od mých oblíbenců L.S.B. a alespoň pro tento den vyměnil elektriku za deep house, vždyť ho má také rád! Francouzský host se u lešenářské konstrukce objevil po jedné hodině až s akademickou čtvrthodinkou, ale je to vlastně on? Tamten se smál od ucha k uchu, tenhle se mračí a ty jeho psí oči vypadají tak posmutněle a unaveně... Špatný den? Náročná cesta? Ošklivý telefonát? Nemoc? Velký výdej energie? Těm dole to bylo úplně jedno a parket už zaplnili do posledního místečka. Sotva se objevil vedle Romana, který mu předával pracoviště s tou novou verzí Passion od Gat Decor a s Timing od Guy Gerbera, zdvihl se bojový pokřik! Tak už o něm ví, už ho netrpělivě očekávají... Naváže? Vynutí si potlesk? Vynutil, ale zřejmě neplánovaně...

Jak malej Laurent...

Jeho první CDčko začalo stagnovat a dlouhých patnáct vteřin bylo ticho. To je pech! No, ticho... Ti dole se pustili do řevu, on se snažil pekelný stroj zase rozpohybovat, ale zatím stále marně. Nakonec se to přeci jen povedlo i bez účasti zvukaře a intro bez beatů, skoro jako z pera jeho krajana Jarreho, se teď po klubu příjemně rozlilo do všech jeho štěrbin... Jako kdyby každá z těch tří hodin (ano, to jsem si ještě naivně myslel, že jde o tři) byla tématická. Zpočátku hodně valivá hmota se stále se opakujícími loopy, starším zvukem i tvrdými údery byla po druhé hodině vystřídána breakbeatovými bootlegy. Sálem se teď nesl slavný Morrisonův refrén "Gloooooooria!" podebraný zlámanou rytmikou, chvilku předtím tu byli ke slyšení Radiohead, samozřejmě ne v originále, prostor tu našla i slavná E Talking od Soulwax a v sále to jen vřelo. Pod všemi těmi světly bylo strašné vedro, všechno teď na kousíčky rozřezával laser, opravdu báječnou vizualizaci tu měli... A ten jeho úsměv byl už zase širší a širší. Recept? Láhev vodky do kyblíčku, energy drinky a jeho parťáky za záda – funguje to bez chybičky! Nevtipkoval však jenom s nimi. Ochotně pózoval do foťáků, podepisoval obaly desek, těm zahraničním fanouškům roztáhl tu jejich vlajku, při každém přetížení udělal z rukou křídla a ti dole mu z nich zobali. I teď prožíval úplně každý z těch beatů naplno, skákal do výšky, kynul pravačkou, točil se na místě – vážně mu letos bylo třiačtyřicet? :) Je zkrátka ve skvělé formě a svých fanoušků si patřičně váží.

Možná jen někde ztratil hodinky...

Navíc mixér je proti němu ten pomalejší bratr. Často rychlosti obou přístrojů srovnal během čtvrt minuty a ta nová skladba musela také co nejdříve ven! V té třetí hodince došlo i třeba na sedmdesátkové disko You Make Me Feel od pána, který si říkal jednoduše Sylvester a to bylo následně vystřídáno tou jeho nejznámější... Jak, že se jmenuje? :)I tentokrát při saxofonovém dovádění několikrát upozorňoval na fakt, že ten, kdo ji tak brilantně zahrál, je tady spolu s ním, i tentokrát došlo na tu jeho zbrusu novou Gnanmankoudji a ani on nemohl odolat Guy Gerberovi s jeho Timing. Takhle barevný set tu posledně namíchal Tom Middleton a klobouk dolů za jeho kvalitu! Který z těch dvou je tedy vlastně král? Škoda, že se Laurent musel obejít bez mikrofonu - věřím, že by nám všem měl co říci... I přesto byla ta atmosféra neskutečná a že svůj stanovený čas přetáhne, se dalo tak nějak předpokládat. Ještě stále narvaný klub jsem opouštěl pět minut před pátou, kdy už dávno měl vyhrávat Martin Gredner, aniž bych tušil, že dojde ještě na drum´n´bass. To už však znám jen z doslechu, stejně jako info o tom, kdy se uráčil nového rezidenta konečně pustit k přístrojům. Hodinky prý ukazovaly zhruba tento časový údaj: 5:40. "Laurente, vrať se – jsi sice blázen, ale máme tě rádi!" 
            

Video: Laurent Garnier – Gnanmankoudji (live @ Roxy)

foto: MHD mhd@techno.cz Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz