Report z koncertu The Cinematic Orchestra od Myclicka

foto: rav@techno.cz

Malá Akropole, malá Roxy, příště tedy na Strahově?

Vlastně to až deska Every Day vyvolala u mě touhu, že si tuhle partu musím jednou užít živě! Hltal jsem ji před těmi čtyřmi lety doslova každý den... Filmovou muziku mám totiž moc rád a v případě The Cinematic Orchestra je pravdou pravdoucí, že se při poslechu bez filmového pásu zcela obejdete. Původně se u nás měli objevit pod hlavičkou projektu Music Infinity v Paláci Akropolis, nakonec dopadlo všechno úplně jinak a sáhl po nich jiný klub i jiná agentura. Při pohledu, který se mi naskytl, jen co moje pravá noha opustila chodník Dlouhé ulice, jsem pochopil, že můžeme být nakonec rádi, že se tak stalo. Vždyť koncert v "Akráči" by byl vzhledem k jeho kapacitě pouze pro pár vyvolených a kdo ví, zda by se vůbec zaplatil. Ta fronta, která se vinula od šatny až ke spodnímu baru, však nevěstila v tuhle chvíli vůbec nic dobrého! Co teď? Postavit se na konec a předpokládat, že po půl hodině s šoupáním nohou po centimetrech dozvím se nahoře tu nemilou zprávu, že kapacita šatny už je bohužel vyčerpána? Nic takového! Dobrovolně jsem si zvolil tu horší variantu... Do tašky s deskami a CDčky jsem nějakým záhadným způsobem zvládl ještě nacpat jak mikinu, tak i zimní bundu. Teď už jen zbývalo, abych si našel místo, kde nebudu překážet a ke všemu ještě uvidím to, kvůli čemu jsem vlastně přišel. Věru těžký oříšek... Kotel byl vzhledem k obrovské koncentraci fanoušků TCO zavrhnut okamžitě a na balkóně už to také slušně vřelo. V jeden okamžik jsem však skoro nahlas poděkoval Pánu Bohu. U prvního stolečku před barem zůstalo snad poslední volné místo v klubu! Šup tedy s taškou pod stolek a nyní jsem měl (i když přeci jen z velké dálky) pódium jako na dlani. Neuvěřitelná klika – úplná rozhledna pro pozorování.

Změna! DJ už nehraje před lidmi, nýbrž nad lidmi...

V tuto chvíli se sálem rozlévala hodně příjemná muzika, přičemž zdrojem tentokrát nebylo CDčko zcela mimo mísu, které by pustil zvukař, jako tomu bylo v případě vystoupení Coldcut...  Hudbu tentokrát servíroval DJ Tall přímo na míru aktuální atmosféře v klubu. Že vy dole jste žádného DJe na pódiu neviděli a že si vymýšlím? Ani náhodou! Pódium bylo tak přecpáno nástroji a velkým mixem pro odposlechy, že už by DJský pult zkrátka nepojalo. Milý Stanislav byl umístěn na levý balkón, tedy do prostoru, který za normálních okolností obhospodařují pánové s projekcemi. Nutno podotknout, že podmínky neměl právě ideální. No schválně, jak by se vám míchalo bez lampičky a bez odposlechu? Na druhou stranu, kdypak si milovník tučňáků zahrál před respektive nad takto přecpanou Roxy? A když se tolik početný dav vrtí do vašich klenotů, o něž stále pečujete, to už je panečku kompenzace. :) Jeho citlivý přístup, vytříbený vkus a také stylová podobnost byly tím nejmocnějším afrodisiakem před netrpělivě očekávaným koncertem. Tallova spanilá jízda pět minut před půl devátou náhle utichla a sálem i balkónem se ozývalo už pouze štěbetání všech těch natěšených a v některých případech i od sedmi čekajících.

"Dámy a pánové - The Cinematic Orchestra. Seznamte se!"

Přesně v půl deváté se ze zákulisí vyhouplo pět postav na pódium, které bylo ze stropu zalito ostrou palbou především červených světel z baterie osmnácti výkonných reflektorů PAR! Masivní potlesk a hvízdot tuhle pětku přivítal, muzikanti se po pódiu rozmístili podle svého technického rideru a tak to v samém epicentru dění vypadalo takto: zcela vpravo z pohledu diváků byl po celé šíři pódia umístěn mixážní pult, za nímž si zvukaři Petr s Ondrou předávali štafetu v hýbání s jednotlivými korekcemi mixáku, aby muzikantům hrálo do odposlechů vše tak, jak si to při zvukové zkoušce přáli. Je nutné zmínit, že za celou hodinu a půl zde neproběhlo jediné komunikační gesto a tak se zdá, že jednotliví členové byli s tímto zvukovým servisem plně spokojeni! Hned vedle tohoto obřího mix pultu měla své nádobíčko, čítající nejrůznější elektronické mašinky, notebook s jablíčkem a malou klaviaturu pro ovládání sampleru hlava celého projektu - Jason Swinscoe. Zcela vzadu zůstal tradičně uvězněn bubeník, jehož souprava byla vskutku obrovská a před ním si většinou místo na bedně oblíbil kytarista tohoto projektu. Tím zaručeně nejvyšším členem byl baskytarista Phil France, který vyfasoval místo vedle bubeníka, přičemž pravou část pódia zabíralo opravdové klavírní křídlo a to tak, že černobílé klapky tohoto obrovského nástroje byly vidět jak z pohledu diváka v sále, tak i z balkónu. Jason jednotlivé muzikanty hned na úvod představil a všichni jsme okamžitě vstoupili do toho krásného filmového světa!

Filmová muzika bez filmu...

Cestou do Roxy mi vrtala hlavou jedna podstatná věc... Doprovodí snad kapelu nějaké vybrané filmové materiály ušité VJi na míru, jako tomu bylo v případě vystoupení již zmiňovaných Coldcut či před časem u francouzských Sayag Jazz Machine?  Bohužel... Plátno zůstalo po celou dobu konání koncertu zahaleno závěsem, na druhou stranu je otázkou, zda by posluchače projekce "zbytečně" nevytrhovala z vnímání jejich prvotřídní hudby. Tohle byl zkrátka netradiční kinosál bez filmů, netradiční kinosál bez sezení. Jen a pouze s filmovou muzikou. A to vydařenou! Už po prvních pěti minutách vystoupení se tam dole strhl mohutný ryk, to když publikum bez potíží poznalo skladbu All That You Give ze zmiňované desky Every Day, kterou jim především pražské Rádio 1 uplynulé tři roky poctivě servírovalo. To, co tahle čtveřice v průběhu svého vystoupení neobsáhla se svými nástroji, to vkusně doplňoval Jason se samplerem. Zejména táhlé dechové party se takto obešly bez dalších muzikantů. Kdo mě bavil už od samého začátku, to byl bubeník. Takhle na úvod svou aparaturu spíše paličkami hladil či lechtal, než aby do ní s vervou bušil. Každé cinknutí bylo slyšet i zde nahoře a radost z poctivé muzikantské práce ten čistý zvuk násobil. Tempo bylo prozatím velmi rozvláčné, chlapci za zájmem svých posluchačů rozhodně nepospíchali a tak to bylo prvních dvacet minut jejich produkce spíše o trpělivosti. Špatně se dýchalo, čúrky potu vám pomalu tekly po zádech a ti, co se ke kraji balkónu prostě už nedostali, ti strávili počáteční snažení muzikantů spíše vtipkováním, vyprávěním bujarých historek či nejapnými komentáři, přičemž ty šťastlivce s výhledem poněkud vyrušovali.

Hlas hodný pojištění aneb nenápadný šikula...

Kde se vzal, tu se vzal, najednou se na pódiu objevil šestý muž do počtu. Málokdo v sále ještě v tu chvíli tušil, že se tenhle snědý pán s pokrývkou hlavy stane hlavní hvězdou večera. Prozatím jen v závěru právě hrající skladby třímal v rukou efektor, s nímž v divokém zápalu s předklony i záklony deformoval jakousi vznikající zpětnou vazbu, přičemž to vypadalo, že ho elektrický proud probíjí skrz naskrz. Jenže... Hned ve skladbě následující otevřel pusu a naprosto přirozeně nahradil v Evolution zpěvačku Fontellu Bass, která tuhle věc nazpívala v originále! Peter Gabriel? Richard Ashcroft? Seal? Ne, od každého trochu, ale vždyť on má hlas jako... Jako... A já před sebou ještě hodinu, abych na to přišel. Pane jo! Ten chlapík měl snad hlasivky ze zlata a já měl zase po celém těle chloupky v pozoru a ještě mě na krku tak zvláštně šimralo. V průběhu večera navíc tenhle šikula dokázal, že umí hrát také obstojně na ono klavírní křídlo. Zkrátka jeho přítomnost zvedla zážitek z vystoupení téhle party o několik tříd nahoru! Nicméně, když by si střihl tento pán duet právě s Fontellou Bass, asi už bych se tetelil blahem. Bohužel je tato šedesátiletá dáma pouze hostující zpěvačkou a myslím si, že dopředu nikdo nepředpokládal, že by s tímto ansáblem nakonec přeci jen dorazila. :( Dočkali jsme se také Man With The Movie Camera, v níž ona hravá a přitom tak primitivní smyčka sama roztahuje úsměvy od ucha k uchu, nicméně v tomto živém provedení šlo její kouzlo ještě o stupínek nahoru. Pak dostal prostor pro dokázání svých kvalit ještě bubeník, aby se tentokrát do svých škopků už řádně opřel a dokázal, kolik rytmických postupů na ně umí vykouzlit, samozřejmě za obrovského aplausu a hecování v sále, proběhla ještě závěrečná představovačka celého projektu, poděkování publiku a odchod vlevo do zákulisí. Hodinky ukazovaly 21:35.

My chceme přídavek! My chceme přídavek!

"No to si dělaj p*del! Tak to pěkně pos*ali!" ozvaly se zoufalé výkřiky vedle mě. Vypadalo to, že oba pánové zase tak často na koncerty do Roxy nechodí... Už se stalo tamním koloritem, že se končí přesně s desátou hodinou a mám také pocit, že jsem zde nezažil kapelu, která by alespoň jednou nepřidala. Hooverphonic  v roce 2004 dokonce třikrát. :) Holt, když něco chceme, musíme si o to hezky říct a tak se plácalo rukama a pískalo, až se pánové skutečně vrátili. Kytarista teď využil také španělku, která jen stále polehávala na futrálu, sympatický zpěvák odhalil své další přednosti a mně to konečně došlo. Náhle to samo sepnulo! Pokud ho někdo někdy inspiroval, pak to musel nutně být Chris Martin z Coldplay. Stejně znělý a přitom mírně řezavý hlas a ke všemu tolik bolestně a naléhavě znějící... Navíc ta skladba poslední, ta už byla jako vystřižená z repertoáru Coldplay! Písnička se vším všudy, v níž měl hlavní slovo on a jeho piáno a která by automaticky pod širým nebem zvedla ruce všech se zapalovači nahoru. A mě opravdu mrazilo v té sauně po celém těle. Tohle byla ta pravá třešnička na dort. Tak ještě jedna poklona před fanoušky, kteří mohutně aplaudovali, následovalo zamávání a teď už bohužel finální odchod z pódia. Byly dvě minutky po desáté... V tom okamžiku jsme všichni v prostoru Roxy začali hrát známou hru Škatulata hejbejte se! Zatímco v průběhu koncertu nikdo nechtěl přijít o své vytoužené místečko a bary zely zcela prázdnotou, nyní se u nich začaly tvořit fronty, stejně jako znovu u šatny, stejně jako na toalety. Holt když má taková masa lidí ve stejný okamžik stejné nápady, někde se to projevit musí :)

A vítězem se stává...

V půl jedenácté jsem prostor, který už znám jako své boty, opustil a věřte nebo ne, ten zpěvák mě inspiroval natolik, že jsem si ty Coldplay z desky X&Y sám začal cestou domů prozpěvovat. Místo toho, abych si stylově zpíval skladby od Cinematic Orchestra, kterým své hlasy zapůjčili Fontella Bass či Roots Manuva. V úvodu jsem se sám sebe ptal, zda bylo povedenější vystoupení Coldcut či právě TCO. Reakce ostatních byly rozporuplné. :( Pro mě osobně byli Coldcut mnohem zábavnější a kromě pastvy pro uši, to byla také pastva pro oči se spoustou prvotřídních nápadů. Cinematic Orchestra nabídli poměrně komorní vystoupení, avšak ona komora byla poněkud přecpána. Příště tedy spíše pod širým nebem než v sauně prosím pěkně! A pokud jsme u těch Coldplay... Dočkáme se jich tu ještě někdy, nebo mezitím zmizí kdesi v propadlišti dějin? Já už na ně čekám poměrně dlouho. :(