Report ze křtu nového alba Alvik od Myclicka

Pryč od nich, pryč k nim!

Ten hustý středeční déšť, který se navečer z té temné oblohy spustil, na náladě nepřidal. Vždyť už takhle se na sebe všichni mračili, v tramvaji tak usilovně bojovali o každé volné místo, strkali do sebe a sprostě si nadávali – ano, podzim je tu a se vší parádou! Byl jsem naprosto klidný a vyrovnaný, už za chvilku mi totiž ta pětka se svými povedenými hosty zase dobije úplně vymlácené baterky, už zase do mě nalije optimismus. Jen jedno mi teď vrtalo hlavou... V sobotu jsem si v karlínském Studiu A užíval jejich koncert, který v přímém přenosu vysílalo to teď tolik skloňované Radio Wave a díky svému pozdnímu příchodu nakonec seděl pouhé dva metry od nich. Warm-up k nezaplacení, ale překvapí mě vlastně čtyři dny nato znovu, nebo to půjde srovnat s tím, když vám někdo vypráví děj filmu, na nějž se teprve chystáte?! Inu risknu to a moc rád! :) Fronta na šatnu zatočená až ke kavárně věstila velmi dobrou návštěvnost, po otevření dveří do sálu jsem však ihned pochopil, že také tentokrát jsem tu mezi posledními. Bylo deset minut po osmé a oni už hráli! A jak se Anya pochlubila, dokonce už třetí písničku. :( Nebylo však proč natahovat moldánky, když nám obratně vzápětí spočítala ty další ze setlistu - dobrých sedmnáct jich prý máme ještě před sebou... Uf! Přestože byla veškerá pozornost soustředěna právě na ni, jedna věc se opravdu přehlédnout nedala.

Dáte jim rok a oni tak zhrubnou! Nebo je to jen o toleranci?

Obrovská průsvitná koule, která visela nad pravou částí pódia. Čeká tu snad na Mishana či Anyu a hned poté, co ti dole vytvoří z rukou les, projedou se oni nad nimi jako fandové stále populárnějšího zorbingu? Nikoli, ten důvod byl prostší, vždyť jak nejlépe před početným publikem zvětšíte onu odkvetlou pampelišku z obalu jejich nového alba? Pak za ni už jen stačí umístit oranžový reflektor a dokonalá iluze je tu – chvíli vám připomíná sluníčko, chvíli tu zlatavou rostlinu, která potěší v létě vás i ty tolik pracovité včelky. K tomu si přidejte ještě plátno s projekcí od šikuly gyomha, který umí pracovat s přírodními motivy, ale také obstojně strašit... Vždyť právě tuhle temnotu s loutkou coby hlavní postavou ke skladbě Crawling by mu mohli tvůrci série SAW klidně závidět. Kam jen se ale poděla ta melancholie a něha, s níž nás Alvik před rokem tolik vískali ve vlasech? Určitě je na ni ještě dost času! Anya teď se svými pomocníky dala nahlédnout do alba nového, které bude zřejmě velmi pestré a jejich stylové mantinely se přitom ještě o maličko posunuly. Věřte nebo ne, také v jejich repertoáru odteď najdete beatbox, jak jsme se mohli zásluhou skladby Silverspring názorně přesvědčit. Po své pravici teď měla výrazná vokalistka mladíka, jenž Mishanovy automatické mašinky strčil na chvilku do kapsy, po své levici Lindu Hammelovou alias MC Lin-Dee, která jí vyráběla to tolik důležité "křoví" a první překvapení večera se právě dostavilo. Tohle že jsou Alvik?

Anya

S kým zažijete víc legrace aneb Alvik vs. Ralph Myerz & TJHB...

Jasně, proč ne – Alvik roku 2008! Proč se zbytečně nechávat od kritiky násilně škatulkovat, když hudba nemá hranic a kombinovat se dá díky stále dokonalejší technice úplně všechno se vším? Slušelo jim to a doteď strnulé publikum se poprvé na tuhle houpavou a přitom tolik energickou muziku rozhýbalo v kolenou... Inu dobře jsem udělal, moc dobře! Přestože jsem původně zvažoval, zda bych se neměl už zase vydat na v Roxy řádící Nory Ralph Myerz & The Jack Herren Band, jejichž show je doslova prošpikována vtipnými scénkami, i tady mi tak snadno Anya se svými kumpány roztáhla pusu od ucha k uchu. Ta její čeština je tolik roztomilá a ona ji za ten pouhý rok tak úžasně zdokonalila. Každé to šustnutí na pódiu i v publiku přitom spontánně komentovala, diváky přemlouvala, aby postoupili blíže k pódiu a sama jim v tom usilovně pomáhala, Bharatu Rajnoška, který umí hrát snad na všechny dechové nástroje na světě, zase učila, jak si má správně nasadit flétnu k puse a občas si tu svou otevřela i na pana kapelníka, když si to zasloužil. :) Francouzsky pak komunikovala s gyomhem, který si to své nádobíčko rozložil u zvukařova pultu, anglicky zase s přáteli pod pódiem, jež si udělali čas a dorazili, ale hlavně... Královsky zpívala! Och, jak ta má mazlivý hlas a široký rozsah a jak u toho oproti všem těm zamračencům venku jenom září – ta tedy umí dodat dobrou náladu!

Hrdina večera? Jednoznačně Martin Valihora!

To Linda, přestože před čtyřmi roky vystupovala před mnohem početnějším publikem v T-Mobile Areně jako slavná 90-60-90, působila tentokrát poněkud zakřiknutě a nejistě... Na druhou stranu, jen si to sami zkuste zpívat druhé hlasy ve funky říznuté skladbě Got Myself za Tonyu Graves, která si momentálně užívá mateřské dovolené! Člověk se té rozechvělosti ani nemůže divit a tenhle duet za to stál i tak. Alvik však nejsou jenom Anya a Mishan... Zatímco se při některých skladbách pódium vyprázdnilo, to kontrabasista Petr Tichý se od toho největšího nástroje nehnul ani na krok. Jeho dlouhé prsty klouzaly tak rychle stále nahoru a dolů a laik může jenom žasnout, co všechno dokáže s pouhými pár strunami vyčarovat a hlavně jakou sílu tenhle instrument má – vždyť on nám ty ochozy balkónu úspěšně rozdrnčel. Komu jinému se to ten večer povedlo? Mishan i Martin Valihora své bicí aparatury ve srovnání s ním pouze lechtali! Tedy až na okamžik, kdy Martin přímo na místě vyrobil jakýsi megamix ze dvou věcí. To jeho sólo, které trvalo snad čtyři minuty, využilo veškeré škopky, které tu měl k dispozici a ještě si jich pár vypůjčil ze sousední Mishanovy baterie. Byl neuvěřitelně přesný, každá jeho končetina si jela v tom svém rytmu a ti pod pódiem z dalšího nastavování šíleli. Pak už jen napočítal do čtyř a Anya mohla konečně zase čapnout mikrofon a pokračovat v krasojízdě dále.

Bharata Rajnosek

"Rejžo, poďte nám to polejt..."

Opravdu efektní číslo si pro nás připravili, výborný byl ovšem také Honza Maxian, jemuž u kláves Vítek Pospíšil na chvilku uvolnil židličku. Vždyť on uměl na ty černobílé klapky syntezátoru Nord hrát tak jako na kytaru! To bylo kvílení panečku... Ten avizovaný křest se uskutečnil kolem deváté hodiny, ano i to Ř už umí Anya na výbornou! :) Tak kdopak asi bude tím kmotrem? Loni Martin Valihora, letos Honza Krofta, režisér jejich klipu Close ke skladbě z této desky. A tak se černý papírový obal s pampeliškou poprvé vykoupal v bublinkách, děkovalo se všemu a všem a při téhle příležitosti se kapela také na chvilku odmlčela a zmíněný klip si na tom velkém plátně prohlédla spolu s námi posluchači. Už tolikrát tu ta dvojrole naprosto odlišných charakterů byla a zdá se, že je stále co vymýšlet a přestože si v něm Alvik nezahráli, ta jejich muzika s tímhle dílkem nádherně korespondovala. A abychom na něj hned tak nezapomněli, v průběhu tohoto hřejivého večera se na něj dostalo ještě jednou – jen s tím rozdílem, že tentokrát už byla hudba ze záznamu stažena a muzikanti si ten doprovod střihli sami. Dopředu jsem tušil, že nebudu vědět, kam své oči zaměřit dřív – tolik hráčů na jednom pódiu, k tomu ta úžasná gyomhova projekce, ještě štěstí, že osvětlení bylo decentní. Pár světelných efektů a určitě bych se ztratil v překladu! Vždyť tady se neustále něco dělo, každý z těch muzikantů byl něčím výjimečný a ta mozaika do sebe tak krásně zapadala. Je přeci jen jedna písnička, na kterou se těším o něco víc než na ty ostatní a ani tentokrát mě nezklamali a Wonder do setlistu zařadili. Opravdu nádherný song, v němž se ten její hlas proplétá mezi silnými melodickými party na tomhle fajn zvuku, je prostě jakousi podzimní povinností – tolik energie, tolik lásky a naděje je v něm uschováno a ta Anya se ke všemu tak ráda dělí...

Honza Maxian

Že by se muzika zase začala kupovat?

V půl desáté jsme je snadno s tak silnou armádou vytleskali zpět a přidávalo se. Bohužel víc než po dalších patnáct minut jsme je k setrvání na pódiu přemluvit nedokázali... Anya už jen neopomněla zmínit web a MySpace, poděkovat všem za účast, Lin-Dee jí hbitě připomněla následnou afterparty, na níž budou hrát o kousek vedle Blue a Tall a kdo nechytil ono promočené CDčko, ten si mohl za sympatickou cenu jejich nové album, debut Breathing Geometry a něco na sebe v předsálí zakoupit. Soudě podle obrovského zájmu u tohoto stolečku, líbili se! Už dlouho jsem neviděl tolik lidí pohromadě pořizovat si originální nosiče. Možná k tomu přispěl také další ze zdařilých papírových obalů, do něhož ho tahle parta za podpory vydavatelství little m records navlékla. Tolik jsem se teď kochal zrekonstruovanou Malou scénou, naslouchal té jejich osobité muzice, jíž si v Praze rozhodně neužijete na každém rohu a po očku pozoroval scénický tanec dvou dam, které se jednoduše nechali strhnout, že jsem úplně zapomněl navštívit Divadelní bar pod schody. Snad mi pánové Skywalker a Cashmeer mé áčko odpustí - někdy jindy chlapci, pospíchal jsem... Bohužel zase zpátky mezi ty, co se tolik mračí, v tramvajích tak usilovně bojují o volná místa, strkají do sebe a sprostě si nadávají. Už aby kalendář nalistoval opět červen a pokud by jen náhodou nebyl chladný, zlobit se určitě nebudu! :)

Mishan

foto: gonza gonza@techno.cz