Report ze křtu nového alba Khoiby v Roxy od Myclicka

Ema už nemele maso, aneb jak je důležité míti Filipa!

Ema Brabcová má úžasný dar... Umí pohladit na dálku a může za to její hlas – vždyť on zní tolik medově a ke všemu tak přesvědčivě! Jestlipak ona dovede vůbec lhát? Na tuto otázku by vám bohužel odpověděli zřejmě jen její nejbližší. :) Mohla by s ním zpívat jednu popovou odrhovačku za druhou, vydělat jmění a ještě třeba udělat tu pověstnou díru do světa, obzvlášť, když používá jazyk, kterému dnes rozumí skoro každý. Ona se však rozhodla pro úplně něco jiného! Filipa Míška poznala v kapele Roe-Deer, ten doporučil baskytaristu Petra Šámala, s beaty jim vypomohl Drumkid a takto ve čtyřech se dali do dílka, přičemž označit jejich muziku tou skoro až přisprostlou nálepkou Pop, to by bylo poněkud troufalé. A právě ta koláž různých ruchů v prostředí, které vás jednou osloví, aby se k vám podruhé otočilo zády, muzika téměř bez pravidel a v neposlední řadě zmiňovaný hlas Emy, jenž mezi tou skrumáží statečně proplouvá, to vše jasně určilo, kterak naložím se středečním večerem. Slyšet totiž tohle všechno od těch nejpovolanějších na silném zvuku a mít je takřka na dosah, to bylo velmi lákavé! A jak se dalo předpokládat – nejenom pro mě...



Ema Brabcová

Tři muži a tolik žen před nimi!

Už dvě minuty před osmou hodinou přetékal chodník před klubem těmi čekajícími, uvnitř se fronta na šatnu vinula až ke spodnímu baru, respektive ke vchodu do chilloutu, který zůstal protentokrát uzavřen. Na parketu byste zatím volného místa našli dostatek, po odbavení fronty ovšem nastaly první třenice. Ať už ty plánované či neplánované. :) Od zvukaře puštěné CD utichlo deset minut po osmé a krátce nato se na pódium vyhouply tři postavy. Za bicí usedl Petr Odstrčil, ke španělce a k mikrofonu se na levé části pódia posadil Kuba Alexa, tu pravou si pro sebe zabral basák Tomáš Srovnal. Role předskokanů připadla na projekt s poměrně krkolomným názvem Quite Quiet. První dvě skladby si oba kytaristé střihli pouze spolu, v té třetí už bicí polechtal jejich "nový" bubeník. Snad za to mohlo ono spíše písničkářské pojetí tohoto tria, ale zvuk jako by měl ještě rezervy... Nic dráždivého, nic burácivého, nic výbušného, naopak poklidné anglické texty s nádechem romantiky. Tohle musí na holky jistojistě působit a právě dámy a slečny tu byly opravdu v převaze. Z neznámého důvodu osvětlovač zapomněl na červené světlo, kterým stále zaléval početný lidský záhonek před pódiem, takže dost výraznou měrou ubral na rodící se atmosféře. Bohužel. :(



Filip Míšek

"Hele já nevím, kdo to hraje, ale to jsem Ti chtěl říct..."

Snad právě proto strávila valná většina dorazivších ty první minuty středečního koncertu pouhým tlacháním o tom, jaký byl víkend a jaký bude zase ten následující, než aby pozorně sledovali dění na pódiu. Vždyť oni přece dorazili na Khoibu a nějaká dvě "kvéčka" jim mohou být ukradená! Inu těžký úděl předskokanů - přesto pevně věřím tomu, že o nich ještě uslyšíme. Jednak je jejich produkce na naše končiny poměrně originální a konkrétně skladby Here's The Break a Give Me The Reason měly něco do sebe. Jednoduše fungovaly a důraz na silnou melodii ocením pokaždé - mám to hlavně o nich. Každopádně pro start tohoto večera naprosto ideální! Velmi rychle plnící se sál bavili do tři čtvrtě na devět, poté se skromně rozloučili, aby s máváním zmizeli v zákulisí. Následovala rychlá přestavba pódia a pak ona nutná pauza pro umělé zvýšení napětí. Když se pět minut před devátou ti čtyři rozmístili na potemnělém pódiu u svých nástrojů, ani dvě ruce jim ovšem nezatleskaly... Že by nebylo proč jásat? Že by nebyl důvod k radosti?



Kuba Alexa

Žili byli tři muzikanti a jedna děvečka s krásným hlasem...

Za bicí se teď posadil Honza Janečka, Filip Míšek na levé straně pódia poklekl(!), aby na střídačku zuřivě mlátil do příručního bubnu a naopak jemně chrastil tamburínou, v pravé části pódia zase basák Petr Šámal rozkmital svých pár strun. Ema stála zcela zahalena mlhou mezi nimi a díky své výšce, které ještě pár centimetrů přidaly kozačky jako od Červené Karkulky, tady působila jako nějaká tajemná éterická bytost z pohádky. Zvuk se náhle vyčistil a vystoupal o několik tříd vzhůru, přičemž basové reproduktory bez skrupulí rozdávaly rány do břicha všem těm, kdo se jim postavil do cesty. Filip se brzy ze svého podřepu postavil a po zbytek koncertu už byl k vidění pouze u kláves či s kytarou na krku. Právě o tyto klávesy se přetahoval ještě s Emou, která mu tak při jeho kytarových vyhrávkách mohla vypomoci. Silný mlžný opar (zázrak, že se nezakuckala) ve spojení s osvětlením, v němž opět převažovala červená barva, tady ruku v ruce vytvořily dobrou iluzi. Nic veselého, nic rozjuchaného - muzika to byla naopak náročná, hodně temná a vůbec ne prvoplánová! Každopádně podzimu slušela se vším všudy. Pokud jste si sem ovšem přišli léčit své deprese, pak jste byli na špatné adrese...



Khoiba

Kmotr? Šampaňské? A proč jako?

Chvíli vás Ema kolébala ze strany na stranu jako v případě Terribly či zásluhou Half In a vy jste se tak mohli cítit jako v bavlnce. V Pathetic tak učinila taktéž, její hlas byl však maličko zkreslený a společnost jí tu dělaly i řezavé aranže, které se rozhodně nedaly označit za líbivé na první poslech... A možná právě tenhle kontrast dvou světů, tedy ta živočišnost a zároveň útočné mašinkové cvrlikání, dělají z Khoiby tolik výjimečný projekt s puncem originality. Kopírovat ji tu totiž zatím nikdo nedokázal - tak jednoduché to zase není. :) V jednom případě se pořádně zapotil hlavně bubeník, to když v půlce skladby nasadil klasickou drum´n´bassovou rytmiku a zdárně tento jednoznačně nejrychlejší track celého večera dovedl do finále. Tortourism zase podbarvovaly kovové loopy, které by jim každý techno producent mohl jenom závidět. Přesto, že byl tento koncert uspořádán u příležitosti křtu nového alba, přesto neměla kapela potřebu na ona teatrální gesta se šampaňským, koupáním CDčka v bublinkové lázni, ba ani žádný kmotr se na pódium nedostavil! Zkrátka ticho po pěšině... Také Ema se nesnižovala mezi jednotlivými skladbami k těm tolik průhledným komentářům typu: "Já jsem strašně moc ráda, že jste přišli!" či "musím říci, že v Roxy se nám vždycky dobře hraje!" Vždyť její skromné "Děkujeme!" bylo naprosto dostačující...



Ema Brabcová

Copak tomu chybí?

Také vás překvapilo, že sotva měsíc po vydání nového alba Mellow Drama jste na koncertu tolik skladeb bezpečně znali? Aby ne! Ty starší "hitovky" už v éteru našich rozhlasových stanic zdomácněly a je docela dobře možné, že jste se je přitom naučili nazpaměť. Mellow Drama, titulní věc z desky nové, se také příjemně vrývala pod kůži a po absolvování nedávné akce Islandský průvan jsem měl v jednu chvíli pocit, že tuším, kam asi vyrazila tahle parta před natáčením pro inspiraci. Dokonce i na ten na první poslech nepříjemný naostřený a tříštící se zvuk, který tu bez červenání všichni čtyři servírovali, jste si velice snadno zvykli. Zkrátka umí! Scéna byla nasvícena moc hezky, barvy světel se s každou skladbou měnily, ovšem zhruba po půl hodině vám to došlo – něco tomu chybí... Ale co? Projekce! Mít tak k oné tajuplné atmosféře ještě nějaké tématické video jako třeba Alvik, kteří křtili před čtrnácti dny v Akropoli, pak by byl prožitek ještě více znásoben... Docela si umím představit nějaké mrazivé ráno u jezera nebo temný les, v němž probleskují sluneční paprsky a těch témat by šikovný VJ určitě našel mnoho. Pak by tahle dramatická, respektive mellowdramatická náplň byla ještě více zvýrazněna.



Filip Míšek

Vraťte se prosím! Na That Reason jste ještě zapomněli!

A pokud zde zmiňuji Alvik, nedá mi to, abych nezavzpomínal na momenty překvapení, které jsme tam všichni zažívali s představováním nových a nových hostů. V této souvislosti bohužel Khoiba působila mnohem více staticky. :( Jako kdyby bylo koncertní vystoupení poctivě nadřeno tak, aby bylo co nejlepší, ovšem s něčím se nepočítalo... Že ta neměnná sestava může po chvíli diváka nudit, zvláště v tom vedru, které v sále s takovým množstvím lidí panovalo. Když nás tahle čtyřka deset minut před desátou opouštěla, bylo jasné, že se ještě vrátí. Potlesk si je také velmi snadno přivolal zpět, ale že se dočkáme i přídavku druhého, to zas tak častým jevem nebývá! A při něm došlo na tu, na níž všichni podle reakcí čekali ze všech nejvíc. To That Reason zapříčinila, že jsem mohl těsně po desáté soupeřit se všemi husičkami, housery a housátky. Chloupky šly jednoduše do pozoru, jen co Ema otevřela pusu a ač jsem se ovládal, jak jen to šlo, nepodařilo se mi je dobrou minutu vrátit zpět... Vidíte, já na tenhle sladký kousek z jejich repertoáru přitom málem zapomněl! :)



Roxy

Z mlhy do mlhy a z iluze do reality...

Potřetí již nepřišli! Desátá tam někde venku odbila a šance na jejich další návrat byla minimální... Prostor teď dostala dvojice Fake DJs, která musela nejdříve vyčkat přepojení mixážního pultu, aby mohla roztočit své první CDčko pro pomalu se vyprazdňující parket. Konkrétně Standing In The Way Of Control od projektu Gossip. Na další hitovku jsem však již nečekal a vyrazil vstříc mrazivé noci uprostřed tohoto týdne, tentokrát už s mlhou skutečnou, zato však bez dalšího Emina pohlazení po vlasech. Škoda, uteklo to až příliš rychle. :( V průběhu koncertu jsme mohli několikrát zaznamenat natáčení na kameru. Že bychom se tedy už v příštím roce dočkali dalšího DVD? Uvidíme, bylo by to moc fajn! Do té doby musíme vzít zavděk jen koncerty, přičemž ten nejbližší na vás čeká již zítra v Zábřehu na Moravě. Dejte si ho, opravdu to stojí za to a možná právě proto, že Khoibu nemáte s čím srovnávat. Je prostě jen jedna, jediná i jedinečná...

foto: MHD mhd@techno.cz