Čtenářský report od Štěpánky

Každý rok vybírám jeden nebo dva festivaly, na které se vypravíme. Protože jsme Táboráci, rozhodli jsme se pro Planet festival, i když nás svým obsazením tolik nelákal, a festival Creamfields. Nejen proto, že jsme fanoušky přesně takových stylů typických pro Booka Shade, Gus Gus, Sashu a Digweeda a dalších, nejen proto, že to měla být největší hudební událost roku, ale také proto, že poslední ročník Creamfields v Roudnici nad Labem jsme si nenechali ujít.

Vyjeli jsme už v pátek, abychom se vyhnuli únavě z cesty a vůbec stresu okolo, prostě aby to byl výlet se vším všudy. Ubytovali jsme se v penzionu v Břeclavi a vyrazili obhlédnout místo konání. Warm up už se tam pomalu rozjížděl a odpočinek v trávě za zvučných tónů Dj Ibe nebyl vůbec špatný. Z areálu toho moc k vidění nebylo, protože fungovala jen jedna stage a do zbytku nebyl vstup povolen.

Druhý den jsme si zpříjemnili prohlídkou Lednického areálu, a protože počasí opravdu přálo, i osvěžením v nedalekém rybníku. Už nic nebránilo vyrazit na Břeclavské letiště.



Přivítalo nás výborné prostředí. Auta neustále přijížděla a areál se začínal pomalu plnit. Po vstupu jsme si hned naplnili kapsy nabízenými letáčky a dostali jsme chlazenou kolu, která přišla samozřejmě vhod. Zvláště když jsme auto nechali zaparkované asi 1 km od místa konání. U vstupu jsem si hned odložila do šatny tašku a naprosto nepotřebné svršky, což sem určitě nebyla sama, protože většině návštěvníků věc jako tričko moc neříkala. Hodně nás překvapilo, že jsme areál prošli za chvilku. Čekali jsme mnohem větší plochu pro tolik lidí, co mělo dorazit. Ale za chvíli jsme to naopak pocítili jako velkou výhodu. Všude jsme byli hned a bolest nohou byla v nedohlednu.

V areálu to žilo. Nejen že každá stage byla už v plném proudu, ale dočkali jsme se i spousty rozptýlení. Z jedné strany nás začaly obskakovat žluté letušky, které už snad kratší sukně ani mít nemohly, kolem každou chvíli prosvištěli nadšenci na skákacích botách a cigára, která jsem začala postrádat, mi na čtyřkolce přivezli přímo pod nos. Nemohli jsme si nevšimnout velkého červeného stanu, kde se první zájemci převlékali do rádoby neprůstřelných kombinéz na paintball. Ani fanoušci volleyballu nepřišli zkrátka a zaujali své pozice na nafukovacím hřišti Ice Tea. Kdo chtěl okolí vidět trochu z výšky, vyzkoušel své umění na trampolíně a ten, kdo si chtěl užít trochu té výtvarné chvilky – u Adidasu rádi přijímali vaše návrhy. Nakoukli jsme ke všem stageím, kde povětšinou pařilo jen pár lidí.

Uvelebili jsme se u Global Stage a koupili pivka, která v nás na pálícím sluníčku zanechala veselou náladu. Roman Rai zpříjemňoval náladu svým setem. Skupinu lidí dokázal zvednout ze země a okolí se začínalo pomalu vlnit. Nedoposlechli jsme ho až do konce, ale přemístili jsme se k druhému podiu Adidas live. Booka Shade byli prvním vystupujícím z těch, kvůli kterým jsme přijeli. Mandarine Girl to rozjela parádně. Nikdo nezůstával stát s rukama v kapsách, a že se hlouček lidí pořádně rozšířil. Rozloučili se hitem Body Language. Byli jsme na vrcholu blaha. To nám trochu zkazila zastávka na Toi-toi, i když jsme se utěšovali slovy – bude hůř. A bylo hned v zápětí, když jsme se po celém areálu nedočkali tekoucí vody.
Nakoukli jsme také k ostatním pódiím, kde všude hrála vesměs podobná hudba. Nakonec jsme se vrátili k hlavnímu podiu, kde právě Smoking Jo střídala Orbitha. Nasadila stejně pohodové tempo, jako její předchůdci. Pohupovali jsme se do rytmu a, i když jsme od ní čekali víc, nebyli jsme nespokojeni.



Po osmé hodině se začal v dálce nad lesy tvořit hrozivě modrý náznak deště. Vůbec by nevadilo, kdyby sprchlo, říkali jsme si. Beztak jsme nohy pod nánosem prachu skoro neviděli. To jsme se ale dost spletli. Během půl hodiny se na nebi vytvořila "lajna", která dělila bílé mraky od tmavých. A tahle lajna se nebezpečně přibližovala. Sledovali jsme ji dobrých 20 minut a věděli, že to nebude žádná malá sprcha. Přitom se na Adidas stagei Monkey Business neohroženě připravovali na své vystoupení. Na podium sice nebylo vidět, ale zkoušku mikrofonu slyšet bylo. I na Global stage Sébastien Léger nepřestával míchat svoje pecky, čemuž jsme se dost divili. Když už se mraky přiblížili přímo nad nás a začal se zvedat vítr, přemýšleli jsme, kde najdeme nejlepší úkryt. Nejblíže byl Techno stan, tak jsme zapadli do něho. Jenomže to samozřejmě nebyl jenom náš nápad. Potom, co nás dav lidí začal nemilosrdně mačkat víc a víc dovnitř, zachvátila nás vlna klaustrofobie a představy ušlapaných jedinců. Vyrazili jsme zpět ven, kde už to pěkně fičelo. Stánky držela jen pevná vůle jejich majitelů, záchodky se sesypaly jako domino. Zalítli jsme do menšího stanu, kde se tísnilo asi 40 lidí. Drželi jsme dřevěné kůly, na kterých byl stan připevněn. Chvílemi bylo namále, že snad poletíme všichni. Ale přežili jsme. Atmosféra byla pořád skvělá. Dostali jsme pití zadarmo, pokecali a zasmáli se. Obdivovali jsme skvělé efekty tohoto festivalu v podobě blesků po celé obloze. Jak jsme pochopili podle valícího se davu, v techno stanu se zůstat nesmělo. Taky se nebylo čemu divit, kdyby se konstrukce zřítila, byl by to nemalý průšvih. Foukat přestalo asi po 20 minutách. Po hodině už jsme si přáli, aby přestalo pršet.

Spoustě lidí ale déšť evidentně nevadil. Někteří byli připraveni (deštníky a pláštěnky), jiní zas využili reklamních plachet na jiné festivaly, které pro partu 10 lidí na přemístění bohatě stačily, ani stůl nad hlavou nebyl výjimkou, ale početná skupina našla svůj úkryt v autech. Po ustání větru se po chvíli znovu rozezněl Intel Techno stan a i v Red Zone to začalo vřít. My však svůj úkryt opustili až kolem 22:30. Většinou bylo pořád vše na svém místě a to nás uklidnilo. Do Red Zone jsme se nemohli dostat a tak jsme čekání po chvíli vzdali. Další místo, které jsme zkontrolovali, byla šatna. Představa valícího se davu, který se chce schovat před deštěm, mě děsila. Ale šatnáři vše vyřešili. Šatnu přesunuli do rohu stanu a vyhověli tak všem.

S nedočkavostí jsme mířili k hlavní stage. Přestalo pršet, tak kde to vázne? Nechtěli jsme slyšet vlastním uším, když nám nějaký dobrodinec oznámil, že pódia už si nezahrají. Když jsme přišli blíže ke Globalu, viděli jsme, jak z jedné z mašinek (jestli to byl mix, nebo CD přehrávač nebo co, to vám nepovím) teče voda. Znejistili jsme. Pak kdosi na podiu nevydržel mlčet na neustále dotazy a oznámil, že je všechna technika zničená, že tady se hrát už nebude. Byli jsme jak opaření. Kvůli těm, co měli vystupovat na hlavních podiích, jsme přece tu! Co naplat, že VIP stan se rázem stal stanem veřejným, že ze Seat Ibiza kopule byla další stage. Courali jsme se po areálu, ale naše nohy nás pořád vedly před Global Stage. Asi jsme čekali zázrak, že se přece jen bude něco dít, že přece museli bouřku čekat a techniku schovali, nebo mají náhradní. Nebyli jsme sami. Před podiem pořád postávali hloučky lidí a nechtěli tomu věřit stejně jako my.



Neříkám, že se nedalo jinde bavit. Na ostatních stage to vřelo. Ale všude bylo tak narváno. Do Intel Techno stanu se nedalo vůbec dostat, lidi pařili i venku před ním. A tak to bylo všude. Kdybychom měli náladu, určitě bychom se dovnitř procpali, ale to jsme neměli. Navíc jsme dostali hlad. Museli jsme vzít za vděk bagetou, protože u jediných dvou stánků s klobásami a něčím k snědku byla neskutečná fronta. Když tedy nepočítám stánek s perníkem a sladkostmi, ze kterého po větrné smršti zbyla jen půlka.

Chtěli jsme se ještě pokusit, zda bychom nemohli dostat část vstupného nazpět. Proto jsme přispěchali k okénku s prodejem vstupenek. Potom, co jsme vyslechli rozhovor mezi anglicky mluvící skupinkou a slečnou v okně, bylo nám jasné, že s tímto návrhem neuspějeme. Nakonec jsme mohli být rádi, že jsme jen 200 km od domova. Taky jsme přemýšleli, zda lidem, kteří neustále přijížděli a kupovali si vstupenky, někdo řekl, že dvě hlavní podia nefungují. Snad ano, uklidňovali jsme se.

Kolem 1 hod ráno jsme se rozhodli jet domů. Zklamání bylo silnější, než touha pokračovat. Ani teď se neubráníme otázkám. To tu bouřku neviděli? Proč pořád hráli? Nevěděli o ní z předpovědi? Proč stage nezabezpečili? Proč neměli připravenou náhradní techniku? Proč Sasha s Digweedem nevystoupili na jiné stage? A byli tam vůbec? A co samotné jméno Creamfields? Otázek máme spoustu. A doufám, že mi na ně někdo odpoví nebo se aspoň někdo vyjádří.

Nechci hanět pořadatele a hádat se, jestli to mohli zvládnout lépe, nebo ne. Jsem jenom malý pán a nemůžu kritizovat to, čemu nerozumím. Tohle všechno byly a jsou jenom moje pocity.

Měl to být nejlepší festival roku, ale pro nás to bylo po dlouhé době největší zklamání.