Report z Mácháče od Romana

Jedna hvězda festival nedělá!

Těch zásadních chyb v organizaci bylo hned několik. Ta první mě otrávila ještě dříve, než jsem do samotného centra dění vstoupil. Problém byl v naprosté absenci značení při cestě ke vstupu do areálu. Cesta od nádraží (pro ty z nás, kteří nejeli autem) se dala s přehledem vystopovat, ale ti, kteří si mapku areálu pečlivě z internetu neprostudovali, měli prostě smůlu. Zvláště ti akreditovaní. A tak se dost často stávalo, že po půlhodinovém čekání ve frontě před kasou jste zjistili, že akreditace se vydávají několik set metrů zpátky, až u autokempu Klůček. Přitom stačilo pár papírových cedulí. Další problém, a už jsem ho zmínil, byla neuvěřitelná fronta u vstupu způsobená nasazováním pásků všem návštěvníkům Mácháče a taky jen dvěma hlavními pokladnami, z nichž o té druhé nikdo pořádně nevěděl, protože se k ní šlo obtížně v naprosté tmě přes les. Lidé v té i více jak 30 minutové frontě nevěděli, zda mají stát vlevo nebo vpravo, kde se lístky kupují a kde se pouští lidi s již lístky koupenými. Do toho se přes tu ohromnou masu lidí vraceli někteří jedinci zpátky pro ty akreditace... no prostě chaos. Naprostý respekt všem party lidem, kteří se chovali ohleduplně a shovívavě. Mohlo to dopadnout mnohem hůře.

Takže jsem se tedy po celé hodině dostal konečně do areálu Mácháče. Ihned se mě zhostil příjemný pocit, protože ta romantika prostředí u Máchova jezera na vás dýchne jako na žádném jiném festivalu. Areál je to sice poměrně malý, ale o to přítulnější. Na písek jsem si rychle zvykl a jenom jsem byl rád, že počasí vyšlo, protože déšť by s ním určitě udělal "parádní" věci.

K dispozici bylo lidem připraveno 5 hudebních stageí, mnoho barů i mobilních záchodů. Trošku mi jen chybělo více stánků s něčím na zub. Velký problém potom nastal kolem půlnoci. Některé zásoby začaly velmi rychle ubývat a kdo se chtěl třeba před setem Paul van Dyka něčím občerstvit, moc možností na výběr už neměl. K ránu to už byla čirá katastrofa a sehnat něco rozumného k pití byl docela nadlidský úkol.

Pomalu se již dostávám k samotné hudební produkci. S ní určitě souvisí světlený park, videoprojekce nebo lasery. Začal bych asi odzadu. Lasery byly k dispozici samozřejmě na hlavní stagei a pak ještě v Duplex stanu, kde byl jeden velmi slabý a tudíž poměrně zbytečný. Na hlavní stagei svítil jeden slabší zelený v první polovině večera, ale od Paula van Dyka se naplno rozjely dva masivní zelené lasery z obou stran stage, které jely skoro až do rána. Příjemná podívaná. Videoprojekce také nechyběla, ale sledovat jsem jí měl možnost pouze na hlavní stagei a tam byla bez problémů. To světla na tom byla poměrně hůře. Ostatní hudební stany a pódia byly bez problému, byly malé a kapacita světel bohatě stačila. Bohužel se to už  nedalo říci o hlavním podiu, kde světla sice byla velmi rozmanitá a bohatá, ale stačilo to tak na prvních pár řad lidí před nimi. Před těmi barevnými bylo ještě vysunuto několik žlutých, přesto lidé vzadu z toho příliš neměli. Chápu, že místa na Mácháči není mnoho, ale ještě jedna světla vysunutá více do prostoru by určitě nemohla být problémem.

Kouknu-li se do minulosti, line-upy předchozích ročníků Mácháče nebyly nikdy příliš bohaté na hvězdy tanečního showbyznysu (až tedy na první dva ročníky, kdy vystoupili třeba Jay Dee, Luke Slater nebo Gayle San), přesto byl tento festival zárukou skvělého mejdanu a zábavy. Možná si tohle také letos řekli pořadatelé z United Music a pro ten nezapomenutelný mejdan přivezli osobu více než povolanou, Paul van Dyka. Což o to, DJ je to vskutku lákavý a i když už má pár let za svým vrcholem, ještě spousta lidí na něj nedá dopustit. Proto by mě zajímalo, kolik z těch letošních lidí (bylo skutečně narváno) přijelo za tradicí Mácháče a kolik jen za Paul van Dykem. Malinko mě mrzelo, že někteří lidé si Mácháč spletli s diskotékou a také se tam tak chovali.

Na 5 stageích přes 35 DJů

Celkem 5 hudebních produkcí se linulo stísněným prostorem pláže Klůček. Kdyby jich bylo o jednu či dvě méně, asi by se nic nestalo. Stan Red Zone se už zabydlel na našich festivalech, ale na Mácháči jsem trochu nepochopil jeho význam. Při vstupu se dostávaly jakési pásky na ruku, jejichž podstatu jsem příliš nepochopil a kdybych si jí strhl a šel do Red Zone znovu, dostal bych bez řečí novou. Po celou noc se před tímto stanem tvořily fronty a dovnitř se pouštělo jen občas, což mě silně od dalších návštěv odradilo a tak jsem si sety Airta, Lumiéra nebo Javase nechal ujít. Musím ještě podotknout, že jako obvykle jste si v rámci Red Zone stanu mohli nechat zkrášlit svůj porost na hlavě od odborníků. Hned vedle Red Zone se nacházel stan pražského klubu Duplex. I když hudba v něm hrající mě osobně příliš k paření nesedí, už kvůli lidem mě mrzelo, že tenhle stan nebyl minimálně dvojnásobný. A když už nebyl, určitě by ho šlo více otevřít čerstvému vzduchu. Úplně do kotle se mi nikdy dostat nepodařilo, ale i na kraji bylo takřka nedýchatelno. Duplex stan se těší velmi velké oblibě a tak pro příště si snad zaslouží více metrů čtverečních.

Naproti Red Zone a stanu Duplexu se nacházely další dvě stage. Otevřená Coca Cola Soundwave stage a Durex Love Zone stan, tedy chill-out. Coca Cola stage mě velmi mile překvapila a trávil sem na ní dost času. Vinyly ale i CDčka tam roztáčeli například Vectif, Milan Kroužil, Little Lui, duo Vokáč-Viktořík, Poziom-X nebo krásná E-Lite. Osobně jsem si perfektně užil set Slováka Little Luiho a i když hrál mimojiné v čase, kdy se na main stage poprvé ukázal Paul van Dyk a já jsem v tu chvíli před ním tancoval úplně sám, vůbec to nevadilo. Časem se ke mně ještě pár lidí přidalo a společně jsme si vychutnali výbornou porci muziky různých stylů, především ale deep tranceu a progressiveu. Ještě musím dodat, že Little Lui mě z celého Mácháče bavil nejvíc a kvůli němu nelituji, že jsem nakonec k malebnému jezeru přijel. Následovaly sety již zmíněného dua Vokáč-Viktořík nebo Poláka Pozioma-X a ty se už nesly především v duchu progressive houseu a vcelku kvalitního tranceu, kterým se nakonec prezentovala i E-Lite. Už jsem zmínil chill-outový stan hned vedle podia Coca Coly. V něm po většinu noci hráli nestárnoucí Maradona Jazz. Malinko dopláceli na horší zvuk, ale na lidech to nebylo vůbec poznat. Stan byl po celou noc plný k prasknutí a Maradona Jazz zvládli úctyhodných 8 hodin hraní. Mají můj respekt, protože si hraní stejně tak užívali v jednu hodinu po půlnoci, jako v pět hodin ráno. Označení chill-out přesto trošku nesedělo, protože relaxovat v tolik zaplněném malém stanu, kde také nebylo příliš dýchatelno, se prostě nedalo. Ještě si musím postěžovat na přílišnou blízkost Durex stanu ke Coca Cole stagei. Ten zvuk se chvílemi nesnesitelně kopal.

Největší úspěch měla samozřejmě hlavní stage, kde zvuk byl naprosto v pohodě, daleko od všech ostatních pódií. Do půlnoci se představili slovenský Pico, Enrico, náš miláček davů Michael C nebo Polák Angelo Mike. Já osobně jsem slyšel díky "pohodovému" vstupu do areálu až DJe Sana z Holandska, který to bral hodně od podlahy a jeho tvrdý tech-trance spolehlivě lidi před hlavními hvězdami večera rozhýbal. Po něm přišel Fergie z Británie. Myslím že jeho set spousta lidí nemusela pochopit. Trance každopádně hrál, ale dost často ho prokládal electrem a pasážemi, které asi ne všem byly po chuti. Náš Michael Burian měl úkol jeden, připravit lidi na Paul van Dyka. Z jeho setu jsem ale musel utéct, naprosto mě to neoslovilo. Před půl druhou se na pódiu objevil Paul van Dyk. Jeho příhod jsem neviděl, stále jsem si užíval set Little Luiho, ale pochopil jsem to z velkého ohňostroje, který Paula přivítal. Na poslední půlhodinku jsem si ho přišel poslechnout, ale přeci jen už tahle muzika není pro mě to pravé ořechové a marně jsem v jeho setu hledal známky perfektní muziky, kterou dělal ještě za dob labelu MFS. Ke konci svého setu si střihl několik svých posledních hitů a úplně na závěr to byla For an Angel. Alespoň něco. Převzít lidi po Paul van Dykovi není určitě snadné a Lucca podle mě není se svým funky technem zrovna ta pravá, ale nakonec se jí dařilo lidi upoutat. Možná čekali, že předvede malinko jiný styl, když už má jet to turné s Tiëstem, ale nestalo se tak. Do úplného konce přivedl lidi společný set Loutky s Trávou. Tentokrát nehráli na střídačku, ale každý dostal svůj vlastní prostor na prezentaci. Osobně mi je bližší styl Trávy, ale i Loutku jsem si vychutnal.
 
Tak určitě nejsem jenom zklamaný. Hudbu svého srdce jsem si nakonec našel a i když jí nebylo tolik, jako třeba na Summer of Love nebo na Svojšicích, bavil jsem se. Organizace skřípala, ale ne tolik, abych nevydržel až do konce. Uvidíme, jaký bude Mácháč za rok. Navrhuji navrátit se k myšlenkám minulých ročníků Mácháče a namísto obřích mainstreamových hvězd, které přilákají i davy lidi, které Mácháč sám o sobě vůbec nezajímá, zaměřit se spíše na ten romantický a pohodový festival, jakým dříve Mácháč určitě býval.

+ prostředí festivalu
+ atmosféra
+ Coca Cola Soundwave stage
+ Maradona Jazz + Little Lui
+ ceny občerstvení a na barech
- špatná orientace před vstupem do areálu
- malý počet stánků s jídlem a slabé zásobování
- světelný park na main stage
- příliš hudebních stageí na malém prostoru
- politika jedné hvězdy dělající celý festival
- velký počet "nezdravě vypadajících" lidí