Report z EuroConnections s Nathanem Fakem od Myclicka

V krátkém čase podruhé, přestože tentokrát bylo nad hlavou černo...

Mám takový svůj rituál... Pokud mi to čas a hlavně stav oblohy dovolí, za vlahých letních večerů, kdy sluníčko tam někde v dáli zapadá, usadím se na balkón a jen tak pozoruji červánky. Ovšem těsně potom, co jsem na přehrávači zmáčkl tlačítko Play u skladby The Sky Was Pink. Během těch několika minut obletím s touhle kombinací celý svět a ještě se stihnu na skok zastavit na těch nejbližších planetách, abych zkontroloval, zda je vše v pořádku. Srdce mi buší, lépe se dýchá, chloupky jsou v pozoru, větřík čechrá vlasy a ten pohled i ten poslech tak příjemně uvolňují. Tahle náročná symfonie 21. století, v níž pokaždé uslyšíte něco nového, dala světu jasnou zprávu – další šikula je tu, další producent, který je tak zatraceně originální, o sobě dává vědět! Line-up loňského Summer Of Love mě rozhodně nepřesvědčil, abych za svým hrdinou vážil cestu a tak jsem byl potrestán půlrokem žaláře nepodmíněně, než se s ním konečně mohl setkat tváří v tvář. Po skvělých Digitalism (hlavně po té vizuální stránce), to byl právě Nathan Fake, kdo ve středu, předposlední lednový den, dorazil na další díl tolik oblíbeného večírku EuroConnections. Je u nás vlastně populární stejně jako oni nebo se nás v Paláci Akropolis sejde jen hrstka a milý Nathan se smíří s faktem, že jsou také končiny, kam jeho charakteristický zvuk zatím nedoletěl?

Sonority

Sonority před Fakem? Není to fake? Ale kdo jiný, vlastně?

V okamžiku, kdy jsem bral pět minut po osmé za kliku těch obrovských modrých dveří, odpověď na tuhle otázku jsem tušil... Ta krátká zatočená fronta na šatnu hovořila poměrně srozumitelně – zdá se, že se konečně v tomhle sále pohnu i nadechnu. :) Tedy pokud už ho snad nedočkavci nezaplnili až po strop. Dobře to dopadlo! Balkón protentokrát uzavřený, sál naplněný až ke vchodu, ovšem s mnohem většími rozestupy. Ten dlouhý stůl po celé délce pódia, který v prosinci Digitalism pokryli snad úplně vším, co svítí a bliká a zřejmě také funguje, obhospodařoval momentálně pouze jediný člověk – Sonority! A ke svému vyjádření nepotřeboval nic jiného než pouhých pár centimetrů místa pro notebook v jeho pravé části. Jak skromný to chlapec! Jeho oči směřovaly jenom a pouze do displeje notebooku, obě ruce byly aktivní a zvuk, který se momentálně linul ven, různě pokrucovaly, ničily a efektovaly. Přiznám se dobrovolně a bez mučení, že po poslechu jeho tvorby, která rotovala především v éteru pražského Radia 1, jsem si neuměl příliš představit, že právě Sonority bude vhodným adeptem pro dostatečné nažhavení atmosféry hlavnímu hostovi. V příštích několika minutách jsem však zalapal po dechu. Vždyť tohle byl tak nádherný set plný pocitů a nejrůznějších náladových stavů... A předskokan ho poctivě vystavěl opravdu od základů!

Sonority

K tanci a k poslechu vám dnes hraje: Notebookový kvartet!

Zpočátku jsme se nacházeli v hodně ambientním prostředí a já vzpomínal na nedávný koncert jednočlenného projektu Biosphere na stejném místě, ovšem s každou minutou ty skladby získávaly na ještě větší kráse a vyloženě autorovi kvetly pod rukama. Také tempo bylo stále rychlejší a údernější, rytmika jemně zacuchaná a zvuková koláž stále rozmanitější. Už po půl hodině v objetí toho kvalitního sound systému, kterým se klub pyšní široko daleko, to v některých řadách ožilo a pozorující inteligence se nenápadně měnila na rozjívené tanečníky. Tomu vábení se zkrátka nedalo odolat. A proč hleděl ten plný sál pořád vstříc pódiu, na němž se kromě ohnutých zad v oranžovém tričku nic jiného nehýbalo? Nedílnou součástí tohoto vystoupení byla projekce stále oblíbenějšího a obsazovanějšího VJe Koloucha, který si ke své pravé ruce v pravé části pódia přizval tentokrát pomocníka – VJe Initiho. Tento tandem to obrovské bílé plátno barvil přímo za pochodu všemi možnými odstíny, přičemž ty temnější se k prezentované hudební tvorbě náležitě hodily a zároveň korespondovaly s tlumeným osvětlením v sále. Oba pánové byli velmi citliví k tomu, co se právě dralo ven z reproduktorů a jejich hardisky přímo napěchovány zajímavým materiálem. V tom ambientním úvodu jsme cestovali jakousi počítačovou krajinou s barvami, z nichž až oči přecházely. Příběh se na plátně pomalu odvíjel zprava doleva, ovšem v okamžiku, kdy své beaty Honza zamotal do klubíčka, ti dva adekvátně zareagovali. Obraz se náhle zastavil a na chvilku jsme se vrátili na místo, kde už jsme se před chvilkou nacházeli...

Drink? Až po koncertu!

Tohle bylo dokonalé souznění obrazu a zvuku a já si při pohledu na tu úžasnou počítačovou přírodu uvědomil, že bych ten druhý díl Samorosta měl už konečně dohrát. Vždyť právě kvůli téhle "přírodě" mě ta hra tolik bavila. A pokud jsme u přírody, Kolouch se na plátno tradičně nepodepisoval jen svým už na pohled sympatickým kolouškem, tentokrát jsme nahlédli i do ptačí říše – kreslené labutě plující s hrdě vztyčenými krky pozvolna na řece, k tomu páv přes celé plátno, statické vrány v korunách stromů, to všechno tu bylo k vidění. Díky za ty dary! I přesto, že nejen muzika, ale i zvuk byl přepychový, bez tohoto okna dokořán, by na tu nahrbenou postavu na pódiu nikdo nehleděl. Na to byl Sonority příliš nudným patronem – netleskal, nemával deskou do rytmu, neklátil se do stran, zkrátka jen poslouchal to, co před časem vyrobil, jednotlivé tracky přímo na místě vylepšoval a spojoval do sebe. Aplaus za tohle snažení si tak logicky vysloužil až v úplném závěru a jeho intenzita ho jistě musela potěšit. Líbil se! Tak ještě drobný úklon, krátké mávnutí a zmizel nám z dohledu. Tak ale co teď? Bylo pár minut před devátou... Pivo, limo, džus? Bohužel! Elektronika šetří čas i s přestavbou pódia a tak jsme se už po třech minutách dočkali pokračování. Hlavy všech se teď mírně pootočily zprava doleva, když hlavní hrdina tohoto večera obsadil přesně opačnou stranu stolu. "Bartlett Summer Show" hlásal nápis na jeho modrém tričku, letní však ta jeho muzika příliš nebyla...

Nathan Fake

Sonority s ptáky, Nathan s rybami!

Basy vám okamžitě pochroumaly žaludek, od samého začátku přitlačil Nathan oproti Honzovi mnohem více na pilu a už s prvními tóny se dočkal britský host bouřlivého přijetí! Narozdíl do svého předskokana pojal svou show mnohem divadelněji a při každé změně, každém vygradovaném nájezdu to vypadalo, že on nemačká tlačítka a nezaměstnává ukazováčky, ale rovnou tahá za nějaké páky hydraulického mechanismu. Chtěl bavit za každou cenu a to se mu vzhledem k nadšení, které v sále zavládlo, obstojně dařilo. Nechyběly tu ani ty blyštivé klenoty You Are Here a Stops a přestože se jeho vystoupení neobešlo ani bez dlouhých pasáží, v nichž se tolik zásadního nestalo, pokaždé to zachránil onou rozechvělou melodií, která se vám tak snadno vetřela pod kůži a vnesla i sem do sálu čerstvý větřík... I přesto, že je Nathan v melodiích opravdovým silákem, přesto není jen romantickou duší. Dočkali jsme se také bublavých a písklavých acidových pasáží a bublinkami se to také v projekcích jenom hemžilo. Ptáky jsme s oběma mladíky opustili a vrhli se střemhlav do hlubin oceánu, v němž se ryba náhle změnila v dlouhého hada, kroutila se do rytmu a kromě jiného ten podmořský svět ladil s jeho barvou trička. :) Kdyby jen tušil, zabraný do pozorování displeje, co se mu vlastně za zády děje a s čím si na plátně vlastně pánové hrají...

Nespadl pod metro, to jeho notebook spadl...

Při těch přetížených tónech stoupala rafička měřáku do červených hodnot, za zády se mu disciplinovaně řadily armádní šiky, pavouk spřádal své rafinované sítě a na vše jen zíralo obrovské oko. Byl zkrátka pod dohledem – zepředu i zezadu. :) Tramvaj číslo 10 se blížila do zastávky, zatímco pár metrů pod ní metro vjíždělo do stanice Palmovka, toho nepříjemného kvílení brzd se však sál nedočkal - náhle se ponořil do ještě nepříjemnějšího ticha. Místo toho, aby se však Nathan polekal a zrudl, vyprskl smíchy. :) Zřejmě nic nového, s tímhle rizikem holt musí každý notebookový pouštěč počítat! Ozvalo se pár důvěrně známých zvuků, sál teď se slovy "fu*k off Windows!" vyjádřil své sympatie a zhruba po dvou minutách jsme se dočkali druhého dílu téhle show. Naštěstí už bez výpadků. :) Také jeho set měl příběh a při závěrečném outru mistr za táhlých smyčců schoval svou načechranou hlavu za displej monitoru, zatímco na plátně za ním do krásy rozkvetly oranžové kvítky... To víte, že jsme ho nepustili! Do desáté ještě pár minut zbývalo a na přídavky už jsme si zvykli - ať už na ty akustické či ty elektronické. A bylo to vůbec poprvé, co se z reproduktorů ozval lidský hlas, navíc moc hezký ženský hlas... Opravdu triumfální tečku si pro nás připravil!

Bez projekce to zkrátka nefunguje...

Dvě hodinky v ráji jsem ve středu strávil! Když to tak hezky hraje, akorát nahlas a basy, výšky i středy jsou konečně na místě, pak je člověku moc fajn. A že se na tuhle podivnou muziku nedá tancovat? To byste se divili, my jsme to aspoň zkusili! :) Jedno ponaučení jsem si však domů odnesl. Pokud se notebookový hráč bez něčeho neobejde, pak je to projekce! Není nic nudnějšího, než ho sledovat při práci. Naopak, když vám šikovný VJ barvitě vypráví svůj příběh plný nejrůznějších zvratů a kombinuje věci zdánlivě nespojitelné, musíte být s výsledkem spokojeni. Oči i uši dostanou svůj rovnocenný díl a vy si vyčistíte hlavu - to není zrovna málo v téhle uspěchané době. Zda bude jednou Sonority tak slavný jako jeho středeční nástupce, to opravdu netuším. Rozhodně na to má a velmi příjemně překvapil, teď už se jen nemohu dočkat dalšího vystoupení, zcela určitě nám totiž on zahraje dříve než Nathan Fake. Všem čtyřem pánům nezbývá než popřát, aby je ty jejich notebooky poslouchaly na slovo a díky za vše, co pro nás děláte...        

foto: gonza, gonza@techno.cz mhd mhd@techno.cz