Report ze sobotního Love Planet od Myclicka

Léto a láska už od nepaměti patří k sobě a zřejmě také proto jsme se letos dočkali kromě Summer Of Love ještě jednoho open-airu, který na tento fakt nenápadně upozorňuje… Stejné místo, stejná doba trvání, skoro stejný produkční tým, skoro stejný název, avšak ještě lepší a ještě zářivější – tak by se dal v kostce stručně charakterizovat festival Love Planet. Letos mám zkrátka smůlu - ze všech dvoudenních prázdninových akcí díky pracovním povinnostem zvládám navštívit vždy až den druhý. V tomto případě jsem si ovšem své akreditace mohl vážit ještě o maličko více. Pořadatelé Love Planet se totiž rozhodli jako jediní pro opravdu zajímavý krok. „Pojedeš k nám až v sobotu? Nevadí, zaplatíš nám stejný peníz jako za oba dny!“ I když ruku na srdce – také vám v případě Love Planet přišlo, že za lístek skrze různé registrační reklamní akce neplatil téměř nikdo či vstupné bylo mnohdy pouze symbolické? Čas ukáže, zda organizátorům tenhle chytrý tah na branku vyjde a řeknu vám upřímně, že po absolvování sobotního programu bych si moc přál, aby tomu tak bylo. Až na pár výjimek a drobných klopýtnutí nemohu totiž vytknout téměř nic a kromě kuřího oka z nachozených kilometrů a tradiční únavy mám v hlavě uloženo množství vzpomínek na celý život.

Na místo konání, respektive o kousek vedle do samotného Tábora, přijíždí naše výprava na pozdní oběd kolem třetí hodiny odpolední. Ideálně si tak vyzkoušíme, jak moc se obrovský fesťák podepisuje do normálního života tohoto jihočeského města. Kapacita vybrané hospůdky bez potíží stačí, jídelní lístek přetéká, mají z něho téměř vše a tak zkoušíme i žabí stehýnka a od ostatních již opáskovaných hostů se mezitím dozvídáme zážitky ze včerejšího večera. Roni Size prý nepřijel vůbec, Kosheen se zpožděním nic moc, DJ Zinc prý příliš písničkový, Skinny Puppy by více svědčila tma tmoucí vzhledem k jejich stylovému zaměření, Ohm Square super, Dreadzone událostí festivalu a v techno stanu se to prý kopalo i samotnému Jeffu Millsovi. Moc moudří z těchto střípků a drbů nejsme, co člověk to názor, raději odkládáme příbory a vyrážíme si sami užívat sobotního programu. Oceňujeme výborný navigační systém, k tomu nám bonusově žhnou sluneční paprsky (že by konečně fesťák bez bláta?), profesionální ochranka, kde svaly jsou teprve až na tom druhém místě, radí co a jak a zaznamenáváme také hladký průběh u akreditací bez front. Jsme za branou a ihned se nám podlamují kolena. Tohle všechno projít několikrát za noc, bude tedy vyžadovat pořádnou dávku energie! Festivalové městečko se kolem té čtvrté hodiny pomalu probouzí k životu, některá pódia prozatím ještě nefungují a tak příliš nehrozí, že by vám vystoupení některé z hvězd pro tu druhou na opačném místě areálu snad uniklo. Míjíme po včerejšku notně znavené postavy, někdo dává přednost opalování a sladkému lenošení, jiný pojal festival sportovně a vzduchem tak létá frisbee zároveň s parašutisty přímo z vysokánského jeřábu. K tomuto uvolněnému odpoledni se přitom velmi praktickým reklamním artiklem ukazují poloviční růžové karimatky (od jaképak asi telefonní společnosti, že?).

Vystoupení Wohnoutů na hlavním pódiu si ujít nechávám (nevím proč, ale dodnes jsem jim nepřišel na chuť) a mířím až daleko přes plochu na stage s taneční muzikou. Tolik stánků s takovým množstvím jídla – tak tady se mi bude líbit. :) O Bow Wave stojím naopak hodně – karlovarští hip-hopoví chlapci mě baví a slyšet je letos poprvé live opravdu chci! Nezklamali… Opět řízné texty od podlahy opírající se do všeho, co se hýbe a k tomu navíc slušná dávka improvizace a vtipu. Také na nastupující Hypnotix se těším moc! Ale copak? Opět nová změna obsazení? Když vystřídali Bouramu před nedávnem Strictly Orange a Mohsin Mortaba, stihl jsem jim přijít na chuť, ale proč proboha znovu změna sestavy? Je tu nový MC, chybí také kytarista Petr a tohle přece nejsou písničky z alba Bagua. Tenhle materiál neznám, oficiálně zatím nevyšel a tak si musím pomalu zvyknout přímo na místě. A zvyknout bych si zřejmě měl i na přebasovaný zvuk. Bohužel mám svá ušiska rád a tak brzy beru nohy na ramena, tohle fakt nejde… V mezičase tady doplňuji poprvé denní dávku tekutin a nestačím se divit. Po nedávném absolvování Cosmic Tripu musí má ruka sáhnout do kapsy mnohem hlouběji – nu nic naplat, pít se musí. Částka 35 Kč je tu poměrně oblíbená. Na hlavním pódiu začíná svůj koncertní program zlehka rozbalovat Khoiba, ale proč tady zvukař proboha naopak nešetří více výškami? Že bych byl opravdu tak náročný hi-fista? Po včerejšku unavené publikum už v hojném počtu začíná ochotně reagovat na jednotlivé skladby a tak se budu muset příště možná zamyslet nad svou zvukovou rozmazleností…

Dopředu zvoleným cílem mého festivalového dne je ovšem Techno/House Area a tak vzhůru na průzkum – obzvlášť, když už má stát za kormidlem můj velký oblíbenec Airto. Ten však začíná bohužel až s půlhodinovým zpožděním a po prvních pár kopancích v mixech (únava nebo podmínky? Můj vinylový hrdina přece nechybuje…) přichází na řadu domluva se zvukařem. Jak se později Marek pochlubil, to on odhalil to od zvukařů nepochopitelně nastavené sedmivteřinové zpoždění, s nímž odehrály sety i včerejší hvězdy festivalu. Tyhle výdobytky moderních technologií… :) Jeho náplní je zvukově malebné electro na houseových spodcích, bohužel se ještě nikomu v tak rozlehlém stanu tančit nechce a tak Airto tentokrát ani příliš nepřikládá pod kotlík. Stále se dívám do line-upu, stále pobíhám. Po absolvování předchozích festivalů je mi jasné, že na obsazení ve VIP či na vstup bez čekání do Red Zone stanu mohu díky "festivalovému rasismu" rovnou zapomenout a tak to mám zase o poznání jednodušší. Možná někdy nastane doba, kdy si začneme být všichni rovni a nebudeme muset nosit stovky barevných náramků na pažích, ale díky alespoň za usnadnění výběru!

Před odjezdem do Tábora mi známí kladli na srdce, že na jedno jméno tu rozhodně zapomenout nesmím. Přiznám se, že norské Ralph Myerz & The Jack Herren Band jsem podle názvu neznal vůbec a vzpomněl jsem si až v průběhu jejich vystoupení, že tohle či ono už jsem určitě v rádiu slyšel. Jsem šťastný – už teď mám totiž adepta do kolonky Koncert roku! Bylo to neuvěřitelné a kdybych znal výstižnější slovíčko, tak mám na mysli právě to. To nebyl koncert, to byla show čtyř muzikantů, kteří se museli ještě předtím, než začali hrát, živit jako artisti v nějakém cirkusu. Mašinky, kytara, perkuse a bicí – nic víc nebylo potřeba! Nejbláznivější z tohoto kvarteta byl rozhodně perkusista – lil na sebe hektolitry vody, stoupal si na své už tak vysoké nástroje, měl ty nejvtipnější grimasy, mlátil hlavou o činely, paličky létaly neustále vzduchem a přesto ta hudba měla spád a on při ní stíhal ještě běhat po pódiu a obsluhovat své nástroje tak, aby každá rána padla přesně tam, kam a kdy má… Jak už to tak bývá – překvapení v okamžiku, kdy ho nejméně čekáte! Tohle byla poctivá hudba, do které dala kapela úplně vše a z každého DJe na festivalu udělala rázem pouhého pouštěče desek či lidský jukebox. Sympatičtí Norové nastavili laťku dokonce tak vysoko, že koncert Stereo MC´s tamtéž na mě působil už pouze jako několikrát vylouhovaný čajíček. Navíc kromě poctivě odzpívané (a dle očekávání samozřejmě nejlépe publikem přijaté) Connected jsem měl pocit, jako by si své vystoupení Nick Hallam střihnul na úplný či alespoň half playback. Táhlé dechy, na které tady ovšem nikdo nehrál, tak dokázaly maximálně obstojně pobavit. Chápu, už tak stála tahle formace ranec a platit další a další letenky s honoráři pro ostatní muzikanty, bylo v tu chvíli úplně zbytečné – i tak děkujeme moc!

Dvě jména na mě už měsíc dopředu fungovala jako ten nejsilnější magnet, který si mě do Tábora nakonec snadno přitáhl – Jimmy van M a Omid 16B. Je snad potřeba více představovat? Pravidelným návštěvníkům již zaniklé párty ZEN musel vůbec Techno stan v sobotu tuhle několikrát zvolenou Párty roku připomenout. Překvapil hlavně Jimmy! Nejen proto, že se gramofonů vůbec nedotkl a asistující DJ P@co je nahradil okamžitě CD playery. Překvapil hlavně hudebně – klasický progressive house hrál tentokrát jen okrajově. Zelenou tu mělo také electro a tak jsem konečně poprvé na pořádném zvuku slyšel i remix Tiefschwarz z posledního singlu Goldfrapp Ooh La La a samozřejmě spoustu další zvukově barevné muziky, jež byla výtečně zabalena do tajuplných hávů, z nichž až uši přecházely. Technika mixu precizní, eklektický set zajištěn, reakce lidí se dostavily okamžitě… Nastupující Omid rozhodně bodoval s remixem Behind The Wheel od Depeche Mode (tentokrát dokonce s přezpívaným vokálem). Že by další vlastní práce, kterou teď začne hrát i u nás každý, jako tomu bylo v případě Enjoy The Silence? Jeden z CD playerů stihl během hraní milého Omida jednou pozlobit. Při mixu mu vypověděl službu a zřejmě za to mohl krátkodobý výpadek proudu. Nic závažného, pět vteřin ticha a jede se dál. Vzhledem k neustále stoupajícímu tempu k němuž měla přímou úměrnost má stejně rychle stoupající únava, musel jsem však bohužel mistra protentokrát opustit. Na tuhle skoro techno rychtu už jsem totiž žaludek neměl a osobně mi pak bylo mnohem lépe na opravdu výtečně vyladěném zvuku sound systému s poetickým názvem Spratek. Ten byl totiž také stylově mému srdci nejbližší!

O Adama Freelanda jsem ovšem také přijít nechtěl a tak následoval další povinný výšlap. Jak se dalo předpokládat, i tentokrát šlo především o přehlídku labelu Marine Parade, ovšem výsledný dojem kazil MC, který opravdu neměl soudnost a buď se opravdu rád poslouchal, nebo právě vyfasoval od Adama hlavní roli v novém tracku s názvem Kolovrátek. Tato kulturní vložka mě brzy hnala pryč a hlavou se mi jen honilo, zda nás po období Nirvany teď bude čekat od všech DJs a tanečních rádií období AC/DC. Předpokládám, alespoň podle zvuku a podobných postupů, že šlo opět o Adamův odborný zásah při oprášení klasiky těchto rockerů, kterou tu do svého setu zařadil. Strašná zima mi však v té době začala slušně zalézat za nehty a snadno hnala do pelíšku kolem opět notně rozdováděné Shadowbox crew. Ti pojali svou hru tradičně velmi zvesela a hodně mejdanově, ale síly jsem někde po letišti během své turistické tůry stihl poztrácet. Omlouvám se za neúčast…

Tenhle festival se povedl a držím moc všechny čtyři palce do dalších let – byla to paráda! Navíc jsem vlastně tady poprvé mohl vidět v akci, že organizátorům nebyli lhostejní ani vozíčkáři a vyšli jim maximálně vstříc bezbariérovými místy u každého pódia. Ano i oni jsou živí tvorové a chtěli si tenhle úžasný festival užít tak jako my ostatní! Na závěr bych rád poděkoval pěti lidem, díky nimž jsem mohl tuto bajku s názvem Kterak pražský šampónek do Tábora za muzikou přijel… dopsat s takovým nadšením. Kimovi tedy dík za přívoz i odvoz, Lukášovi za útulné stanové pláténko nad hlavou a teplé fusekle, Petrovi za druhou mikinu, Koťasovi za karimámu se spacákem a Jedimu za špunty do uší! Bez vás by to opravdu nešlo chlapci…

Závěrečné +/- hodnocení:
+ zvuk (ovšem jak od kterého zvukaře)
- světla a projekce (nic extra)
+ nabídka stánků, služeb a doprovodného programu
- počasí (konečně nepršelo, zato ta zima)
- fronty u stánků (zejména večer)
+ toalety
– ceny
+ security
+ stanové městečko
+ značení
+ line-up
– stejná cena lístku za jeden i oba dny
– počet košů