Report z Paul van Dyka od Romana

Electro-Tech-House na tranceové party? Proč ne!

Obrovské party s těmi největšími tranceovými hvězdami. Druhý díl Transmission takový jistě byl. Ale party s Paul van Dykem zdaleka nebyla jen o tranceu a to jí posunulo do úplně jiných dimenzí. Kontrast mezi jednotlivými účinkujícími byl občas natolik markantní, že jak ortodoxní fanoušek tranceu, tak i ti ostatní měli tento páteční večer možnost vzájemně se obohatit o další hudební styly, na které by se možná ani sami od sebe nevydali. Snad mě jen překvapilo, že víc klasického tranceu bylo umístěno na úplně jinou stage, než na které vystupoval Paul van Dyk. Na hlavním pódiu se totiž mimo “Dykovského” tranceu točily  docela ne-tranceové desky.

Ono rozložení DJských sil na obou dvou pódiích bylo hudebně poněkud chaotické, ale jelikož já sám chvíli neposedím a mám rád změny, tak neustálé hudební zvraty mě velmi dobře bavily. Když začnu tou hlavní a monstrózní stageí s těmi nejvychytanějšími efekty, tak tam velké peklo začal už kolem deváté hodiny vytvářet Steve Angello. Jeho jméno velmi často potkávám v line-upech ryze tranceových akcích, ale nevím, zda to byla výjimka anebo takhle hraje vždy, prostě trance to nebyl ani zdaleka. Sice jsem kvůli velmi špatnému počasí a horší dopravě neslyšel od Stevea zdaleka tolik, co bych si přál, tak i těch pár tracků, co zamířilo k mým sluchovodům, bylo jako pohlazení. Syrovější melodie a tech-houseový nádech mě okamžitě nutily hýbat se do rytmu a spolu se mnou tak činila neuvěřitelná vřava lidí, kteří pařili už v tak brzkou hodinu. Co se musí návštěvníkům tranceových akcí nechat, je dochvilnost. Ale ani se nedivím. Výběr tracků od Deep Dish, Röyksopp, Steve Lawlera nebo Who´s Who, častokrát ve vynikajících remixech, mě pro příště na hraní Stevea Angella také poženou o poznání dřív.

Michael Burian tu tedy v žádném případě neplatil za rozehřívače davu před vystoupením samotného Dyka. Lidi už byli řádně rozehřátí a tak si s nimi Michael mohl činit cokoliv dle své libosti. No a dařilo se mu to výborně. Zpočátku si na jeho styl lidé více zvykali, než že by se plně oddávali valícím se beatům, ale za pomocí hitovek od Filterheadz nebo Marca V to šlo jako po másle. V druhé polovině Michaelova setu už byl opět o něco početnější dav plně pod jeho kontrolou a o výbuchy emocí při některých skladbách nebyla nouze. Myslím, že největší zásluhu o ně měly tracky v závěru od Kyau vs. Albert nebo Gabriel & Dresden. Velmi dobře také fungovaly vlastní Burianovy singly Blow Me a Praha, které prostě nemohl nezahrát :) V první polovině Burianova setu se o vizuální stránku party stále ještě staraly velmi kvalitní a sladěná světla spolu s klasickou a nijak výjimečnou videoprojekcí. Ovšem jak se Michael v druhé půlce zlepšil, zlepšily se i efekty. Světla zhasla, videoprojekce též a ke slovu se dostaly lasery. A že jich bylo. Zelené, červené, modré, vepředu a vzadu, no prostě všude. A když se spustily všechny na ráz, byla to abnormálně působivá podívaná. Lasery byly skutečně prvotřídní a výborně se hodily k hudbě Michaela Buriana.

Skóre zápasu Burian vs. Dyk - 7:5 

Ačkoliv by "předskokan" mohl být sebe víc lepší, s přibývajícím časem se prostě myšlenky přesunou na hlavní hvězdu. Tou byl samozřejmě Paul van Dyk a v půl jedné prostě Michael Burian už neměl nárok dále hrát. A když řeknu, že by mi vůbec nevadilo, kdyby hrál další hodinku či dvě, asi mě fanoušci Paul van Dyka uškrtí. Ale i já jsem byl na jeho výkon hodně zvědavý. Paul začal intrem, které bylo na můj vkus příliš dlouhé. Ono by ani dlouhé nebylo, kdyby bylo o něco záživnější. Pak už ale přišla smršť více jak třicítky skladeb, která by se dala jedním slovem označit jako show. Já už zdaleka nejsem takovým Paulovým fanouškem jako v devadesátých letech, ale jedno mu musím přiznat. Na rozdíl od svých některých DJských kolegů z TOP 5 ankety o nejlepšího DJe světa u něho cítím, že tu hudbu dělá a míchá opravdu od srdce. To je pro mě asi to nejdůležitější. To od DJe chci a i když mě spousta tracků hudebně více méně nezaujala, tak Paul je naservíroval takovým způsobem, že jsem tomu prostě věřil.

Zdaleka jsme se od Paula nedočkali jen tranceu. Byla ho samozřejmě většina, ale to, že je Paul van Dyk univerzálním bavičem, dokázal tracky od Azzido Da Bass, The Drill nebo dokonce naší Luccy. Ale trance hrál prim a jeho milovníci se dočkali řady svých oblíbených kousků od Marca V, Armina van Buurena, NuNRG a taky několika tracků z vlastní Dykovy produkce. Time Of Our Lives nebo Crush jsem předem očekával stejně jako For an Angel, jenže ta ne a ne přijít. Nakonec přišla na řadu až jako přídavek a byl to nejgrandióznější moment z celého tříhodinového setu. Tohle Paul van Dyk vymyslel skutečně bravurně.

Vizuální stránka Dykova setu byla opět bezchybná. Lasery jely na plný výkon i když už to nebylo tak ono. Ne snad jejich kvalitou, jako spíše tím, že do Dykova jemnějšího hudebního stylu se ostré laserové kreace tolik nehodily. Nejspíš i proto častokrát lasery nejely vůbec, nebo jen zčásti. Dostalo se i na slíbené pyrotechnické efekty z dílny mistra od Rammsteinů. Jenže koncert Rammstein to nebyl a jestli jste někdy jejich koncert viděli, tak mi sami dáte za pravdu, že na této party se vlastně nic mimořádného navíc nedělo. Pár výbuchů a plamenů by zvládl i český pyrotechnik a to že tuhle show obstarával někdo z ciziny a ještě od Rammsteinů mi přišlo spíše jako minus za to, co skutečně předvedl.

Lucca, nastupující s mírným zpožděním po Dykovi, který si samozřejmě svůj set pro radost většiny lidí v T-Mobile aréně protáhl, opět posunula hudební vývoj celé noci někam jinam. Sahala po svých typických groovy techno deskách a rázně přikládala do kamen. No možná spíš do obrovské tavící pece, protože neúnavný dav lidí, stále lačný po dalších a dalších beatch, pařil stále dál a dál. Klidně si dovolím malé srovnání, že jako je Paul van Dyk dobrý v muzice, kterou jako DJ hraje, tedy trance, tak Lucca je na stejné úrovni s ním v tom, co dělá ona, tedy příjemné a svižné techno, ovšem žádný výplach.

Skóre zápasu E-Lite vs. Burian - 9:7

Druhá a menší stage, ačkoliv byla skutečně velmi malá a na chvostu zájmu, nabídla také velmi slušnou porci muziky. Nutno podotknout, že právě na této stagei se po většinu noci hrál převážně trance. Až na jednu výjimku a tou byla stále více a více krásnější DJka E-Lite. Předem upozorňuji, že s touto skvělou DJkou nemám nic společného, neznám ji osobně, ona nezná mě, nikdy jsme nebyli v kontaktu, takže to, že jí teď velmi pochválím je čistě můj upřímný názor. E-lite hrála pro několik desítek lidí v čase, kdy se většina mačkala na Paul van Dykovi. A z důvodu, abych stihl vše, jsem v její společnosti strávil až tu druhou hodinku jejího setu. A byla to škoda, že jen tu jedinou hodinku, protože její výběr desek přesně vystihl to, co si pod správnou party představuji. Nebránila se spoustě hudebních stylů a tak jsme z jejích precizních rukou mohli slyšet electro house, progressive trance anebo i našláplé techno. Jelikož ta druhá stage byla umístěna přímo ve foyer T-Mobile arény a její mixpult byl umístěný na dosah clubberům, byla s nimi neustále v tom nejtěsnějším kontaktu. Rozdávala úsměvy, hrála výborné desky a já a nejen já se náramně bavil.

Party bez organizace by vlastně nebyla party v tom pravém slova smyslu a tak se nedá nezmínit o bezchybné práci agentur G Productions a Pink Dot. Žádných problémů jsem si nevšiml, což znamená jediné: buď vážně nebyly anebo byly velmi rafinovaně maskované, což je vlastně fuk. I přes relativně teplé počasí byly šatny v pohotovosti, takže ani u nich, ani nikde jinde problémy s návalem většího počtu lidí nebyly. Barů a občerstvení bylo dostatek, nechyběl stánek Lightmana s nejrůznějšími svítící hračičkami a také nechyběl stánek Unie Svobody, což mě snad jako jediné neuvěřitelně rozladilo. Což o to, stánek s cigaretovými papírky zdarma nevadí a že je na nich logo nějaké politické strany budiž. Ale že se po celé hale válely letáky a i na videoprojekci se objevovaly volební hesla této strany bylo už fakt moc. Tohle už příště prosím ne. Nejde snad ani tak o můj politický názor či sympatie nebo nesympatie k nějaké straně, ale o princip. Volební agitace a promo se podle mě na party vyloženě nehodí.

Ale takováhle maličkost mi z party dojem rozhodně nezkazí. Paul van Dyk dokázal pobavit a vytvořit show, E-Lite, Michael Burian, Lucca a Steve Angello zase dokázali, že i na tranceové party se může bavit takřka kdokoliv. A já se s nimi opravdu bavil. Napadá mě, že to, že vyhrál trance anketu o nejoblíbenější styl roku není snad o tom, že by na trance chodilo více lidí, nebo že by se tu víc poslouchal. Je to hlavně tím, že fanoušci tranceu dokážou udělat na party jedinečnou atmosféru, která netrvá jen dvě hodinky po půlnoci, ale trvá více méně furt. Takové to bylo i na party s Paul van Dykem. Být stejní fandové i na jiných, hudebně jinak zaměřených akcích, s tím trancem by to tolik horké zas nebylo. A tak ti, co nadávají na přehršel tranceových akcí u nás by se tam alespoň mohli přijít jednou podívat a pak podobnou atmosféru zkusit vytvořit i jinde. Rázem bude nejoblíbenější styl house, electro, breakbeat, co vás napadne.