Report z šesti hodin na Creamfields od Myclicka

"To je řečí, vždyť nejsme z cukru..."

Rok co rok je to stejné. Celý květen a červen pozorujete z oken svých školních budov či z teplých místeček vašich zaměstnavatelů tu žhnoucí kouli, teplota stále stoupá a vy byste dali cokoliv za práci či výuku na břehu rybníka. A když konečně máte tu možnost, je tu červenec a s ním automaticky počasí nevlídné, na sluníčko můžete zapomenout a pokud jste si naplánovali dovču, pak si trpte! Ještě ve čtvrtek tady v Praze letní deštík zmáčel vše, co mu přišlo do cesty a meteorologové v tom měli jasno – tenhle víkend se nepovede... A zase se spletli! V pátek byla obloha jako vymetená, rtuť teploměru stoupala stále vzhůru, noc, v níž sice pár kapek spadlo, nezvykle vlahá, v sobotu odpoledne se teplota vyšplhala dokonce ke třiatřiceti stupínkům. Že by se tam nahoře smilovali a po tříleté pauze festivalu Creamfields v našich končinách dostal nový pořadatel k licenci i milý bonus? O tom, že ještě nic není vyhráno, se mohla naše tříčlenná posádka přesvědčit záhy... Prahu jsme opouštěli krátce po druhé hodině a četné přeháňky zejména na Vysočině svědčily o tom, že také dnes to bude s osvěžující sprchou. Ta druhá hodina se ukázala jako strategická! Pár minut zabralo čekání v koloně aut, než vám byl za dvě stokoruny umožněn vjezd na polní parkoviště, pár desítek minut si člověk postál u okénka, v němž se jména hostů, těch velmi důležitých lidí a novinářů hledala v tlustém seznamu a dotyční byli následně barvami pásek odlišeni podle hesla: "Ty můžeš a ty nemůžeš."

"Dobrý den, my jsme ze SkyEurope Airlines a měli bychom pro vás nabídku..."

Fronta byla stále delší a delší a ti, co mířili vlakem z Prahy již v půl druhé, už "díky ní" stihli jen samotný závěr dvojky Booka Shade. Dlouhou chvíli nám až sem mezitím zkracoval DJ Javas, který tentokrát k brzké hodině vůbec netlačil na pilu, ale spíše příjemně rozhoupával a zároveň letušky SkyEurope, jež mermomocí stály o vyplnění svých pestrobarevných letáčků za účelem získání dalších věrných klientů. Prostor letiště holt k takovýmto aktivitám přímo vybízí. :) Global Stage, tedy pódium jen a jen pro DJe ze všech koutů Evropy, byla nejblíže vstupu do areálu, proč se tedy nezastavit zde, kde svých deset jedenáct věcí během hodinky protočí pražský pártyman Roman Rai? Jeho sety jsou mi v poslední době už zase čím dál bližší a po kratším "progy" úvodu tu na velmi kvalitním aparátu začala pomlaskávat vzdušná High Voltage od Joela Harrisona, přičemž do tohoto slušivého kabátku ji přešil Shur-i-kan. Po chvíli si Roman vzpomněl také na slavné Izraelce Shlomi Abera a Guy Gerbera, tentokrát zásluhou jejich aktuálních sólových prací, a přestože se výjimečně netančilo na parketu, ale na trávníku a přesto, že ten neosvětlovaly moderní efekty, ale ještě stále sluneční paprsky, první odvážlivci na jeho vznešenou hru snadno přistoupili... Teď však rychle najít scénu jinou, tu s názvem Adidas Originals Live Stage – promiň Romane, Tebe si mohu poslechnout každý týden, na Booka Shade tu čekám tři roky!

Booka Shade

Booka Shade live? Samé nuly a jedničky, ale také hlas musí být v pořádku!

Také jste před časem nachodili po festivalových areálech desítky kilometrů? Jen si vzpomeňte třeba na Love Planet v Táboře či na Rock For People v Hradci Králové. To pořadatelé Creamfields naše kroky šetřili. Vše bylo tak nějak po ruce a to bez toho, aby se snad sound systémy jednotlivých hracích míst mezi sebou překřikovaly. Tedy jen "pár" kroků vedle a už jste se mohli posadit před s tou první srovnatelnou stage, na níž to díky pověstné německé přesnosti zajisté již za chvilku vypukne! Těch zvědavců zatím příliš nebylo, po celém světě populární duo si ještě připravovalo nádobíčko a volný čas nyní nepříliš stylově vyplňoval DJ P@co. Nebo máte vážně pocit, že Deadmau5 a Eric Prydz s těmi už tolikrát ohranými hitovkami jsou tou pravou zahřívačkou pro dvojici z Berlína? Ta na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat a přihnala se bez varování ze zákulisí. Zda jsou elektronické pady Roland v samém středu pódia opravdu funkční, vyzkoušel Arno ručníkem, který na ně vhodil, Walter se mezitím postavil v pravé části bokem k publiku a Mandarine Girl jejich pouť prostorem i časem odstartovala. Scénář byl pokaždé stejný - Walter vylovil ze svých chytrých mašinek základy, které různě efektoval a Arno velmi přesně zaměstnal jednotlivé plotýnky novodobého vynálezu. Téměř každou skladbu pak představil do mikrofonu, singly tu měly samozřejmě přednost, nechyběla ani zbrusu nová Charlotte, pochválil nám počasí i vřelé přijetí, kterého se jim dostalo. Přes vokodér si díky mikrofonovému portu Walter také "zazpíval" a aby už po dvaceti minutách tohoto živáku nenudili, zahrál si alespoň v jednom případě na Minimoog.

Booka Shade

Tak dá se na to tancovat nebo ne? Jasně, použij body language!

Publikum se ukázalo jako znalé, obstojně prostor zaplnilo a navzdory všem těm chytrým názorům na diskuzních fórech, že se na tenhle styl nedá tancovat a je tak maximálně na spaní, těch statických loutek tu zůstalo velmi málo. Dokonale vyladěný a silný zvuk totiž k tomu vrtění a úkrokům přímo vybízel. "If you know it, sing it!" zařval Arno do mikrofonu po tři čtvrtě hodině a ta, která oba dva spolu s M.A.N.D.Y. proslavila, tedy Body Language, byla dokonalou tečkou za vystoupením, na něž se až zoufale dlouho čekalo... Mezičas nutný pro vyklizení pódia a zároveň pro nezbytnou zvukovku rakouské party Inina Gap vyplnil tentokrát Josef Sedloň, bohužel však bez valného zájmu publika, které se okamžitě rozprchlo po areálu. Sotva si stihl do svého setu zařadit hned dva příspěvky od Spirit Catcher a Mango od Motorcitysoul, byl velmi nevybíravě zvukařem utnut a Rakušáci si začali zkoušet bicí. Poněkud zbytečný support. :( Vzhledem k tomu, že jsem navštívil zatím jen dvě hrací místa, toužil jsem po zevrubnějším průzkumu tohoto prostoru - vzhůru tedy alespoň nakouknout do všech těch větších či menších stanů! Počasí bylo stále přepychové a tak se pod neprodyšná plátna chtělo jen málokomu... K mému překvapení se všude hrálo podobně, lišila se jen o několik BPM rychlost servírovaných tracků a tanečníků bylo pod plachtami opravdu poskrovnu. Ke cti pořadatele hovoří fakt, že co se zvukového zázemí týče, tak ani na těch menších a tudíž ne tolik důležitých místech, se nešetřilo...

Smokin' Jo

Proč tak nudná projekce, proboha?
 
To Global Stage, tam bylo naopak velmi rušno a stovky těl zde právě poctivě přešlapovaly na muziku Smokin' Jo. Přiznám se, že od tmavé gazely jsem čekal mnohem záživnější set, stejně jako v případě jejího nástupce Sébastiena Légera, který nerovnal pouze rychlosti, ale soustředil se i na ten již tolikrát oceněný kontakt s publikem. Všechny ty písničky si však byly tak zatraceně podobné jako vejce vejci, nechyběly ony prvoplánové nájezdy, používaly se stejné zvuky, vůbec nic nového pod sluncem, které v tento okamžik už nežhnulo. Navíc opravdu nedokážu pochopit, proč ve státě, v němž máme tolik šikovných výdžejů, musí člověk nepřetržitě koukat jen na ono důvěrně známé logo Creamfields, kterak za zády hrajícího padá shora dolů a pouze mění odstíny. Když promo, tak aspoň poutavější prosím pěkně... Hlad se ozýval stále zřetelněji, alespoň člověk zjistí nabídku doprovodného programu. :) Ta byla ve srovnání se zmiňovanými festivaly Rock For People a Love Planet poněkud zoufalá. Komu stačila už dopředu naplněná bageta, ten byl ve výhodě. Kdo dostal ovšem chuť na kebab, nudle nebo jiné teplé dobrůtky, ten musel být trpělivý a vystát si frontu, která se takřka nehýbala. Každý, kdo v ní pootočil hlavu vlevo, však musel strnout. Ta temná mračna v dáli nevěstila vůbec nic dobrého... Když v nich ještě začaly blikat nekoordinovaně stroboskopy, začali jste se rozhlížet po případném úkrytu.

Monkey Business už si nezahrají a Sébastien Léger může také domů!

V okamžiku, kdy jsem měl po půlhodině čekání svou vysněnou dobrotu takřka nadosah, náhle se zvedl obrovský vítr! Vzduchem teď prolétla nafukovací dekorace prodejce ledových čajů, stánkaři místo plnění kebabů drželi svůj chatrný příbytek a vzápětí se spustil liják. Takhle nějak musí vypadat apokalypsa! Monkey Business byli právě v půlce vybalování, vítr se vší silou opíral do různých pláten stanu, co nebylo přibité, to se vzneslo, střecha nad nimi se náhle vyhákla a hrozilo zborcení konstrukce... Světla pohasla stejně jako v případě druhého pódia, kdy bílá reklamní plachta slavnému Francouzovi drze vypnula právě hrající track. Tohle vypadalo opravdu nebezpečně a potemnělým areálem teď pobíhal zmateně každý sem a tam a hledal nějaké to útočiště. V okamžiku, kdy jsem z důvěryhodného zdroje obdržel informaci o tom, že ani na jedné z obou hlavních scén již produkce pokračovat nebude, měl jsem poměrně jasno... Jako na potvoru právě zde plánovali zahrát všichni ti, na které jsem se tolik těšil, vyjma Funk D´Voida. Ten bude hezky v suchu, ale já už si ho neužiju - zbaběle totiž uteču do Prahy. Vždyť ruku na srdce – valnou většinu těch, kteří se zde chystali představit v teď už přeplněných stanech, si mohu poslechnout v nejbližší době u nás v matičce stověžaté... Co byste vy dělali na mém místě, když byste měli odvoz zařízený?

Proč?

Opravdu nedovedu pochopit, proč ta zvučná jména, za nimiž lidé dle organizátorů mířili ze Slovenska, Rakouska, Maďarska a všech koutů naší republiky, nezahrála v jiném čase a hezky pod střechou. Zvláště, když už se v Břeclavi nebo alespoň u nás museli ti jednotliví protagonisté nacházet. Navíc proč nemixoval ani Funk D´Void, když jeho dvě zatopená pódia, na nichž to mohlo slušně jiskřit, vůbec nemusela zajímat? Jasně, kapely hned tak do stanu nepřesunete a nenazvučíte, zvláště, když všechny stany byly narvané těmi, kdo nechtěli moknout. Ale pánové, kteří potřebují ke svému vyjádření jen desky, notebook či CDčka, mohli klidně dostat prostor zde. Myslím, že vhledem k okolnostem by pořadateli jistě vyšli vstříc, stejně jako hráči, kteří zde měli svůj čas již zabookovaný. Pak už ten přesun jen rukojmím v areálu oznámit nejlépe megafonem, když papír by déšť rozmočil a projekce díky možným elektrickým zkratům pracovat nemohla. Vždyť se tenhle festival neocitl ani za svou polovinou a času pro plán B či C bylo habaděj. Co si o nás vlastně pomyslí ti, kteří vážili svou cestu a místo Johnů, Alexandrů a Larsů poslouchali "jen" Pepu a Frantu? Pevně věřím, že organizátor se za své selhání alespoň omluví a nabídne dostatečnou kompenzaci pro ty, kteří se nechali zlákat hvězdami a svých hvězd se nedočkali. Jedno vím zcela určitě – rozhodně bych nechtěl pořádat žádný festival, na to je tohle podnikání až příliš rizikové a já mám radši jistotu...  

foto: blaster blaster@techno.cz, dan dan@techno.cz